Je jistou zvláštností, že se na letních salcburských festivalových slavnostech za celou dobu historie festivalu klíčové dílo 20. století, opera Salome Richarda Strausse objevila zatím jen ve třech nastudováních – poprvé to bylo v roce 1977 pod taktovkou Herberta von Karajana s hlasově nedostižnou Hildegard Behrens v hlavní roli, pak o patnáct let později (1992) s dirigentem Christophem von Dohnányi a se zpívající herečkou Catherine Malfitano. Loňský ročník festivalu přinesl premiéru nové produkce, která i v letošním Salzburgu ještě zazněla, a to celkem třikrát.
Současná inscenace Salome představuje zejména ohromující vizuální zážitek, o který se zasloužil talentovaný italský režisér Romeo Castellucci, který bourá všechny dosavadní tradiční i inovátorské divadelní postupy a notoricky známý příběh židovské princezny Salome staví do úplně nového světla. Jeho konceptuální režijní přístup (je však také autorem scény, kostýmů a světelné režie) organicky vychází z autentického prostředí Felsenreitschule (Skalní jezdecké školy), kde se představení odehrávají. Zadní kamenná stěna jevištního prostoru předznamenává jedno z hlavních témat inscenace: „TE SAXA LOQUUNTUR“ (O tobě vypráví kameny), které se objevuje i napsané na oponě. Nutno ovšem poznamenat, že pro ústřední výpověď „kamene“ nepoužívá Castellucci bohužel přirozenou zadní stěnu sálu, nýbrž ji nahrazuje podobnou, vytvořenou z lehčených materiálů a posouvá ji směrem k orchestřišti (čímž také trochu deformuje jinak dokonalou akustiku sálu). Oblouky typické pro původní kamennou stěnu Felsenreitschule zcela zakrývá, aby vytvořil kompaktní zeď, která má symbolizovat dusnost prostředí biblického příběhu a omezenost přístupu vzduchu.
Jak mnichovská Salome, o které jsme psali na našich stránkách před několika týdny, tak i salcburská Salome není příběhem odvyprávěným klasickým způsobem. Warlikowskeho tragédii Salome „hraje“ skupina židů skrývajících se nedobrovolně v knihovním ghettu a reprodukce dějových peripetií predikuje nevyhnutelný zánik společenství herců. Castellucci také nechává protagonisty hrát divadlo na divadle. Vedle pěveckých interpretů zaplňují jeviště i mnohočetní statisté, často v rolích jakýchsi pomocných dělníků, kteří v průběhu hudební produkce mechanicky vytvářejí scénické obrazy, prostě „staví divadlo“, aby výsledek jejich snažení doznal zamýšleného scénického účinku později. To už se většinou „potkává“ výtvarný obraz s dílčím tématem příběhu, pokud ovšem není tato křehká jednota slova a akce narušena odklízením staré scény a budováním nové. Divák není konfrontován s hotovým vizuálním a emocionálním produktem, ale je přímo vtažen do procesu jeho tvorby. Samotná historie Salome je vlastně vedlejším produktem prováděného operního divadla – publikum toto konceptuální řešení může pochopit, ale to neznamená, že jej automaticky také přijme.
Inscenace působí až syrově surrealisticky, nechronologicky a bohužel posluchač nezřídka zaznamenává rozpor mezi jevištním konáním a obsahem zpívaného textu. Salzburgská Salome je rozmazlený menstruující spratek, který si usmyslel, že chce prorokovu hlavu. Díky rafinované světelné režii se prorok z cisterny vynoří, ale divák sedící v hledišti jej prakticky neuvidí. V takto pojaté tvůrčí koncepci se pochopitelně Tanec sedmi závojů hlavní hrdinky nekoná – princezna zaujme v orchestrální mezihře jakousi embryonální polohu na znamení vzdoru vůči okolnímu světu. Obraz prázdného, bezduchého a jen vnějškově nablýskaného Herodova dvora umocňuje (vedle kostýmů a líčení) zlatá podlaha jeviště, účinně kontrastující s pseudokamennou stěnou a spolehlivě odrážející pohyb osob. „Herodova“ podlaha se otevírá, aby vydala svědectví o hnusu a ošklivosti za panovníkovy vlády. Rovněž Salome a prorok narušují její kompaktnost svojí hrou (některé sekvence příběhu se odehrávají v otevřených dírách podlahy).
Vrcholem představení není (jak by se možná očekávalo) okamžik, kdy princezna Salome dostává na stříbrné míse utnutou prorokova hlavu, nýbrž již samotný akt setnutí hlavy. Trochu toporně provedená Jochanaanova „poprava“ je zobrazena v odhaleném oblouku jinak neproniknutelné kamenné stěny. Tím, že Herodes na nátlak princezny dal pokyn k exekuci, dosáhla Salome již svého – její chtíč se uspokojil a ona už nepotřebuje hlavu a už vůbec líbat proroka na jeho mrtvá ústa. Tuto ideu stvrzuje i na jeviště v igelitovém pytli donesená maketa mužského těla reálné velikosti bez hlavy (!) a ta (vyjmuta z obalu a posazena na židli) je němým svědkem závěrečného zpěvu Salome. Samotný akt přinesení prorokových ostatků doprovázené mohutným hudebním orgasmem orchestru však působí jevištně dost matně, neboť igelitových pytlů plných lidských těl již viděl divák během inscenace několik.
Celá produkce je v mnoha ohledech vzrušující, provokující, nutící diváka nevnímat ji zaběhnutým způsobem, na druhé straně však budí oprávněné projevy nevole, neboť dění na scéně se ocitá v rozporu se zpívaným textem a pěvecká a herecká akce protagonistů večera je neustále narušována stavěním a bouráním scény (naštěstí jen vizuálně).
Castellucciho pozoruhodná inscenace by nebyla ničím, kdy neměl do hlavní role ideální představitelku. A tu má – a vskutku fenomenální. Osmatřicetiletá Litevka Asmik Grigorian již patnáct let systematicky buduje svoji kariéru – sice zatím ne na těch největších scénách, ale její jméno je skalním příznivcům operního světa již známé. Po úspěšném salcburském debutu v roli Marie v Bergově Wozzeckovi v r. 2017 jí byla nabídnuta jedna z nejtěžších a nejkomplexnějších rolí světového sopránového repertoáru. A Grigorian se jí doslova zmocnila. Přestože sama nehovoří německy, zvládla úskalí německé dikce a výraz při interpretaci zpívaného slova mistrovsky. Její mladodramatický hlas se zdá být pro partii ideální – má křehkost, ale současně dostatek síly a vytrvalosti, aby vzdoroval obrovského straussovskému orchestru. A jako herečka je omračující, prýštící charismatem a uvěřitelná každým pohledem, gestem a pohybem.
V roli Heroda jí úspěšně sekundoval svým výrazným pěvecko-hereckým projevem John Daszak, představitelské umění Gabora Bretze si diváci mnoho neužijí vzhledem k efektu scénické režie, jeho zvučný basbaryton ovšem naplno zazářil. Nad obsazením italské mezzosopranistky do tak výsostně německé role (Herodias), navíc na rakouském jevišti (!) zůstává trochu rozum stát – Anna Maria Chiuri má sice zvučný silný hlas, ale nijak výjimečný a její němčina trpí silným přízvukem. Mimořádně krásným legátem obdařil roli Narabotha Julian Prégardien a Christina Bock se spolehlivě vyrovnala s rolí pážete Herodiady.
Jestliže rozpaky u některých diváků přirozeně budila Castelluciho režie, pak absolutně bez výhrad bylo přijato hudební nastudování a provedení díla Vídeňskými filharmoniky, před něž se postavil vynikající Franz Welser-Möst. Dokonalá znalost a zažitost partitury, existence jasného hudebního názoru, nevtíravá opulence zvuku a citlivé vedení orchestru i sólistů večera byly hlavními devizami mimořádně zdařilé hudební složky představení.
Salzburger Festspiele 2019, Richard Strauss – Salome, délka představení 1 hodina 40 minut bez pauzy
Psáno z provedení dne 25.8.2019
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.