Mnichovská Salome jako ŠOA

Nová inscenace opery Richarda Strausse Salome (1905) zahájila tradiční mnichovský operní festival (München Opernfestspiele). Velká jména jako Kirill Petrenko, Krzystof Warlikowski nebo pěvkyně Marlis Petersen byla zárukou vysoké umělecké úrovně inscenace, jež vznikla v koprodukci s Théâtre des Champs-Élysées v Paříži.

Uvedení jednoho z nejoriginálnějších a nejlépe zkomponovaných operních kusů vůbec uvedeného poprvé v Drážďanech v r.  1905 znamenalo milník v dějinách hudby. Jeho další uvedení ve Vídni či v Metropolitní opeře byla spojena se zákazem dalšího uvádění či skandálem.

Způsoby inscenování této opery se za více než sto let zásadním způsobem proměnily. Např. dvojnice Salome, provádějící za pěvkyně taneční část partu, již zcela zmizely ze scén. Postupně je nahradily samotné pěvecké představitelky, jež se byly schopny vyrovnat s rostoucími nároky na komplexní zvládnutí role; Salome se postupně odhalily až do úplné nahoty (poprvé Maria Ewing r. 1986 v londýnské Covent Garden).  Tanec sedmi závojů v jeho klasické podobě už dnes na jevištích téměř neuvidíte a místo Salome svoji nahotu nejnově odhalují Herodové, Herodiady či přímo Jochanaanové.

I nová inscenace jednoho z nejpozoruhodnějších operních režisérů současnosti Krysztofa Warlikowskeho nese pečeť výjimečnosti a příslovečné originality. Se svojí dlouholetou spolupracovnicí, scénickou a kostýmní výtvarnicí Małgorzatou Szczęśniak vytvořil na scéně Bavorské státní opery umělecké dílo, k jehož plnému porozumění však musí divák strávit několik dní po zhlédnutí četbou literárních zdrojů, sledováním filmů, které režiséra inspirovaly, a přečíst si obsáhlý rozhovor s tvůrcem v divadelním programu. Warlikowski inscenuje pro intelektuálního diváka, provokuje jej a nutí zamýšlet se a hlavně neuvažovat tradičně. Známá fakta mu záměrně předkládá v nových souvislostech.

Warlikowski často čerpá náměty z filmových děl, nejinak je tomu i u Salome. Biblickou dobu příběhu přemisťuje do období 2. světové války. Židovskou otázku, která má ve Wildeově literární předloze a Straussově opeře spíše komickou příchuť (zejména ve scéně, kde se Židé hádají o prorokovi), staví do popředí své koncepce. Společenství Židů skrývajících se ve velkém prostoru knihovny (na blíže neurčeném místě) se po úvodním výjevu, který není z pera Wildeho ani Strausse a jenž Warlikowski doslova převzal z pasáže francouzského filmu Monsieur Klein (1976, režie Joseph Losey,  Alan Delon v hlavní roli) se přítomní baví antisemitsky pojatou scénkou. V ní stará vdova, reprodukující Mahlerovy Písně o mrtvých dětech (na jevišti BSO v podání zesnulé britské mezzosopranistky Kathleen Ferrier), je okrádána o zbytky svých cenností. Židé se snaží žít společenským a kulturním životem i ve svém nedobrovolném ghettu a přehrávají si příběh princezny Salome. Do jaké míry účinkující jen „hrají“ své role nebo je hluboce prožívají až na samotnou hranici obsese zůstává pro diváky nezodpovězenou otázkou. 

Biblická Salome žádá o Prorokovu hlavu, protože k tomu byla navedena svojí matkou Herodias, Wildeho panenská a frustrovaná Salome se již k tomuto aktu odhodlává na základě svého vlastního zvrhlého erotického přání. Warlikowského Salome v nových souvislostech (šoa) jde na dřeň nejnižších  lidských pudů. Režisér námětově čerpá i z posledního filmu Piera Paola Pasoliniho Salò aneb 120 dní Sodomy ( Salò o le 120 giornate di Sodoma, 1975) či z ojedinělého snímku Liany Cavani Noční vrátný (Il portiere di notte, 1974), aby zrůdnost a zvrhlost své Salome vysvětlil.

Warlikowskeho Salome není vzrušena pohledem na krásného mladého Jochanaana. Její perverzní mysl zaměstnává Jochanaan jako starý nemocný muž. K jeho odmítavému pohledu je pevně připoutána, zatímco se nechává zneužívat mladým setníkem Narrabothem, který se jí snaží odtáhnout od proroka (jenž se v inscenaci pohybuje na místě evokujícím blízkou smrt). Herodes v rouchu kněze připravuje s Herodiadou a ostatními Židy-herci tabuli, de facto rozloučení. Uspořádání předmětů na stole i osoby samé odkazují na slavnou da Vinciho malbu Poslední večere Páně. Pro Salomin tanec, podobně jako pro její úvodní scénu s Jochanaanem, Warlikowski se svojí scénografkou nechává knihovnu ustoupit do pozadí  a rozehrává nejniternějších drama lidských duší na dně prázdného vykachlíkovaného prostoru, vyvolávajícím dojem plynové komory. Salome oděná jako židovská nevěsta tančí se svým ženichem představovaným starším tanečníkem s maskou smrti. Dostává vytouženou odměnu, nikoliv však na stříbrné míse, ale v krabici označenou pravděpodobně s číslem vězně.  Jedná se o další Warlikowskeho odkaz na zmíněný filmový snímek Noční vrátný. Obsah krabice zůstává divákům utajen. Po posledních strofách Salomenina zpěvu „Ah, ich habe deinen Mund geküsst Jochanaan…es war ein bitterer Geschmack auf deinen Lippen“ („Ach, políbila jsem tvá ústa Jochanaane,…tvých rtech byla hořká chuť“) se děj z biblického dávnověku vrací zpátky do čtyřicátých let 20. století : Židé ve svém ghettu dobrovolně volí smrt požitím „hořkých“ ciankáli.

Ojedinělá koncepce představuje možnou alternativu zpodobnění biblického příběhu. Je hrán v novém prostředí a akcentuje jiné části příběhu, než bylo záměrem původních tvůrců slova a hudby. Na druhou stranu Warlikowskeho pojetí ignoruje libreto tam, kde se nehodí do vykonstruovaného scénického řešení. Například Salome se ptá, zda je Jochanaan starý muž, a Narraboth odpovídá, že je zcela mlád. Divák však vidí vetchého starce. Narraboth se neprobodne, ale spolyká jed – a přesto Herodes uklouzne po jeho krvi. Herodes zpívá o tom, že mu někdo sebral prsten, aniž tomu předcházela relevantní herecká akce Herodiady. Warlikowski bohatě rozvíjí vedle hlavního hracího plánu též druhý a třetí plán, což odvádí již takto napjatou divákovu pozornost od ústředního jednání postav a znesnadňuje mu orientaci v ději.

Hudební provedení opery pod taktovkou hudebního šéfa Bavorské státní opery Kirilla Petrenka představuje absolutní světovou špičku, Petrenko zřejmě z důvodu obsazení hlavní role méně objemným hlasem M. Petersen zvolil „komornější“ verzi pro orchestr s redukcí některých nástrojových skupin. Přesto vytvořil dokonalý opulentní zvuk, nebývale využívající plnou dynamickou šíři jedinečné partitury. Nezvyklou interpretací zaujal např. ve vrcholném okamžiku opery, kdy je Salome přinášena Jochanaanova „hlava“. V této scéně orchestr Bavorské státní opery dokázal vytvořit zvuk, při němž doslova tuhne krev v žilách. I přes volbu komornější verze se občas Petrenko neubránil krytí některých sólistů (M. Peterson, P. Brešlík). Pouze pěvci vydatně poučeni wagnerovským a straussovským stylem (např. W. Koch nebo M. Schuster) byli dokonale slyšet i přes mohutně znějící orchestr.

U výtečné německé sopranistky Marlis Petersen se dalo očekávat dokonalé herecké propracování titulního partu, s kterým se pěvkyně (donedávna se zaměřující převážně na náročné koloraturní úlohy z období klasicismu a hudby 20. století) potkala poprvé ve své bohaté umělecké kariéře. Její interpretační umění je v každém ohledu uchvacující. Její Salome je dívčí až frackovitá, křehká i silná zároveň, vždy dokonale přesvědčivá, uvěřitelná až do posledního detailu. Naprosto naplňuje náročnou režijní koncepci. Obtížný pěvecký part ale také nemilosrdně ukazuje hranice jejího hlasu. Vede si skvěle v konverzačním stylu Salome, ale v okamžiku, kdy má vytvořit velký dramatický oblouk (v úvodní scéně s Jochanaanem a pak v dlouhém závěrečném zpěvu), hlasu chybí objem, jehož nedostatek nahrazuje křikem.

Wolfgang Koch, kterému režie přisoudila až příliš pasivní roli, předvedl především zralost svého vokálního umění svým mužně a silně znějícím barytonem. Slovenský tenorista Pavol Breslík upoutal dobře zvládnutým tenorovým partem Narrabotha, překvapivě přesvědčivou hrou nezvladatelné touhy po Salome ale i fyzickou výdrží. Jeho postava musí po požití jedu ležet na jevišti v nejrůznějších polohách až téměř do konce představení.  Herodes Wolfganga Ablinger-Sperrhackeho oslnil hlasovými prostředky, dokonalou interpretací textu i nezvyklou hereckou střídmostí v podání zhýralého vládce. Mezzosopranistka Michaela Schuster si úspěšně zopakovala svoji mistrovskou kreaci Herodiady z několika předchozích produkcí. Krásným hlasovým materiálem zaujala Rachel Wilson jako dívka-Židovka, která ztělesnila Herodiadino páže. Všechny ostatní role byly vzorně odzpívány a zahrány, což odpovídá vysokému uměleckému standardu Bayerische Staatsoper.

Richard Strauss: Salome, Bavorská státní opera 6. července 2019