Dvořákova Praha 2019 úspěšně odstartovala v Plzni

Letošní tradiční putování po stopách Antonína Dvořáka před oficiálním zahájením festivalu Dvořákova Praha zamířilo tentokrát do Plzně, kam se skladatel rád a opakovaně vracel do divadla i na koncertní pódium jako dirigent svých sborových děl.

Dramaturgie festivalu prvního zářijového dne letošního roku opravdu zazářila v plzeňském Domě hudby (symbolicky v Dvořákově sále) zručně vybranými hudebními čísly, které představovaly zřetelnou spojnici mezi Dvořákem a Plzní.

V případě předvedených ukázek z druhé opery Antonína Dvořáka je tímto jasným pojítkem libreto Bernarda Guldenera (1836-1877), který žil v Plzni a jehož jméno dosud nese jedna z plzeňských ulic. Guldenerův literární podklad Krále a uhlíře dokonce vstoupil do dějin opery dokonce dvakrát: poté co Dvořákovi byla v roce 1873 jeho kompozice Národním divadlem v Praze odmítnuta, podnikl krok (snad unikátní v dějinách v opery) a znovu stejné libreto celé zhudebnil – to neznamená, že jej přepracoval, nýbrž vytvořit novou kompozici – a dosti odlišném stylu (první verzi byl vyčítán silný vliv tzv. wagnerismu). Z Dvořákovy ranné tvorby tak zazněly na koncertě cenné komparativní scény Krále a uhlíře z první i druhé verze opery (duet Jeníka a Lidušky „Smím-liž vstoupit?“, dále árie Lidušky „Hle tu jsem“, duet krále a Lidušky „Za žežulku prozpěvuju“ a konečně výstup Jeníka „Nezůstanu s Vámi“. Plzeňské provedení části první podoby Dvořákova Krále a uhlíře tak představovalo jistou ochutnávku novodobé premiéry první verze opery, která zazní 19. září letošního roku (rovněž v rámci festivalu Dvořákova Praha).

Z hlediska uvádění Dvořákových děl se stala v Plzni klíčovou především činnost místního pěveckého spolku Hlaholu, který nejpozději od roku 1879 začal zařazovat do svých koncertů Dvořákovy sborové skladby – po  počátečních kratších skladbách to bylo v roce 1884 dokonce rozsáhlé oratorium Stabat mater, které Antonín Dvořák v Plzni celkem třikrát dirigoval.  Z této sklady zaznělo na nedělním plzeňském koncertu č. 5 „Tui nati vulnerati“ pro smíšený sbor.

Vrcholem první části plzeňského programu bylo provedení několika hudebních zlomků z Dvořákovy kantáty Svatební košile, což je kompozice, jejíž první uvedení v roce 1885 právě v Plzni je nejasnějším důkazem úzké vazby skladatele s místním Hlaholem a místními pěvci (jen basový part zpíval pražský pěvec Hugo Krtička). Provedení 28. a 29. března 1885 ve velkém Waldekově sále řídil samotný skladatel.

Druhou část odpoledne v Divadle hudby pak zahájila unikátní skladba Hymny českého rolnictva a Sanctus ze Mše D dur, B. 153, která byla původně složena za účelem vysvěcení kaple na zámku Josefa Hlávky v Lužanech. Mše tedy premiérově nezazněla v Plzni, ale na jejím uvedení při soukromém církevním obřadu v roce 1887 v Lužanech se podílelo dvanáct členů plzeňského Hlaholu. V následujícím roce dílo ovšem v Plzni již zaznělo (ve starém městském divadle) a za dirigentským pultem stál přímo Antonín Dvořák.

Výběr dalších hudebních lahůdek odpoledne, tj. výběr z písní Antonína Dvořáka Panenka a tráva (ze Čtyř písní na slova srbské lidové poezie), Oblak a mrákota z Biblických písní a Když mne stará matka z Cigánských melodií záměrně vycházel z původní dramaturgie velkého koncertu plzeňského Hlaholu  uspořádaného k oslavě Dvořákových šedesátin v roce 1901. V rámci slavnostního rautu byly předneseny krátké skladby a capella pro mužský sbor Oráč Josefa Bohuslava Foerstera,  Má láska od Hynka Palla a Čím srdce, čím jsi zhřešilo od Norberta Kubáta. I novodobé provedení těchto opusů si měli možnost účastníci koncertu 1. září 2019 vyposlechnout.

Jako připomínku uvádění mnohačetných operních Dvořákových titulů v plzeňském divadle (naposledy to byla před letošními divadelními prázdninami premiéra Šelmy sedláka ! – o níž jsme také  přinesli recenzi) dramaturgie hudebního odpoledne ukončila pestrý dvořákovský program závěrečnou scénou z jeho opery Čert a Káča.

Za působivý průběh odpoledne musím zejména poděkovat především originální dramaturgii pana Davida R. Beveridge a jeho badatelskému úsilí, bez něhož by tak důmyslně sestavený program nezazněl. D. Beveridge „občerstvoval“ publikum mezi jednotlivými čísly i svými komentátorskými vstupy, které po čistě technické stránce (chybějící mikrofon v první části odpoledne) mohly přece jen vyznít o něco lépe.  Sopranistka Tereza Hořejšová zaujala jasným stříbrným hlasem, soustředěným frázováním i obdivuhodnou znalostí stylu u interpretovaných árií a písňových čísel. Richard Samek dostál své pověsti spolehlivého kvalitního interpreta, možná jen mohl umírnit intenzitu svého hlasu vzhledem k velikosti sálku, kde se hudební produkce konala. Škoda, že více prostoru nedostalo umění Romana Hozy, majitele krásného barytonového hlasu a přesvědčivé interpretace, jejž si ale naštěstí mohli v minulých dvou sezónách užívat diváci Nové scény v Plzni, kde opakovaně ztvárňoval Hamleta ve stejnojmenné opeře Ambroise Thomase. Pražský komorní sbor (pod vedením sbormistryně Lenky Navrátilové) ve velmi rozmanitém repertoáru (Hymna českého rolnictva, mše, kantáty či sborová čísla a capella) přesvědčil profesionálním výkonem, určité problémy tohoto tělesa byly v tenorové sekci. Nelze určitě nezmínit též skvěle odvedenou práci Ahmada Hedara (klavírní doprovod).

Dvořák a Plzeň, Plzeň – Divadlo hudby 1.9.2019 od 16.30 do 18.45 hod

V recenzi byly využity cenné informace z pečlivě připraveného programu ke koncertu připraveného Davidem R. Beveridgem.