Lyrická tragédie Vestálka (La Vestale) skladatele Gaspara Spontiniho se objevuje na mezinárodních jevištích velmi ojediněle, a proto nová produkce v Theater an der Wien budí oprávněný zájem odborné i laické veřejnosti. Spontini napsal operu ve formě tragédie lyrique, na francouzský text ve stylu, který představuje jakýsi most mezi Gluckovou reformní operou a velkou francouzskou operou. První uvedení Vestálky se konalo v roce 1807 v Salle Montansier v Paříži hlavně zásluhou Spontiniho patronky, Napoleonovy manželky císařovny Josefiny, a to i navzdory velkým snahám Spontiniho konkurentů nejrůznějšími způsoby zamezit cestu Vestálky na scénu. Vestálka se stala záhy velmi populární, v Itálii byla hrána v Neapoli v roce 1811, ve Stockholmu v roce 1823 a např. v Drážďanech dílo dirigoval samotný Richard Wagner v roce 1844 se slavnou Wilhelminou Schröder-Devrientovou (který dílo podobně jako např. Belliniho Normu velice obdivoval). Po odmlce trvající dekády let pak vrátilo Spontinimu nejznámějšímu jevištnímu dílu nový život italské provedení v roce 1942 s divou Mariou Canagliou a pak zejména slavná Viscontiho produkce s Mariou Callas (1954) v Teatro alla Scala. Na dlouhá léta potom pódia opanovala poitalštěná verze Vestálky (podobně jako tomu bylo u Cherubiniho Medey), až v roce 1993 dirigent Riccardo Muti vzkřísil původní francouzskou verzi opery. Vedle Marie Callas titulní roli Julie ztvárnily snad všechny velké belcantistky druhé poloviny 20.století – jako Leyla Gencer, Renata Scotto, Montserrat Caballé či Raina Kabaiwanska.
Vlastní příběh La Vestale se dá shrnout do několika vět. Děj se odehrává v Římě, asi 269 let před Kristem. Julia (soprán) je svými rodiči přinucena vzdát se lásky k nemajetnému Liciniovi a vstoupit do řad vestálek. Licinius (tenor) vstoupí do armády, aby se pěti letech vrátil jako úspěšný římský vojevůdce, požívající velké úcty svého okolí (spolu se svým přítelem Cinnou – také tenor). Julia se chce vyhnout setkání s Liciniem, nicméně je přinucena mu při oslavě vítězství osobně předat vavřínový věnec. V druhém jednání odehrávajícím se v chrámu bohyně Vesty dostává Julia jasný příkaz strážit věčný oheň. Přichází však za ní Licinius a během jejich milostné rozpravy oheň uhasne. To je považováno za těžký zločin a Julia je odsouzena k smrti. Licinius prosí velekněze o dívčinu záchranu a když to nepomáhá, vtrhne se svými bojovníky do chrámu, ale Julie již ztrácí vědomí. V tu chvíli udeří blesk, vzplane Juliin závoj položený na oltáři a zažehne znovu věčný oheň v chrámu. To je považováno za odpuštění bohů a Julia je zachráněna.
Po hudební a dramaturgické stránce představuje vídeňská La vestale poutavé, téměř tříhodinové hudební drama. Theater an der Wien angažovalo pro nastudování závažného díla specialistu na francouzskou operu, dirigenta Betranda de Billy, který po téměř dvouleté přípravě nachystal s Wiener Philharmoniker pro náročné vídeňské publikum opravdovou hudební lahůdku. Realizovaná verze díla zaznamenala jen minimální škrty, obsahuje rozsáhlá baletní čísla v prvním a třetím aktu, a tak se divák může důkladně seznámit s ojedinělou architekturou Spontiniho kusu v celé její komplexnosti. Jak již bylo zmíněno, v partituře jsou místa jasně odkazující na díla Glucka, budoucího Berlioze či na později vzniklý žánr grand opéra. Přechody mezi jednotlivými hudebními čísly jsou tak volně prokomponovány, že kompozice předznamenává „nekonečné“ melodie, které důvěrně známe od Richarda Wagnera. Vídeňští filharmonikové tak mohli plně zúročit své zkušenosti z interpretace uvedených mistrů v díle, které asi v moderní době dosud nehráli.
Režie Johannese Eratha vychází z dobře promyšlené koncepce, která důsledně vychází z hudby a libreto Victora-Josepha Étienna a de Jouy domýšlí a rozvíjí. Mechanismus moci, který funguje ve společenství vestálek, přenáší do širší společenské roviny. Julia je zavržena a musí zemřít, protože miluje. Na její čistou lásku její zvrhlé okolí nahlíží jako na prostituci. Režisér kreativně pracuje se symboly antické a římské mytologie; mateřský a otcovský systém ovládání vestálek v postavách Le Grand Pontife (Velekněze) a La Grande Vestale (Velké vestálky) účinně opakovaně střídá s (domyšlenými) postavami vlastního otce a matky Julie. Grande Vestale se např. nikdy neobjeví v klasickém rouchu vestálek, její kostýmy však jasně podporují princip dominantosti. Scénografie (Katrin Connan) a kostýmy Jorge Jary dotvářejí a umocňují vedení Erathových postav v maximální míře. Kostým nemusí znamenat jen zařazení do určité sociální skupiny, ale například touhu (svatební kostým Julie a Licinia při jejich setkání ve Vestině chrámu), ambici (Cinna, který se za každou cenu chce „dotáhnout“ za svým společensky uznávanějším přítelem) či aktuální pocit jevištní postavy.
Erathova režie vyžaduje vysokou mírou divákovy vnímavosti, protože za každým výtvarným obrazem, kostýmem či gestem postavy se zpravidla skrývá hlubší význam než ten, který divák čistě opticky napoprvé zachytí. Přece jenom by však inscenaci prospělo zjednodušení určitých postupů, které by vedly i k vizuálně stylovějšímu vyznění celé inscenace. Původní baletní čísla byla hudebně pěkná, ale jejich scénická provedení (tedy nikoliv klasický balet) pokulhávala.
V náročné titulní roli Julie měla svůj debut v Theater an der Wien jihoafrická pěvkyně Elza van den Heever, kterou české publikum navštěvující přenosy z Metropolitní opery může znát jako výbornou představitelky Alžběty I. v Donizettiho Marie Stuartovně, Elettru v Mozartově Idomeneu a za pár týdnů se tato sympatická umělkyně předvede newyorskému publiku i ve stylově zcela jiné postavě – jako Marie v Bergově Wozzeckovi. Van den Heever, která má nastudovaný velmi široký repertoár, možná překvapí menším objemem hlasu, než by výběru rolí odpovídalo (zpívá i Wagnera !). Citlivá pěvkyně naplnila nesnadné herecké požadavky titulní role vrchovatým způsobem (a že opravdu byly mimořádné – protože Julia téměř nesejde z jeviště!), její hlas se nese přirozeně, někomu může vadit jistá ostrost v jejím hlasovém projevu. Michael Spyres představuje extra-tenorovou třídu (ve francouzském a italském belcantovém repertoáru) a své kvality potvrdil i o recenzované premiéře, kde navíc zaujal i jako inteligentní herecký představitel.
V původní verzi díla byla role Licinia psána pro baryton (nicméně hned v roce 1807 ji zpíval tenor Étienne Lainez), a tak prováděcí praxe většinou od té doby obsazovala pro do druhé mužské role Cinny barytona pro zdůraznění kontrastu obou postav. De Billy s Erathem záměrně volí úplně původní obsazení – tj. dramatický tenor vs. lyrický tenor, aby po zvukové i představitelské stránce osobitým způsobem vykreslili vztah mezi oběma muži, který je ve většině inscenací Vestálky opomíjen. Pěvec Sébastien Guèze (Cinna) v tomto směru příkladným způsobem vytvořil postavu přítele, který se urputně snaží dosáhnout stejných výsledků jako jeho druh a nezlomný přátelský svazek si chce udržet i za cenu zrady. Důležitou roli otce/velekněze vytvořil herecky možná trochu matný, ale hlasově zdatný Franz-Josef Selig, majitelka velkého sošného mezzosopránu Claudia Mahnke si s gustem užívala proměn své postavy, škoda jen, že její pěvecký part není rozsáhlejší. Nesmím zapomenout ani na zkušený Arnold Schönberg Chor (vedený Erwinem Ortnerem), který zvláště v této produkci prokázal vysokou míru kvality hudební reprodukce a svrchovaných (nelehkých !) hereckých akcí. Nedokážu si představit, že by jakýkoliv český sbor tohle dokázal!
Gaspare Spontini : La Vestale, Theater an der Wien, psáno z premiéry dne 16.11.2019, délka představení 3 hodiny, 1 přestávka
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.