A star is born – Lidia Fridman aneb o Festivalu della Valle d´Itria v Martina Franca POPRVÉ

Již 45 let se koná na jihu Itálie, v kouzelném městečku Martina Franca, Festival della Valle d´Itria, který stojí celkem neoprávněně ve stínu velkých letních hudebních festivalů jako je např. bayreuthský festival zasvěcený výhradně hudebnímu géniu Richardovi Wagnerovi, letní salcburský festival, mnichovský letní festival, festival v Bregenzu apod. Festival della Valle d´Itria je však velmi vyhledávanou prázdninovou atrakcí milovníků především méně známých a neznámých belcantových a barokních oper.

První ročník festivalu, jenž se konal v létě 1975, nabídl Gluckova Orfea, Porgolesiho La serva padrona a Cimarosova Il maestro di cappella a touto svojí první dramaturgickou nabídkou již definoval základní programový koncept festivalu. Po celou dobu trvání se organizátoři hlásí k odkazu Neapole jako kulturního centra Evropy zejména 18. století a k referenci neapolské školy, která vychovávala a lákala nejlepší hudební skladatele a pěvce své doby a byla jasným měřítkem úspěchu tehdejšího operního světa. Z Neapole vyšly desítky vynikajících a dnes už i zcela zapomenutých tvůrců a festival Martina Franca se hrdě k nim hlásí a snaží se jejich díla opět uvádět v život (přitom se však ne výhradně zaměřuje na „neapolské“ skladatele).  Za dobu trvání festivalu se tak na programu objevila málo hraná díla Paisiellova, Cimarosova, Traettova, Donizettiho, Mercadanteho, Mayrova, Vacaie, Rossiniho, Picciniho, Mascagniho,  Giordanova a dalších skladatelů. Pokud se tu náhodou objeví běžně hrané opusy typu Verdiho Ernaniho, Un giorno regno (Jeden den králem) nebo jeho Trubadúra, Massenetův Werther či Straussova Salome, pak se vždy jedná o dramaturgický počin uvedení tohoto díla v ojediněle uváděné skladatelově verzi. Kromě oper italské a francouzské provenience se na hlavní scéně festivalu zatím jen výjimečně prováděla díla německá (mj. Flotowova Martha – v italském znění v r. 1983), Straussovo přepracování Mozartova Idomenea (2006), Salome upravená R. Straussem pro původní francouzský text Oscara Wilde (2007) nebo Krenekova opera Das geheime Königsreich (2011).  Živé záznamy klíčových inscenací můžeme již několik desetiletí sledovat na CD a v posledních letech též na DVD (především na labelech Nuova Era a Dynamic). V posledních letech se na inscenacích festivalu podíleli i čeští a slovenští umělci – např. opakovaně sopranistka Zuzana Marková a barytonista Pavol Kubáň. Současnou podobu festivalu zaštitují Franco Punzi jako prezident festivalu, jeho umělecký ředitel Alberto Triola a hudební ředitel, dirigent světového jména Fabio Luisi, který právě v Martina Franca před několika desítkami let odstartoval svoji hvězdnou dirigentskou kariéru.

Festival della valle d´Itria v roce 2019

Letošní ročník přinesl kromě několika klíčových operních produkcí, o kterých se postupně zmíníme, řadu koncertů, pěveckých recitálů a také již pravidelně se opakující mistrovské kurzy operního zpěvu, letos pod názvem Academia del belcanto Rodolfo Celletti 2019, ve kterých mladí adepti zpěvu pod vedením profesionálů v oblasti techniky zpěvu, intepretace či reprodukce stylu belcanta mají možnost rozvinout své dosavadní umělecké dovednosti a uplatnit se v menších rolích právě studovaných produkcí či – jak jsme toho byli svědkem v letošním roce – přímo zaskočit v hlavní roli.  Mezi pedagogy letošního ročníku Academie figurovala jména Stefanie Bonfadelli, Sary Mingardo, Chrise Merritta, Paoletty Marocu, Carmen Santoro a dalších renomovaných umělců.

Operní produkce tu obvykle začínají až v 21 hod, kdy žhavé italské slunce zajde a za přirozené tmy mohou začít představení v rozsáhlé dvoraně Palazzo Ducale, kde se odehrává většina vystoupení.

Nicola Antonio Manfroce – ECUBA

Návaznost na Neapol se stala červenou nití i letošního, již 45. ročníku festivalu. Jméno italského skladatele Nicoly Antonia Manfroceho (Palmi, 21.2 1791 – Neapol 9. 7. 1813), jehož umělecká dráha se předčasně uzavřela ve věku pouhých 22 let, zná opravdu jen hrstka znalců a operních nadšenců.  Manfroce začal s komponováním v sedmnácti letech, kdy složil dramatickou kantátu La nascita di Alcide (Zrození Herkula), která měla svoji premiéru v divadle San Carlo v Neapoli v roce 1809. Již o rok později vstoupil do melodramatické arény: jeho operní prvotina Alzira byla úspěšně uvedena v divadle Valle di Roma v prvotřídním obsazení skvělých tenorů A. Nozzariho a M. Garcíi, M. Marchesini (soprán) a A. Malanotte (mezzosoprán), budoucí první interpretky Rossiniho Tancreda. Velký vliv na Monfroceho mělo jeho setkání s kompozicemi Gaspara Spontiniho, a to především s jeho grandiózní La Vestale. Odtud pak už vedla přímá cesta k tragické operní skladbě Hekuba (Ecube), která byla uvedena s velkým úspěchem v Teatro San Carlo v Neapoli v roce 1812. I přes zmíněný vliv Spontiniho či Cherubiniho hudební jazyk vyniká osobitostí, velký důraz je kladen na recitativy, které jsou hlavními nositeli děje. Namísto klasických velkých árií bohatých na variace a kadence Monforce užívá spíše monology hlavních postav, které vyvrcholí v závěru dramatickým recitativem acompagniato v kombinaci s arioso titulní ženské hrdinky. Současně slyšíme i inovativní proudy, které později rozvinul Gioacchino Rossini (např. ve svém Mojžíšovi).

Hekuba či Hekabé byla dle řecké mytologie dcera frýžského krále Dymanta a manželka posledního trojského krále Priama. Dala králi devatenáct synů, prvním byl Hektor, statečný bojovník a vrchní velitel trojských vojsk. Další se jmenovali Déifobos, Helenos, Polítés, ale nejznámějším byl Paris, jenž rozhodl spor, která ze tří bohyň je nejkrásnější a poté spartskému králi Meneláovi unesl manželku krásnou Helenu. To zapálilo hněv Řeků a způsobilo největší válečnou výpravu proti Tróji. Hekabé měla též dcery, Polyxenu a pověstnou Cassandru, obdařenou věšteckými schopnostmi, které ji umožnily varovat Trójany před zákeřnou léčkou vtáhnout do města pověstného trojského koně Řeků, bohužel její varování nebral nikdo vážně. Osud královny Hekabé byl krutý: přežila všechny své syny, kteří postupně padli ve válce. Před jejíma očima Neoptolemos, syn řeckého hrdiny Achillea, surově zabil jejího manžela, starého krále Priama. Po úplném pádu Tróje se stala Hekabé kořistí ithackého krále Odyssea, ale brzy nato zemřela.

Libreto di Giovanni Schmidta si řeckou mytologii upravuje podle svého a jak vyplývá již ze samotného názvu opery, do popředí děje staví královnu Hekubu (italsky Ecuba).  Polyxena (poitalštěná na Polissenu), dcera krále Priama a Ecuby, miluje řeckého hrdinu Achilla, jenže ten zabil jejího bratra Ettoreho (Hektora). Sňatek mezi oběma mladými lidmi je rovněž smluven jako řecká podmínka válečného smíru – s tím se ovšem nemůže vyrovnat královna Ecuba, která hořce truchlí za svého syna. Je přinucena svolit k sňatku, ale plánuje pomstu – nejdříve se snaží přesvědčit Polissenu, aby zabila Achilla během svatebního obřadu, ale když u ní nepochodí, rozhodně se uskutečnit svůj záměr sama. Polissena se pokouší Achilla ochránit a neúspěšně jej žádá, aby se zřekl manželství. Začíná svatební obřad, během něhož Achilles a Priamus slavnostně stvrzují své závazky. Během svatebního obřadu vstupuje trojský voják a oznamuje neočekávaný vpád řeckého vojska do trojských bran (což je Ecubina lest).  Achilles se už ani nestačí  přesvědčit o pravém stavu událostí. Ecuba dává příkaz k jeho zavraždění. Polissena truchlí nad smrtí svého chotě, vzápětí je však odvedena bouřícími se Řeky, aby byla obětována na Achillově hrobě. Zoufalá královna Ecube ve zničené Tróji proklíná zlo, na němž se sama podílela.

Po odřeknutí Fabia Luisiho narychlo převzal hudební nastudování a provedení dvou představení mladý italský dirigent Sesto Quatrini, který v rekordně krátké době dokázal nesnadné a neznámé dílo nastudovat s Orchestra del Teatro Petruzzelli di Bari, sborem Coro del Teatro Municipale di Piacenza a sólisty představení. Premiérový večer se postaral ještě o další překvapení, když italská sopranistka Carmela Remigio ze zdravotních důvodů odřekla své první vystupování a narychlo ji musela zastoupit na generální zkoušce a premiéře členka zmíněné Academie, teprve 23letá ruská sopranistka žijící v Itálii Lidia Fridman, která roli původně studovala jen jako cover. Fridman obdivuhodně předvedla velký profesionální výkon. Zaujala dramatickým sopránem tmavšího témbru, kulatým tónem, bezvadným frázováním i dokonalou italskou dikcí. Její určitou plachost a nezkušenost pohybovat se na jevišti lze pochopitelně omluvit jejím mládím a zejména tím, že jí nebyl dán dostatečný prostor k řádnému zkoušení role. Troufám si odhadnout, že po tomto jejím oslnivém debutu budu její jméno stoupat. Carmela Remigio pak přece jen o první repríze měla možnost ukázat neobyčejnou zralost svého mistrovství, předvedla se jako zkušená umělkyně s nadprůměrnými hereckými schopnostmi. Její velkorysá interpretace zaujala neobyčejným výrazem,  méně čistě hlasovými prostředky.

Ecubinu dceru Polissenu vytvořila představitelsky málo přesvědčivá Roberta Mantegna měkkým sopránem příjemné barvy. Achillem byl mezinárodně uznávaný tenor Norman Reinhardt, který v této roli debutoval na italské půdě a  zaujal příkladným frázováním, dokonalou dikcí a svým působivým hlasovým témbrem. I další účinkující  –  Priamo výtečně zpívajícího Merta Süngü a Teona Martiny Gresia a další svými výkony přispěli k vysoce kvalitnímu vyznění hudebního provedení opery. Ve stejných superlativech se bohužel už nelze vyjádřit o tvůrčím vkladu Piera Luigi Pizziho, nestora italských režisérů, jenž připravil po scénické stránce (též scéna a kostýmy) tak ostudné představení, že během premiérového se děkování sklidil hlasité bučení od jinak shovívavého a vděčného festivalového publika. Absence zajímavé koncepce, okaté „vykrádání“ nápadů z vlastní inscenace Mozartova Idomenea, jeho nedostatečné vedení zpívajících herců umocněné těmi neotřepanějšími gesty a postoji členů sboru prokázalo, že Pizzi už nezvládá ani základní řemeslo a z profesionálního jeviště by měl odejít. Dílo, jež bylo určeno pro vzkříšení, málem pohřbil svým fatálním nedostatkem režijní invence.

ECUBA 

Skladatel: Nicola Antonio Manfroce

Hudební nastudování a dirigent navštívených představení: Sesto Quatrini

Režie, scéna a kostýmy: Pier Luigi Pizzi

Achille Norman Reinhardt

Priamo Mert Süngü

Ecuba Lidia Fridman 30.7.2019, Carmela Remigio 4.8.2019

Polissena Roberta Mantegna

Teona Martina Gresia

Orchestra del Teatro Petruzzelli di Bari

Coro del Teatro Municipale di Piacenza

Psáno z premiéry 30.7.2019 a reprízy 4.8.2019, délka představení 1h 48 minut (bez přestávky)

Festival della Valle d´Itria, Martina Franca

Domenico Cimarosa – IL MATRIMONIO SEGRETO

Druhým bodem naší návštěvy na Festivalu della Valle d´Itria byla rozkošná buffo opera Domenica Cimarosy Il matrimonio segreto (Tajný sňatek). Jméno ve své době velice populárního italského skladatele (1756-1801) je i dnešnímu hudebnímu světu známé. Napsal přes 60 oper, z nichž nejživotnější je právě zmíněné Il matrimonio segreto (1792), občas se uvádí též jeho Gli Orazi ed i Curiazi (1797). Plodnost a nápaditost Cimarosova úsilí byla postupně zastíněna géniem o 7 let mladšího Wolfganga Amadea Mozarta. Přesto Cimarosa má se oprávněné místo v hudebních dějinách a při poslechu Tajného sňatku divák zalituje, že dílo není prováděno častěji, např. v Čechách se v repertoáru profesionálních scén téměř nevyskytuje, naposledy bylo hráno v roce 1994 v Městském divadle Ústí nad Labem. Ve zkrácené podobě se ovšem tu a tam  objevuje na programu studentských představení hudebních škol.

Děj opery ve zkratce: Don Geronimo je bohatý obchodník, který chce dobře provdat svoji nejstarší dceru Elisettu. Kromě Elisetty žije v jeho domě ještě jeho druhá dcera Carolina, která před několika měsíci uzavřela tajně manželství s obchodním příručím dona Geronina Paolinem, a Geronimova sestra, bohatá vdova Fidalma. Do domu přichází hrabě Robinson, aby se dvořil Elisettě a posléze požádal o její ruku. K té však zpočátku zůstává chladný a raději skládá komplimenty půvabné Carolině, která neví, jak uniknout z jeho spárů, neboť již vdaná je. Do děje vstupuje i Fidalma, která by se ráda znovu vdala a snaží se nastrojit milostné léčky na Paolina. Když rodina zjistí, že hrabě se zajímá o Carolinu (která ovšem jeho návrhy neopětuje), vyhrožuje Carolině klášterem a ta se rozhodne k zoufalém kroku utéct s Paolinem z Geronimova domu. Ale nakonec se vše vysvětlí, Carolina s Paolinem požádají Geronima o odpuštění a dodatečné otcovské požehnání, hrabě Robinson se s Elisettou smíří a najdou v sobě zalíbení; jen zklamaná Fidalma nedojde svého uspokojení.

Drama giocoso v nové kritické edici Franca Donatoniho (Casa Ricordi, Milano)  nastudoval dirigent Michele Spotti s Orchestra del Teatro Petruzzelli di Bari. Hudební provedení inscenace nemělo úplně dokonalý lesk, jiskru a brilanci, ale mělo jasný koncept a styl – a to bylo hlavní devízou celkově pozitivně přijaté inscenace.  Většina sólistů předvedla spolehlivé výkony, které by tak úplně neobstály na prestižních scénách, systematicky se věnujících hudbě z období klasicismu – s výjimkou kreace basbarytonisty Marca Filippa Romana, který v roli Geronima předvedl komplexní pěvecko-herecký výkon. Oslňoval bohatostí výrazu, vypointovaností svého komického projevu a v neposlední řadě kvalitním hlasovým materiálem. Především půvabný zjev propůjčila své postavě Benedetta Torre (Carolina), po neurčitém začátku se dobře prozpívala další sopranistka večera Maria Laura Iacobellis jako Elisetta. Ana Victoria Pitts svým vibrujícím mezzosopránem předvedla otrlou šarži staré komické. Alasdair Kent se (v rámci režie) snažil na počátku inscenace uchvátit obecenstvo svým vysportovaným tělem ve spodním prádle, ale když přišel na řadu jeho tenorový hlas, ukázal se být ve vysoké poloze velmi úzký a celkově nepříliš osobitý. Špatně si nevedl barytonista Vittorio Prato, ale i ten zůstal ideálu pěveckého výkonu a interpretace dost dlužen.

Režie Tajného sňatku opět byla v rukou Piera Luigi Pizziho (též opět kostýmy a scéna), který se ve srovnání s Monforceho Ecubou  o poznání lépe vyrovnal s akcemi nabitým dějem hudební veselohry (ale bohužel to nebyla žádná prýštící buffa!). Původní rokokové prostředí nahrazuje moderně zařízeným bytem 21. století, ovšem s jeho vybavením pracuje velmi schématicky – jednající osoby stále vybíhají a zabíhají do pokojů, aby následně na hlavní scéně postávaly a posedávaly na sedací soupravě, na židli či v křesle. Tvůrce nekreativně využívá další rekvizity (lampy, obrazy apod.). Tyto předměty jeviště opticky zaplňují, ale jinak neplní vůbec žádnou funkci. Rovněž tak kostýmy působí nejednotným stylem, jako by si každý účinkující přinesl do inscenace oblečení, které má v oblibě.

L MATRIMONIO SEGRETO

Skladatel:  Domenico Cimarosa

Libretista :  Giovanni Bertati

Dirigent: Michele Spotti

Režie, scéna a kostýmy:  Pier Luigi Pizzi

Signor Geronimo Marco Filippo Romano

Elisetta Maria Laura Iacobellis

Carolina Benedetta Torre

Fidalma Ana Victoria Pitts

Conte Robinson Vittorio Prato

Paolino Alasdair Kent

Orchestra del Teatro Petruzzelli di Bari

Psáno z premiéry 31. července 2019, délka představení 2 hod 29 minut (jedna přestávka)

Festival della Valle d´Itria, Martina Franca