Operní soubor Národního divadla moravskoslezského uvedl na úvod letošního operního bienále Opera 2020 v Praze Janáčkovu operu Osud. Inscenačně problematický titul mělo pak pražské publikum možnost srovnat s inscenací režiséra Roberta Wilsona (2002), která zůstala v paměti mnoha milovníků operního umění.

Janáčkův Osud má těžký osud … Opera sice vznikla díky intenzívnímu zápalu skladatele, podporovanému milostným vznícením ke jedné z jeho múz – Kamile Urválkové, jejíž předchozí milostné peripetie daly za základ jinému opernímu dílu, dnes zcela zapomenuté opeře Kamilla Ludvíka Vítězslava Čelanského. Ale spletité historické okolnosti (ne)uvádění opery, množství autorských oprav, úprav a zásahů, skladatelova dlouhodobá nejistota o kvalitě dramatické výpovědi díla a úrovni textu i následná přepracování, a to jak česká, tak i německá, v konečném důsledku značně znesnadnily přístup tomuto opusu na jeviště. Za přečtení zcela určitě stojí vynikající studie předního janáčkologa Jiřího Zahrádky v programové brožuře, které osvětlí mnohé nejen o vzniku díla, ale především o inspiračních zdrojích. Opera, ač naplněná vynikající hudbou, se jeví problematická z hlediska dramatického a textového. Tříaktové dílo v původní verzi obsahuje několik značně nesourodých dramatických řešení. Prvnímu aktu dominuje obsáhlé tableaux luhačovické kolonády s mnoha často simultánními epizodami, jež se pak mění v komorní konverzační milostný příběh. Druhé dějství se pak uzavírá do uzavřeného prostoru jako rodinná tragédie s až expresionistickými rysy. Třetí dějství kombinuje studentské drama s divadlem na divadle a obsáhlým monologem takřka existenciální povahy. Leoš Janáček ve spolupráci s libretistkou Fedorou Bartošovou (která měla ale především zajistit převedení prózy do veršované formy) se snažil postihnou v textu řadu témat, která dobově rezonovala: vztah umělce, jeho života a díla; umělec a maloměšťácká morálka; mezigenerační napětí, a především problém viny a možnosti vykoupení. V konečném důsledku se zdá že na jednu operu (která nedosahuje ani 90 minut) je to až příliš. Navíc vzhledem k námětu i dalším okolnostem inscenátory snad až příliš přitahují životní analogie mezi Leošem Janáčkem a fiktivní postavou Živného.

S vědomím problematičnosti a nutnosti dosáhnout určité dramatické a stylové jednoty přistoupil ustálený tvůrčí tým (režisér Jiří Nekvasil, scénograf Daniel Dvořák a kostýmní výtvarnice Simona Rybáková) k inscenaci tohoto náročného díla. Výsledek pak nese některé typické znaky režisérsko-výtvarnického tandemu s výrazným příspěním stylových návrhů kostýmů k atmosféře příběhu. Scénografie a režisérská koncepce zdůraznily divadelnost příběhu a celkovým aranžmá pohybu na scéně ve dvou úrovních (i horizontálním dělením ve dvou výškových stupních) se snažily propojit vizuálně tři akty. Inscenátoři naopak poněkud rezignovaly na požadavky simultánních dějů, na nichž je řada scén této opery původně vystavěna. Výsledek je sice pro diváka srozumitelnější, ale výrazově poněkud chudší. Nechyběly typické scénografické elementy, užívané Danielem Dvořákem, jako luminiscenční lišty vytvářející světelný geometrický obraz nebo sestřih černobílých pohlednic a fotografií (tentokráte ze secesních Luhačovic) nebo vnější inspirace dobovým filmem. K ucelené vizualitě představení významně přispívá soubor kostýmních návrhů sledující střihy přelomu století a před rokem 1915 v nebývalé stylové čistotě a zároveň i různorodosti. Příkladná je práce s promyšlenou barevností a zvolený materiály (včetně jejich vrstvení), dominantními tóny doplněnými o barevné náznaky a kontrastní detail.

Pražskému provedení jednoznačně po všech stránkách neprospěl transfer na jeviště Národního divadla v Praze, a to nejen z důvodů rozdílných poměrů scén. Zpěváci zvyklí na určité parametry domácí akustiky tak v některých případech poněkud zápasili s nosností hlasu. Ač je opera i v nejmenších epizodách pečlivě a kvalitně obsazena a výkony hlavních protagonistů jsou hodny respektu, tak nejvíce zapůsobila Petra Alvarez Šimková v nerozsáhlém, ale efektním partu Matky Míly. Výborná technika, frázování, vnitřní prožitek a dobře zvládnutá výrazová poloha (včetně pohybové stylizace) byly základem působivé postavy postižené psychózou, a to bez jakéhokoliv přehánění, k němuž postavy choromyslných někdy na jevišti svádějí. Sopranistka Veronika Hoblová dala postavě její dcery Míly tělesnou atraktivitu, eleganci i hlasové napětí v rámci daných psychologických situací. Bohužel hlasový projev je poněkud zatížen ne zcela plynulým frázováním a určitou suchostí projevu a omezenější výrazovou paletou. Postava Míly stejně jako hlavní postava Živného je navíc napsána v zpěvácky nepříliš pohodlné poloze. Hlavní tenorový part navíc vyžaduje značné nároky v závěru opery, který je emocionálně a výrazově pro zpěváka až vyčerpávající. Martin Šrejma obstál se ctí, byť někdy zápasil s nosností a objemem svého hlasu, herecky je jeho postava nejistého umělce věrohodná. Z řady menších rolí zaujala Eva Dřízgová-Jirušová učitelským temperamentem v roli Slečny Stuhlé a Lukáš Zeman krásným barytonovým materiálem a hereckými schopnostmi ve 3. aktu. Spolehlivé hudební nastudování Jakuba Kleckera v Praze ztratilo něco ze svého moravského lesku, méně slyšitelná byla práce s propilovanými detaily a celkově působilo představení hudebně méně kontrastně.

Přesto ostravský Osud představuje kvalitní a spolehlivé nastudování, které neselhává v žádné složce, ale zároveň nevyvolává bezmezné nadšení. Titul je ale významným obohacením repertoáru, pro novou generaci také možností doplnit si představy o Janáčkové málo známém díle v další fasetě tvorby, a jako vždy v posledních ročnících setkání s ostravským operním souborem přináší všestrannou inscenační kvalitu a interpretační vyrovnanost.

Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Leoš Janáček: Osud

Opera 2020, 14. ročník festivalu hudebního divadla

Praha, Národní divadlo, 4. ledna 2020, 19.00–20.40 (hráno s pauzou po 2. aktu).