… a broučci se měli rádi aneb Broučci v roce 2019

Soubor plzeňské opery připravil na 12. října 2019 světovou premiéru opery Broučci pro děti i dospělé podle známé literární předlohy Jana Karafiáta. Dílo bylo zadáno skladateli Janu Jiráskovi a jako libretista byl vybrán Tomáš Jarkovský. Sobotní premiéra, jež připadla na den státního smutku za Karla Gotta, byla i společenskou záležitostí, protože zcela vyprodané divadlo naplnili také rodiči a příbuzní dětských představitelů.

Broučci Jana Karafiáta dnes

Předloha evangelického faráře, nezávislého misionáře a literáta Jana Karafiáta se stala po prvém publikování (vlastním nákladem a anonymně) v 70. letech 19. století a prvotním nezájmu zásadním textem pro české děti a mládež konce 19. století. Její vliv byl značný až do doby hluboko po komunistickém převratu, kdy byl její text vyhodnocen jako ideově nežádoucí. Po roce 1948 byla vydání často upravována a řada náboženských myšlenek byla i v různých adaptacích zcela vypuštěna nebo potlačena. Broučci ale nebyli jen literárním fenoménem. Líbivá látka s hrdiny z hmyzího světa, jež ale nesou rysy lidí, již byla záhy adaptována opakovaně pro ochotnické a profesionální soubory, dětská i loutková divadla. V dnešním výčtu následných přepracování nechybí ani opakované baletní zpracování, adaptace pro televizní seriály v kombinaci animace a loutek, rozhlasové dramatizace, četby na pokračování atd. Ani opera Jana Jiráska není prvním operním zpracováním, protože již roku 1996 měla premiéru stejnojmenná opera o třech jednáních pro malé a velké diváky skladatele Ladislava Matějky na libreto Miloslava Nekvasila ve Státním divadle v Ostravě. Četná vydání také přinesla různé, převážně velmi pietní (rozuměj neexperimentální nebo modernistické) ilustrační doprovody českých výtvarníků. K nejznámějším ilustračním doprovodům patří kresby Vojtěcha Preissiga, Josefa Weniga, Rudolfa Matese, Ondřeje Sekory, Marie Fischerové-Kvěchové a především Jiřího Trnky, jehož obrazová fantazie stojí také za vizualitou prvního televizního zpracování. I současná vydání knihy přinášejí nové ilustrační doprovody, převážně vytvořené v realistickém výtvarném pojetí. Broučci ale také zasáhli výrazně sféru komunitního života českých lidí, protože často byly námětem besídek a maškarních akcí pro děti a mládež.

Celým textem prostupují filozofické názory nábožensky silně cítícího autora a jeho hodnotový rejstřík s důrazem na pokoru, poslušnost, neprotivení se vůli boží, úctu k rodičům a okolí, i (psychologickou) sílu modlitby. Do některých postav se pak promítly vlastnosti Karafiátova otce (do postavy Otce broučka), laskavost jeho matky (v postavě Broučkovy maminky) a charakterové rysy jeho sestry, diakonky Marie (do postavy Janinky, do které vložil i autor některé své pedagogické názory). Knihou prostupuje potřeba lásky k bližnímu, nutnost rodinné soudržnosti a pevného morálního kodexu, který musí být budován především v rodinném prostředí. Jen to může zaručit kvalitní prožití života. Karafiátův text vedle až moralistního obsahu obstál ale i v jazykové rovině, která čerpala z hovorové lidové mluvy českého venkova i jazyka Bible Kralické. Autor často využíval opakování sentenci, či jejich fragmentů, aby dosáhl efektů zvukomalebnosti. Celou knihou také prostupuje princip cykličnosti, a to nejen ročních období, dějů v přírodě, ale také života a smrti. Smrt jako organická část bytí pak není v tomto díle nic hrozivého, jen přirozené vyústění života, tak jak to nacházíme i v jiných zahraničních dílech pro dětského čtenáře 19. století. Jedním z formujících faktů k tomuto pojetí byla totiž vysoká dětská úmrtnost, a děti viděli své sourozence umírat zcela běžně v domácím prostředí. Nelze opomenout i Karafiátovu lásku k přírodě, zvláště k rodné Českomoravské vysočině, kterou dokázal do textu přenést stejně jako pochopení mentality dítěte, kterou poznal jako vychovatel i správce evangelického učitelského semináře. Karafiátova látka přináší i efektní „obrácený“ pohled na svět lidí očima hmyzích hrdinů, několik epizod ze života lidí vyprávěno jako pozorování Broučka, které mu zpočátku musí být osvětleno Tatínkem.

Nová opera

Šéf souboru plzeňské opery, Tomáš Ondřej Pilař, nabídla skladateli Janu Jiráskovi čtyři předlohy (dále Werichovo Fimfárum, Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové a Balady a romance Jana Nerudy) ke zhudebnění. Volba padla na Karafiátovu knihu. Ve spolupráci s Tomášem Jarkovským, bývalým dramaturgem královehradeckého divadla DRAK a televizním scénáristou (např. seriál Ulice), vzniklo stručné dvouaktové libreto, které zdůrazňuje baladičnost a cykličnost původního Karafiátova textu. První dějství představuje jeden roční cyklus a nese v sobě více filozofického poselství. Druhé, dramaturgicky propracovanější a pro diváka akčnější, dějství pak shrnuje osudy dospělého Broučka a opět je uvedeno jarní scénou a ukončeno zimním (smrtelným) spánkem. Velkou roli v libretu hraje folklórní inspirace a propojenost s různými lidovými svátky (třeba připomenout cyklus svátků v knize a filmu Hastrman). Svět lidí zde zastupuje sice krásná, ale v rámci celku poněkud neústrojně ojedinělá scéna pozorování mše. Ne zcela se podařilo nalézt textovou rovnováhu pro filozofickou polohu předlohy a příhody Broučků. Navíc dnešní děti jsou spíše vedeni k individualismu Ferdy Mravence, Berušky a Brouka Pytlíka, než k pokoře, ke které dojde zpočátku ne příliš poslušný Brouček. Libreto ale působí přehledně a dává značný prostor sborům.

Právě sbory jsou největším kladem kompozice Jana Jiráska. V nich skladatel dosahuje často až monumentálního účinu a výjimečné působivosti. Skladatel má značnou zkušenost s kompozicí dětských sborů i koled pro dětský sbor (Dovádivé písničky, Koledy pro dětský sbor atd.). Kompoziční propracovanost, inspirace folklórem a zároveň nezávislost na něm, i příkladná práce s textem, dávají dílu místy až kantátově-oratorní charakter. A jistě by bylo možné operu přepracovat do takovéhoto tvaru s převahou sborů s malým podílem pěveckých sól, který by ještě zdůraznil přírodní a životní koloběh předlohy. Pěvecké party pak nenabízejí větší uzavřená čísla, pro dětské představitele jsou napsány v až muzikálové zjednodušeném klíči. Libretista i skladatel se často uchýlili ve shodě s předlohou k opakování sentencí. Vedle muzikálových postupů se ale v díle také uplatňují rytmická baletní čísla (s využitím zčásti folklórních temp), na několika místech i mluvené slovo, a první dějství završuje (snad trochu předčasně) hudebně-scénické tableaux v 12. scéně. Kultivovaný Jiráskův hudební jazyk je přístupný i dětskému návštěvníkovi opery a z díla je slyšet značná zkušenost tvůrce filmové hudby (např. Brabcova Kytice).

Realizace

Soubor plzeňské opery přistoupil k jevištní realizaci nové opery s velkou odpovědností a také velkým zájmem všech zúčastněných, podnícených i hojnou účastí dětských představitelů v představení. Vizuálně se světem Broučku obdivuhodně vypořádal výtvarník Petr Vítek, který ve snaze se oprostit od dosavadních výtvarných vzorů, vytvořil působivý kresebný nebo trojrozměrný svět zčásti fantaskních přírodnin v duchu grafických projevů Františka Koblihy nebo Petra Nikla. Skvěle funkční scéna by si snad jen zasloužila více vtipných nápadů jako houpadlo ve tvaru luční kobylky. Kostýmy Dany Haklové jsou v souladu se scénografií a zajímavě pracují s folklórními inspiracemi a střihy biedermeieru i stylotvornou silou bílé (světlé) barvy. Tomáš Ondřej Pilař přistoupil k režii s vědomím potřeby vytvořit představení pro všechny věkové skupiny diváků. Broučky inscenoval s diváky cítěnou láskou k předloze v jímavosti, která až tak není běžná v naší pragmatické současnosti. Ač je tvůrci díla náboženský apel předlohy oslaben, přesto inscenace působí místy velmi roztomile staromilsky a uctivě. Děj je zcela srozumitelně divákům předveden, určité disproporce scén a prostředí jsou dány spíše výběrem scén z Karafiátova textu než samotnou režií. Velmi dobře se vedlo režisérovi v práci s dětskými zpěváky, kteří v naprosté většině se zcela organicky začleňují do prostředí dospělých interpretů. Režisér tak vytvořil pestré, ale stylové obrázky, ze života Karafiátových Broučků, pro diváky malé i velké. Jen minimálně překročil hranici mezi nucenou líbivostí a vkusem, ke které látka a dětští interpreti někdy svádí. Za zamyšlení by stála snad trochu příliš konvenční, byť živá choreografie Martina Šintáka, která právě do inscenace přináší povrchní líbivost a nadmíru zjednodušených nebo popisných folklórních tanečních elementů, což neodpovídá ladění celé inscenace.  

Interpreti

Broučci Jana Jiráska, jsou, jak je již výše bylo uvedeni, jsou operou se značným podílem sborových partů. Sbor opery DJKT a Dětský pěvecký sbor DJKT nastudovaly své party s velkým nadšením a ve vysoké kvalitě, která je znatelná od prvé scény opery. Navíc režie předepisuje propojení s baletním souborem a četné herecké úkoly, které se až na výjimky dařily velmi dobře. To je velkou zásluhou všech sbormistrů, kteří připravili sbory takřka bezchybně pro tak náročný úkol. Mezi dospělými představiteli zaujali především Jiří Hájek (Tatínek) a Ivana Veberová (Maminka) s pevnou charakterizací dobrých rodičů, Jana Foff Tetourová v roli staropanenské, přesto mateřské Janinky, Michal Bragagnolo jako dospělý Brouček a Zuzana Kopřivová jako dospělá Beruška a hlasově i herecky oslňující Jan Hnyk ve dvojroli Kmotříčka a Faráře. Bez výjimky šlo také o výkony s výbornou srozumitelností slova, což je nezbytnou podmínkou v představení pro dětského diváka. Statečně si vedli i dětští představitelé, vybavení amplifikačním zařízením, což jim umožňovalo bez námahy hlasově dosáhnout hlediště. Velmi pečlivé bylo i hudební nastudování Jiřího Štrunce, který se soustředil jednak na spolupráci s představiteli rozdílných věků, jednak na sborové pasáže a také kontrast dynamických a lyrických míst partitury. Hudební nastudování jen dovršuje snahu, která byla tříletému projektu nové opery věnována.

Závěrem

Práce s dětským divákem může být radostí, a to bylo slyšet i z dětských bezprostředních ohlasů během představení. Každá opera a každé představení pro dětského diváka, která dítě přivede do hlediště operního divadla je totiž velmi cenné. Raná výchova k percepci hudebně-dramatických děl je naprosto nutná, a školní povinné návštěvy divadel často již mnoho nezachrání. Jiráskova kultivovaná opera, jež může takovéto cíle jistě spolehlivě naplnit (ale jejíž premiérový tvar nemusí být určitě definitivní), pak představuje standardní a kvalitní počin v žánru české dětské opery. Operní soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni správně pochopil v minulých i v této současné inscenaci, že práce pro dětského diváka (a jeho rodiče), je práce pro budoucnost, která se určitě vyplatí.

Jan Jirásek: Broučci. I. premiéra. Divadlo J. K. Tyla, Plzeň, Velké divadlo, 12. října 2019, 19.00–20.50 (hráno s pauzou cca 25 minut).