Dlouhých 17 let museli diváci Národního divadla v Praze čekat na novou inscenaci Smetanova Dalibora, operu, která neodmyslitelně vždy patřila do kmenového repertoáru Zlaté kapličky. Velkou radost ze znovushledání s oblíbeným titulem však záhy vystřídala skepse z nového hudebního i režijního nastudování tohoto titulu.
Smetanova Dalibora hudebně připravil hudební ředitel Opery Národního divadla v Praze Jaroslav Kyzlink, který orchestr ovládal až příliš rychlou rukou. Jeho překotná tempa neumožňují si vychutnat bohatost a poetičnost většiny lyrických míst partitury; orchestr pod jeho taktovkou se řítí občas střemhlavým tempem vpřed. Dirigent nedýchá s pěvci, nenechá je často ani řádně vyzpívat frázi, utíká jim a to vede k časté nesouhře mezi orchestrem a sólisty; celé hudební provedení má tak jednotvárný temporytmus. V rámci nastavené hudební koncepce však nutno pochválit hráče v orchestru, kteří svoji úlohu se ctí obhájili, až na již tradiční drobná zaváhání v žesťové sekci. To ale neplatí pro houslistu, koncertního mistra Alexeje Rosíka, který v 2. jednání předvedl nádherné, sladce znějící houslové sólo přímo na otevřené scéně. Vzdálené umístění dvou harfenistek na forbínu ND se ukázalo scénicky samoúčelným a po hudební stránce málo šťastným řešením, protože vedlo k nesynchronnosti zvuku.
Po debaklu nové inscenace Libuše z úvodu sezóny 2018/2019, která byla režijním dílem současného ředitele ND Praha, Prof. Jana Buriana, a po rychlém nadechnutí se čerstvého větru, který přinesla úspěšná Láska ke třem pomerančům, se setkáváme se scénickými postupy, které dílo spíše zatemňují a odvádějí diváka z divadelního sálu místo toho, aby jej realizací čitelného názoru inscenátorů přilákaly. Inscenace Jiřího Nekvasila v podstatě nenabízí žádný zajímavý pohled na titulní postavu Dalibora a historii doprovázející jeho uvěznění a jeho konec – spíše jen dekoruje příběh i samotné postavy, aniž by zásadním způsobem objasňovala motivy jejich činů a novým způsobem rozkrývala vztahy mezi nimi. Naopak rezignuje na hlubší interakci mezi protagonisty a zapojením dílčích „podtémat“ do hry (např. nejasný spor mezi Jitkou a Vítkem, saunování krále Vladislava apod.) hlavní dějovou linku spíše zatemňuje. Nekvasilova režijní koncepce je místy otravná, místy nudná a občas oprávněně vyvolávající smích a podněcující k zamyšlení, zda náhodou v tomto podání nemá být Dalibor spíše komickou operou.
Metrosexuální Dalibor oděný do koženého oděvu, s atraktivním účesem, ověšený zlatými prsteny je zahleděný do minulosti a vidiny svého zemřelého přítele Zdeňka tak, že příliš nevnímá své okolí; jeho přerod v milujícího a odpouštějícího partnera Milady je málo přesvědčivý. Král Vladislav vstupuje do děje jako mocný imperátor spuštěný na jeviště na předimenzovaný a spíše futuristicky laděný zlacený královský trůn; režie se snaží pak v prvním obrazu třetího jednání jeho postavu režie „zlidštit“, takže jej doslova vysvléká a nechá jej uvažovat o údělu panovníka při saunování. Tvůrci chtěli zřejmě divákovi ukázat, že politika se dělala a dělá nejen při oficiálních příležitostech, ale prakticky všude – ovšem optická stránka braní lázně včetně přítomnosti děv, které se snaží mu zdejší pobyt zpříjemnit (jejich náznakové pohyby snad nelze brát vážně jako masírování), je však natolik dominantní, že retarduje královo rozjímání, text i důležitý výstup žalářníka Beneše.
Bez výraznějších úprav prošlo zpodobnění žalobkyně Milady, až na její velký dramatický výstup v prvním jednání, který byl nepříjemně narušován zbytečnou křečovitou choreografickou akcí jejích společnic (pohybová spolupráce Alena Pešková). Velkou slabinou Wenzigova / Špindlerova libreta je náhlý přerod Milady- žalobnice v milující ženu, která okamžitě po vstupu Dalibora před soudce propadne zžíravé touze po tomto muži. Zásadní slabé místo není v inscenace nijak překryto, naopak Milada se na Dalibora nepodívá a svoji zpověď „Jaký to zjev!“ zpívá dirigentovi představení.
Scéna častého spolupracovníka Jiřího Nekvasila Daniela Dvořáka nemá jednotný styl, kolísá mezi náznakovostí a málo fantazii podněcující popisností. Není ani historická, ani historizující a ani moderní. Změna scény prováděná vždy neustále přítomnými rytíři v plné zbroji (opět ve směšné choreografii), při které se divákům do obličeje opakovaně pustí kouř, se brzo okouká (ale vždy znovu diváky neomylně rozkašle!). Scénografie rezignuje na přesnost rekvizit předepsaných libretem – Milada nepřináší do Benešova příbytku potraviny, jen si o tom zpívá a doprovází se na harfu (bez strun); také přináší do Daliborovy cely housle (bez smyčce!) – který mu chce předat až na svobodě. Obrazové vnímání představení je doprovázeno opakovaným, místy až otravně popisným a kýčovitým osvětlováním prvků dekorace Zlaté kapličky, reprezentující znaky státnosti (zlacený portál jeviště a český lev nad ním). Zapojením prázdné primátorské a (v posledních dvou volebních obdobích trvale opuštěné) prezidentské lóže do inscenace by samo osobě mohlo být zpestřujícím prvkem produkce, kdyby se o politické moci a jejím zneužívání v samotné inscenaci také hrálo. Zmíněná přítomnost harfenistek na jevišti ND a rovněž tak provedení houslového sóla tamtéž (kvůli kterému ležel na jevišti celý jeden obraz stojan na noty a nikdo z diváků nechápal, k čemu tam tato rekvizita je) byly nadbytečné.
Sbor opery ND Praha odvedl dobrou práci, logicky mu nemohl dobře vyjít velký výstup z 1. obrazu 2. aktu, kdy režisér umístil (proti libretu) sborové těleso za scénu, a tak jeho komunikace s dirigentem byla ztížena.
Hlavní mužskou roli o druhé pražské premiéře ztělesnil Peter Berger, který již svojí atraktivní tělesnou schránkou naplňuje představu postavy, do které se žena dokáže ihned zamilovat. Postava trochu sebestředného hrdiny mu neobyčejně sedí, pěvecky (v rámci mantinelů nastavených hudební koncepcí J. Kyzlinka) roli zvládl obdivuhodně, ale přesto vysněné roli českých tenoristů zůstal leccos dlužen. Jeho Dalibor má zatím málo barev, postrádá patřičný lesk, chybí mu větší dávka poezie a i po stránce interpretace textu je určitě ještě co vylepšit. Předpoklady na prohloubení role se špičkovým dirigentem či korepetitorem, kteří by jej zasvětili do specifik smetanovské intepretace, tady rozhodně jsou.
Ozdobou představení po pěvecké stránce byl krásně sonorně a přímo medově znějícím hlasem zpívající Svatopluk Sem, kterému role neobyčejně sedí a jemuž pěvecké absolutorium večera právem patří. Pokračuje tak ve své úspěšné smetanovské linii, v níž se zářivě zablýskal již ve zmíněné nové inscenaci Libuše jako Přemysl ze Stadic. Martin Šrejma nepříliš vynikl jako epizodní Vítek, naopak mile překvapil jako neobyčejně mladý Beneš Jan Štáva znělostí svého krásného hlasu a příkladným frázováním. Jakub Kettner spolehlivě a uvěřitelně odvedl svého Budivoje. Z ženských postav se po úspěšné Rossiniho Popelce a Carmen vrátila na jeviště ND hostující Kateřina Hebelková, která po freiburgské Emilii Marty rozšířila svůj bohatý mezzosopránový repertoár o další významný sopránový part. Hebelkové hlas zvládne výše položený part bez problémů, ale je posazen trochu vzadu a nesnadno se nese dopředu, na interpretce byl znát vysoký stupeň tenze, které je při svém pěveckém výkonu vystavena. Herecky působila přesvědčivě. Mladá Veronika Holbová jako Jitka ukázala krásnou barvu a jiskru svého čistého jasného projevu, její výšky by mohly být pevnější (a při jejím hlasovém oboru) razantnější a suverénnější. V rámci omezených možností režijního vedení předvedla i herecky uvěřitelnou dívčí kreaci.
Národní divadlo Praha – Bedřich Smetana – Dalibor, psáno z 2. premiéry 29.6.2019
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.