Závěr úspěšné divadelní sezóny v rakouském Linci, o níž Vás pravidelně informujeme na našich webových stránkách (např. Elektra, Penthesilea,) patřil společnému koprodukčnímu titulu Opéry de Nice a Theater Erfurt – Cherubiniho Médée.

Linec se asi svým provedením Médée chtěl přiblížit současné provozovací praxi nejslavnějšího díla Luigi Cherubiniho –  po vzoru kritické verze Médée z roku 2000 se hraje francouzská verze (složená jako opéra comique) s mluvenými dialogy. Doslova: zpívá se francouzsky a původní rozsáhlé mluvené dialogy (psané v alexandrinu a dnes v podstatě interpretovatelné jen činoherními umělci z francouzsky mluvících oblastí) byly nahrazeny novou (výrazně zredukovanou) německou prózou.  Jen pro srovnání: nedávná inscenace stejného titulu Divadle J. K. Tyla v Plzni byla uváděna v italské tzv. callasovské verzi (vytvořené v 50. letech minulého století), s prokomponovanými recitativy, které po Cherubinim do opery doplnil Franz Lachner. Ve skutečnosti ovšem v Linci hrají „mix“ verzi, vlastně callasovskou, ovšem francouzsky a bez recitativů a s německým mluveným textem

Recenzované představení řídil dirigent Marc Reibel, styl jeho provedení byl o poznání méně vášnivý (než jak k interpretaci opusu přistupují např. italští dirigenti), možná až příliš ukázněně strohý, ale zcela odpovídající stylu klasicistního období, ve kterém byla partitura komponována. Bruckner Orchestr Linz opět předvedl velmi nadprůměrnou úroveň hry (až na pár drobných chyb). Rovněž tak Sbor Landestheater Linz naplnil svoji úlohu beze zbytku.

Inscenace Guy Montavona se snaží starý antický příběh „osvěžit“ v nových souvislostech a umísťuje všechny scény dramatu do rozsáhlého kancelářského office space v prosklené budově mrakodrapu, plné stolů, židlí a počítačových monitorů. Nápad atypického prostředí se však poměrně záhy okouká a postupně nepřináší nic nového. Jáson (Jason) opouští Medeu (Médée), aby získal vlivné místo u velkopodnikatele Kreona (Creón), který má v zemi obrovský vliv a je vlastníkem luxusních nemovitostí. Proto se zdá podivné, že vlastní dceři Dircé (v italské verzi Glauce) uspořádá svatební hostinu v open space na pár sražených stolech.  Medea nepředstavuje v linecké inscenace jiný svět (tj. svět řecké Kolchidy tak zásadně odlišný od Korintu) – v dokonale padnoucím kostýmku se jeví jako organická součást korintského světa, nedokáže se však vyrovnat se zradou, kterou na ní spáchal Jáson, když ji opustil a začal se dvořit Kreonově dceři, aby získal moc a peníze. O jejich společné děti je vcelku dobře postaráno, ty tráví většinu času na počítačových hrách nebo s mobilním telefonem v ruce a jsou obklopeny láskou obou svých rodičů i rovněž nefalšovanou přízní Kreona a Dircé. Proto se Medeino drama může zdát v tomto až příliš zcivilizovaném prostředí přehnané a přepatetizované a rovněž akt zabití dětí nenachází v inscenaci náležitého opodstatnění. Klíčový moment vraždy vlastních dětí se většinou inscenuje jako jediná možnost jejich matky ochránit je před tím, aby vyrůstaly v nepřátelském prostředí bez lásky– nic takového se ovšem dětem v Montavoneho inscenaci neděje. Medea se mstí Jásonovi smrtí jejich dětí a jeho družky a celé Kreonově říši i tím, že zapálí oheň v mrakodrapu a po vzoru amerického katastrofického filmu Skleněné peklo (Towering Inferno, 1974) se v něm postupně zadusí nebo uhoří všichni aktéři tragédie. Monitory v open space vydávají již zbytečně varovné signály s heslem „vello ďoro“ (zlaté rouno) – použití italského pojmu místo francouzského (toison ďor) – ukazuje jen na další nedomyšlenost jevištních postupů.

Pokud za něco Médée v Musiktheater Linz opravdu stojí, je to neuvěřitelný výkon hlavní představitelky Brigitte Geller. Švýcarka Geller má za sebou řadu veleúspěšných sezón v berlínské Komische Oper, již se blýskla v Linci např. jako Kaiserin (Die Frau ohne Schatten) či Chrysothemis (Elektra). Je to dokonalá zpívající herečka z rodu Marlis Petersen, Nadji Michael či Josephine Barstow. Ryze vokálními prostředky neuchvátí, hlas zní trochu suše a není ani moc velký. Nedostatek osobitého témbru nahrazuje jedinečnou interpretací zpívaného a v tomto případě i mluveného textu (její francouzská i německá dikce byly stoprocentní). Ale především sledovat její hru na jevišti je opravdovým zážitkem – každé gesto, každý pohyb důsledně vychází z postavy, jejíž pocity vykresluje a dává nám nahlédnout do jejího nitra. Vrcholem její kreace byla mlčky provedená akce přípravy narozeninového stolu (a zároveň scény rozloučení s dětmi) – přestože jí režie tuto scénu velmi znesnadnila použitím papírového nádobí a plastových příborů, zpěvaččin výraz při zdobení slavnostní tabule bral divákům doslova dech.

Pěvecky velmi vydařeným Jasonem byl Matjaž Stopinšek, majitel jasného krásného hlasu, ve srovnání s hereckým mistrovstvím Geller byl ovšem jako herecký protagonista jen průměrný. Půvabný zjev propůjčila Dircé Theresa Grabner, jinak ovšem pěvecky spíše průměrná. Krále Kreona i s fyzickým handicapem (způsobeným náhlým úrazem nohy) spolehlivě herecky i pěvecky vytvořil Martin Achrainer. Néris Jessicy Eccleston předvedla krásný hlasový materiál, ale malá schopnost důsledné interpretace textu a trochu toporné uchopení role (režijním zásahem nesmyslně lesbicky orientované Medeiny důvěrnice) zabránilo, aby se její postava více vryla do povědomí diváků.

Luigi Cherubini – Médée

Musiktheater Linz 28.6.2019

Brigitte Geller (Médée) © Reinhard Winkler

Zhora: Brigitte Geller  (Médée), Sbor Landestheater Linz,
Martin Achrainer (Créon), Theresa Grabner (Dircé)
© Reinhard Winkler