Byl to večer Alexandriny Pendatschanské, bulharské divy, která před nějakým časem své jméno upravila na mezinárodně lépe znějící Alex Penda. Do své široké repertoárové palety nyní zařadila Toscu, se kterou poprvé představila německému publiku a vůbec poprvé vystoupila v Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu. Pendu nemůžete zařadit do žádného obvyklého oboru. Královnu noci, Traviatu, Lucii di Lammermoomer a Oscara začala zpívat kolem devatenácti, tj. před třiceti lety zahájila svoji kariéru v koloraturním oboru, který v mezičase obohatila partiemi lyrického sopránu. Po usazení se ve spinto-oboru nyní následují role dramatické (sopránové) a také občas mezzosopránové, jako Eboli nebo Carmen. Penda nezná žádné hranice oboru. V jejím vlastním oboru je vše zastoupeno: od baroka až po současnou klasickou hudbu, italský obor, německý, francouzský, ruský, anglický obor, celý Mozart a celé belcanto. Před ničím se nezastaví. Která z pěvkyň se může pochlubit, že zpívala Poppeu, Semiramis, Donizettiho tudorovské královny, přes Fidelio-Leonoru k Lady Macbeth, Salome a také Carmen, Santuzzu a třeba Kundry? Seznam jejích hlavních rolí se už blíží ke stovce.
A teď přišla na řadu Tosca, kterou poprvé zpívala před rokem v Sofii. Je stále udivující, s jakou stylovou jistotou se Penda pohybuje ve všech těch oborech. Její italština je naprosto perfektní. Vychutnává si každé slovo, každé slabice dává ten správný výraz, a tak předvádí absolutní jednotu slova a tónu. V Düsseldorfu nyní zpívala své třetí představení Pucciniho hrdinky. Její hlas nabyl léty na trpkosti, extrémní výšky nad Cis již ztratila, ale zato si vytvořila ve spodní hlasové poloze neuvěřitelně intenzivní hrudní registr, který vždy ráda efektně uplatní. Je obdivuhodné, jak registry umí propojit, když je to potřeba. Její hlas má rychlé vibrato, které podporuje intenzitu jejího projevu. Je fascinující herečkou, která umí použít velká gesta a třeba jen nenápadné mrknutí oka. Je vzrušující, divadelní prostor ovládající osobností s divadlem v krvi. Svojí prezentací si diváka dokonale získá a stáhne si jej na svoji stranu.
Penda našla v mladém uzbeckém dirigentovi Azizi Shokhakimovi velmi citlivého partnera. Shokhakimov již v jednatřiceti vyhrál několik dirigentských soutěží, dokonce Young Conductors Award konanou před třemi lety při Salzburském hudebním festivalu. Jeho vítězství jej ihned katapultovalo do světla ramp velkých scén. Jeho dirigentský styl je charakteristický určitou noblesou, výrazným smyslem pro krásně zpracované přechody a velkou plasticitou projevu. Je famózní, jak se zpěváky dýchá, vytváří jim neuvěřitelný prostor, aby mohli příkladně frázovat. Je na nejlepší cestě stát se velkým dirigentem.
Kolem italského barytonisty Lucia Gallo bylo v poslední době ticho. Gallo je inteligentním zpěvákem, který neukazuje jen svoji sílu hlasu, nýbrž vždy hledá nová fazety a barvy, aby učinil svůj projev napínavým. Měli jsme zase možnost zažít interpretaci, založené na pokorné službě detailu a na důsledném věnování obsahu každému zpívanému slovu. Jeho Scarpia zaujal poťouchlými návrhy zpívanými v sotva slyšitelném parlandu, dominoval při výbuších hněvu, při kterých se občas dopouštěl intonačních nepřesností, ale při jeho celkově mistrovské interpretaci to bylo vedlejší. Nový pro mne byl španělský tenor Eduardo Aladrén jako Cavaradossi. Jak jej charakterizovat: osobitý témbr, krásné, třpytivě vyzpívané výšky bez zjevného silového přepětí. Mnoho lahodného zpívání i excesivního užívání portamenta. Je to jako byste poslouchali italského tenora z 50.let. Aladrénovo zpívání obsahovalo možná až příliš portament, ale jeho hlasový materiál byl báječný, barva byla zářící a celkově zněl velmi mužně. Při tak vysoké úrovni účinkujících a jejich idiomatickém italském zpívání mě napadá, že Angelotti Rolfa A. Scheidera mohl na své italské výslovnosti o něco více zapracovat. Jeho tvrdá německá výslovnost nebyla příjemná, ovšem hlas byl mimořádně krásný. Přímo kabinetní ukázku skvělého zpívání převedl Cornel Frey jako Spoletta. Silou své interpretace se stal centrem pozornosti dění při výstupech své epizodní postavy. Jaký měl jasný, břitce úsečný hlas! Báječně si dokázal pohrát se všemi nuancemi své role. Je to neuvěřitelné, ale byl to Spolettta, na kterého jen tak rychle nezapomenete! Pastýře s andělsky krásným hlasem zpívala Anna Mamutscharachwili. Pro jednou v této roli žádný chlapec z dětského sboru nebo dokonce žena, nýbrž malá dívka s přirozeným, krásným hlasem. S patřičnou jemností zcela ukázkovým způsobem užívala hrudní tóny – jak to má správně znít! Nejneuvěřitelnější dojem na na mne v celém večeru udělal velký výkon celého souboru. Jednalo se o repertoárové představení již x-tého provedení Toscy (premiéra byla v roce 2002) a přitom představení vypadalo a znělo jako o premiéře – taková je úroveň v Rheinoper Düsseldorf. Zážitek z představení na mne ještě dlouho působil po závěrečné oponě. A publikum to dokázalo ocenit – dýchalo s účinkujícími, bylo tak plně koncentrované, že by člověk slyšel upadnout špendlík ! A na závěr: zasloužený dlouhotrvající potlesk !
(z německého originálu autora recenze přeložil Václav Bečvář)
Düsseldorf, DEUTSCHE OPER AM RHEIN, 11. září 2019; G. Puccini : Tosca, délka představení 2, 5 hodiny (1 pauza)
Tosca: Alexandrina Pendatchanska; Mario: Eduardo Aladrén; Scarpia: Lucio Gallo; Angelotti: Rolf A. Scheider; Spoletta: Cornel Frey; Sciarrone: Andrei Nicoara; Sagrestano: Peter Nikolaus Kante; Pastore: Anna Mamutscharachwili; Dirigent : AZIZ SHOKHAKIMOV; režie představení: Regie: Dietrich Hilsdorf
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.