Je rok 2048. Dělníci z Evropy přicházejí jako ekonomičtí uprchlíci do severní Afriky, kde se stávají novodobými otroky bohatého alžírského oligarchy Musfafy. To je základní tématická koncepce inscenace Rossiniho buffy opery Italka v Alžíru ( L´Italiana in Algieri, 1813) ve Staatsoper Nürnberg. Gioacchino Rossini svoje drama giocoso s lehkostí sobě vlastní složil za pouhé tři měsíce na libreto Angela Anelliho. Anelli jej ovšem přepracoval z předlohy, kterou předtím již vytvořil pro jiného italského skladatele, Luigi Moscu. Moscova Italka v Alžíru byla napsána pro milánskou La Scalu pět let před Rossinim (1808). Moscův opus však časem zcela překryl velký úspěch Rossiniho díla, a tak se Mosca dnes uvádí dneska jen zcela výjimečně. Na doplnění uveďme, že premiéra Rossiniho buffy se konala v Teatro San Benedetto v Benátkách 22. května 1813.
Ve Státní opeře Norimberk byla současná inscenace Italky v Alžíru premiérována v lednu 2017, současné obnovené uvedení tzv. Wiederaufnahme hudebně připravil se Státní filharmonií Norimberk, sborem Státní opery a sólisty dirigent Guido Johannes Rumstadt. Rumstadt vedl orchestr během recenzované reprízy dne 8. listopadu letošního roku velmi spolehlivou rukou, velmi krásně mu vyšly pomalejší meditativní pasáže, v rychlých bězích orchestrálnímu tělesu přece jenom chyběla břitkost, lesk a styl pravé italské interpretace, i když se o přiblížení k stylu v maximální míře snažil a dosáhl celkově pozoruhodného výsledku.
Laura Scozzi (režie) se do Norimberka vrátila, aby zde reprízovala svůj velký úspěch z inscenování Rossiniho buffy Cesta do Remeše (první uvedení v 2011), který bohužel nezopakovala ani při nedávném remaku své produkce „Cesty“ v drážďanské Semperoper (2019). Jak bylo již v úvodu naznačeno, Scozzi přesouvá děj libreta do nepříliš vzdálené budoucnosti, aby tak nastavila základní schéma jednajících osob: bohatý Mustafà, jeho otrok Lindoro a Isabella, přijíždějící do Alžíru, aby zde svého milého Lindora vyhledala a přivedla jej zpátky domů. Scénografie (Natacha Le Guen de Kernoizon) a ani kostýmy Tal Shachama však motiv futuristické vize již důsledně nerozvíjejí a příběh se v podstatě odehrává v současných kulisách. Scozzi se pokouší do děje implementovat kruté sociální poměry panující v Mustafově říši (novodobé otroctví mužů pracujících od rána do večera či nelítostné zacházení s ženami v harému, které se stávají pouze nástrojem Mustaffova chtíče). Do tohoto prostředí přijíždí s ostatními gastarbajtry Donna Isabella, ovšem její náhlý společenský vzestup (i přes její nespornou krásu) jako Mustaffovy favoritky číslo jedna je však málo uvěřitelný. Sociální podtext inscenace dobře funguje například ve velké árii Isabelly v 2. aktu „Amici, in ogni evento“, při které mužský sbor oslavuje Mustaffovo poražení a vyloupení jeho trezoru (skrývající cestovní doklady jeho otroků). Isabella ve velkém vlasteneckém zpěvu rozdává otročícím dělníkům vytoužené pasy na cestu domů do Itálie. Zacházení s ženami jako méněcennými bytostmi poskytujícími jen sexuální uspokojení mužské smetánce severoafrické společnosti je sice v inscenaci čitelné – stejně tak jako jejich příkladná pomsta, ovšem někdy inscenační tým využívá prostředky sahající za hranici estetiky a dobrého vkusu. Do stylizovaného prostředí zobrazujícího útlak a ponižování žen pak už asi nepatří čistě exhibicionistické vystoupení profesionální striptérky. Ve vedlejším hracím plánu Scozzi vnáší do inscenace rovněž prvek neustálého boje mezi oběma pohlavími. Ten akcentuje opakovanými vystoupeními dvojice ženy a muže, kteří procházejí příběhem (jaksi mimo prostor a čas), aby spolu zápasili, stříleli po sobě, navzájem se vláčeli či si rozbíjeli hlavy. I když jsou jejich mimicko-taneční akce po technické stránce technicky zdařilé, záhy omrzí, neboť neustále opakují, co bylo na jevišti řečeno a ukázáno již mnohokrát. Inscenaci je však celkově nutno přiznat nápaditost, kterou diváci na konci představení bouřlivým potleskem oceňují.
V titulní ženské roli (psané pro kontralt) předvedla Almerija Delic ne úplně vyrovnaný, ale dostatečně pohyblivý hlas s velmi slušnou výškou (i když jen ve forte). Jejímu hlasovému projevu chybí osobitý témbr, ale i tak pěvkyně dokázala svojí svrchovanou představitelskou osobností na sebe strhnout pozornost publika. Delic má opravdový jevištní nerv, přirozenou hereckou intuici, ovládá jeviště i své partnery a přestože zrovna nemá míry typické krásky, umí se svojí postavou velmi vkusně pracovat a doslova s ní kouzlit. Bohužel v jejím stínu zůstala většina mužských i ženských představitelů. Vedle dravé Delic je Elvira Nayun Lea Kim (členky operního studia Norimberk) málo výrazná, jak herecky tak i pěvecky, což se ukázalo hlavně ve slavném septetu na konci prvního jednání „Pria di diverderci da voi, Signore“, kde její pěvecký projev téměř zanikl. Mustafà Tarase Konoshchenka zvládá basovou koloraturu obstojným způsobem, ale svoji postavu hraje příliš opatrně a decentně (bez hlubší nadsázky) a svým méně výrazným charismatem není opravdovým protihráčem své pěvecké kolegyně Delic. Lindoro Martina Platze ukázal dobře vedený jasný, pěkně se nesoucí hlas se schopností koloratury. Jeho problémem byla absence perfektních vysokých tónů. Ty Platz vytvářel na samé hranici svých možností a bez lehkosti, která by měla být u rossinovského tenora samozřejmostí. Pěknou figuru Taddea pro pěvecké stránce vytvořil i herecky přesvědčivý Michael Fischer (rovněž člen místního studia).
Gioacchino Rossini: Italka v Alžíru, Staatstheater Nürnberg, premiéra 2017, psáno z reprízy dne 8.11.2019, délka představení 2 hodiny 50 minut (1 pauza)
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.