Pucciniho poslední opera Turandot měla tento čtvrtek svoji premiéru v pražském Národním divadle. I když se jedná o dílo nesmírně populární, je s podivem, že se na repertoáru souboru opery ND objevuje po padesáti letech – pokud nebudeme brát v potaz inscenaci dříve samostatné Státní opery Praha z roku 1995.
Je poměrně známou věcí z historie, že Giacomo Puccini bohužel svoje poslední dílo na motivy pohádkové hry benátského básníka Carla Gozziho (1720 – 1806) nestačil dokončit. Na libretu pracoval se svými libretisty Giuseppem Adami a Renatem Simoni v roce 1920 a v následujícím roce se dal do komponování. V roce 1924 však umírá na rakovinu hrtanu – hotovy jsou první dva akty opery, jen ve skicách na 36 stranách duet Turandot a Kalafa a samotný závěr opery. Známý italský dirigent Arturo Toscanini navrhoval, aby o dokončení díla byl požádán italský skladatel Franco Alfano, dnes známý především jako autor dvou významných děl: Legendy o Sakuntale a Vzkříšení na motivy románu L. N. Tolstého. Alfano svůj úkol splnil, ale ještě než došlo k prvnímu provedení samotné opery s jím dokomponovaným závěrem, Arturo Toscanini zkrátil Alfanův konec o 132 taktů a provedl některé zásahy do instrumentace. V této podobě se opera převážně provozuje od data památné premiéry v milánské La Scale 25. dubna 1926. Slavnostní představení řídil Toscanini a ve scéně smrti Liu svoji taktovku odložil a obrátil se k publiku se slovy: „Zde končí opera, neboť v tomto momentě Mistr zemřel“. Následujícího dne se Turandot hrála znovu, a to již s novým finále.
Skutečnost, že závěr opery není původní, svádělo a vyzývalo divadelní podnikatele a skladatele, aby překvapili dychtivé publikum novým finále. K provedení osobité úpravy americké skladatelky Janet Maguiry nikdy na jevišti nedošlo, v případě italského skladatele Luciana Beria se jeho nový závěr Turandot z roku 2001 poměrně často uváděl – také u nás v brněnské inscenaci z roku 2011. Nového tvaru se ujímali dokonce významní světoví dirigenti jako Riccardo Chially, Kent Nagano či Valery Gergiev (jehož snímek Turandot z roku 2002 ze salcburského festivalu s Johanem Bothou a Gabrielou Schnaut je k dispozici rovněž na DVD), ale v posledních letech zájem o něj upadá. Známá jej rovněž nová úprava japonského skladatele Hao Weiya, která byla provedena v roce 2013 v China National Centre for Performing Arts Orchestra and Chorus s dirigentem Danielem Orenem (rovněž dostupné na DVD).
Ne nezajímavý osud má i původní nezkrácené a neupravené Alfanovo finále – to bylo kompletně celé provedeno až v roce 1982, tedy více než padesát let po svém vzniku; s Chelsey Opera Group v londýnském Barbican Centre, s dirigentem Arwelem Hughesem a Sylvií Sass (Turandot) a Francem Bonisollim (Kalaf). Následně několik let poté gramofonová společnost Decca oficiálně natočila celé nezkrácené finále ve vynikající zvukové a interpretační kvalitě s pěvci Josephine Barstow a Landem Bartolinim (Scottish Opera Orchestra řídí John Mauceri). Vzhledem k obrovským interpretačním nárokům na oba hlavní představitele se však úplná původní verze hraje málo a dosud si na ní troufla jen hrstka zpěváků a dirigentů.
Pucciniho Turandot se v Praze poprvé hrála už rok po milánské La Scale (o tom se nám bohužel dneska může jen zdát). První českou čínskou princeznou byla Zdenka Ziková, do této role pak vstoupily například Božena Petanová či slavná hostující pěvkyně Marie Németh. Premiéru posledního zmíněného nastudování v ND Praha v roce 1967 zpívala Milada Šubrtová, s kterou pak alternovaly pěvkyně Alena Míková, nedávno zesnulá Naděžda Kniplová, také Zdenka Kareninová či Hana Janků (která v této roli otevírala milánskou La Scalu v sezóně 1967!) a další. V donedávna hrané inscenaci ve Státní opeře (Praha) zase svými výkony excelovaly v titulní úloze například Tamara Kucenko, Maida Hundling, Jordanka Derilova, Eva Urbanová a i dvě současné interpretky z ND Praha Anda-Louise Bogza a Iveta Jiříková.
Nová pražská Turandot je dílem nastudování Hudebního ředitele Národního divadle v Praze, Jaroslava Kyzlinka. V souvislostí s předchozí exkurzí do různých verzí konce opery čtenáře přirozeně napadne, jaký (resp. čí) konec se hraje v Praze. Ze čtyř možných verzí (původní Alfano, tradiční =upravený Alfano, Berio a Weiya) se dirigent (bohužel) rozhodl pro nejsnazší a nejjednodušší verzi – nastudování ani nedodržuje Toscaniniho „cut“ a dále ještě vynechává Turandotinu árii „Del primo pianto“. Orchestr nezněl čistě, trpěl nesouhrou, sléval se do jakési beztvaré homogenní masy, málo kontrastně, určité nástrojové skupiny bylo (alespoň z šesté řady v přízemí) sotva slyšet. Možná se dirigent chtěl přiblížit svým pojetím náladovým, „impresionistickým“ náladám, které přivedla na jeviště režisérka představení, ale nemělo by se zapomínat, že se stále jedná o italské verismo, jehož reprodukce má svá pravidla.
Sbor opery ND v Praze překvapil kvalitním jednolitým zvukem, bohužel po stránce herecké mu tvůrci inscenace propůjčili velmi pasivní roli v podobě postávání, bezcílného chození sem a tam a zvedání rukou vždy ve finálních strofách sboru, které v režijním operním divadle 21. století už lze nalézt jen na českém jevišti.
Zuzana Gilhuus část divácké obce zaujala svojí předchozí inscenací Martinů Julietty (též ND Praha) a celkovou poetikou a barevným laděním nové inscenace jako by se snažila svojí Turandot na svůj první počin navázat. Její Turandot není dramatu a ani o opulentním zdobení v intencích tradičního pojetí orientu. V jejích barevných obrazech převládá černá a bílá, doplněná hedvábím a zlatým zdobením. Více než o důsledné sledování kauzality děje se režisérka zaměřuje na výtvarně krásné sdělování emocí a pocitů, které možná lépe fungovalo u fantaskní „opery-snu“ než u dějově jasného Gozziho příběhu. Vedení sólistů se nevyznačuje žádnou originalitou. Kalaf víceméně prostojí svoje účinkování rozkročen na forbíně, jeho herecký projev při setkání s čínskou princeznou je minimální, jeho interakce s Turandot v závěru opery (na základě které by se měla Turandot probudit v milující ženu) je chabá. Větší práce je znát na detailnějším propracování titulní postavy (přestože i tato zůstává tradičně velmi statickou). Celkově neukotvená se jeví i postava Liu, podivně se ploužící na reálné scéně ve svých snech a představách. Gilhuus asi nevěří, že interpret při své árii sám dokáže zcela svým projevem diváka plně zaujmout. Tak např. skvostná hudební čísla opery je jako slavná Turandotina vstupní árie „In questa reggia“ nebo působivá druhá árie Liu „Si, principessa, ascoltami !“degraduje rušivě působícími choreografickými kreacemi, které celkově považuji za nejslabší složku inscenace.
Martin Dvořák (choreograf inscenace) vytváří dekorativně působící taneční ozdoby bez vnitřního obsahu, často jen ilustrující děj nebo zpívaný text. Za jedině zdařilé lze považovat jeho vlastní vystoupení v roli perského prince a scéna zatčení Liu. Oku ladící, ale málo funkční byly kostýmy Borise Hanečky, které slušivě oblékly, ale málo vypovídaly o charakteru postav a jejich pocitech. V případě kostýmování tří ministrů zvolil výtvarník zcela odlišný styl, aniž inscenace ke změně kostýmů a jejich oblékání na forbíně nabídla dešifrovací klíč.
Iveta Jiříková se s rolí čínské princezny potkává ve své kariéře již po několikáté a part vytváří se zjevnou zkušeností a vysokou kultivovaností. Její hlas zvládá roli bezpečně, zní vyrovnaně a klidně. Menší zlobu a nenávist v projevu této Turandot spíše přičítám režisérčinu záměru ukazovat spíše vnitřní stránku postav než jejich vnějškovou podobu. Rovněž tak Michal Lehotský se nepotkává s Kalafem poprvé, pěvecky se role zhostil obdivuhodně dobře až na nepříjemné šišlání, jako herecký protagonista je však málo zajímavý. Křehký, dívčí projev Alžběty Poláčkové se dobře hodí k oddané, milující Liu, její střední poloha však není dostatečná, aby vytvořila pevný oblouk kantilény, v závěrečné scéně však působila velmi emotivním dojmem. K tomu v inscenaci nejlepšímu naopak patřilo herecky i pěvecky pěkně provedené trio ministrů v podání Jiřího Brücklera, Richarda Samka a Josefa Moravce, které doplnili dva skuteční ministři české vlády, kteří zasedli do diváckých loží během premiérového večera. K obsazení se konečně připojili Jiří Sulženko jako Timur, Jan Ježek jako Císař Altoum a Roman Vocel jako Mandarín.
Giacomo Puccini – Turandot, Národní divadlo Praha premiéra 23. ledna 2020, délka představení 2 hodiny 40 minut, 2 pauzy
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.