Gluckova reformní opera Alceste prošla na konci května letošního roku úspěšnou premiérou v Bavorské státní opeře. Naposledy se tu monumentální příběh sebeobětování hrál v r. 1963, a to v německém překladu. Tvůrčí tým nyní stál před rozhodnutím, kterou ze dvou verzí opery uvést, zda tzv. vídeňskou verzi (v italštině) z roku 1767 či autorem výrazně přepracovanou podobu díla (ve francouzštině, libreto: Leblanc du Roullet), která měla svoji premiéru v Pařížské opeře 23. dubna 1776. Nakonec zvítězila z dnešního muzikologického hlediska zajímavější, hudebně i obsahově rafinovanější verze roku 1776.
Dnešní odkaz Christopha Willibalda Glucka tkví především v jeho reformátorské činnosti. Gluck se dlouho zamýšlel nad základními problémy formy a obsahu v opeře. Dospěl k přesvědčení, že oba hlavní žánry italské opery 18. století: opera buffa a opera seria nejsou zdaleka tím, čím by opera měla být. „Často převládala forma nad obsahem a Gluck hodlal vrátit operu divadlu, soustředit se na lidské city, tužby a osudy a učinit text i hudbu rovnocennými složkami operního představení“ (1); toho dosáhl tím, že zásadně zjednodušil formu operních kompozic a oprostil je od dekorativních zbytečností (což ovšem neznamená, že by interpretace jeho oper byla jednoduchou záležitostí). Posílil úlohu orchestru, zavedl tzv. leitmotivy (jejich princip později zásadním způsobem rozvinul Richard Wagner ve svých hudebních dramatech). Recitativo secco (suchý) nahradil Gluck recitativem accompagnato (prokomponovaným). Poprvé se tak stalo v Gluckově opeře Orfeo ed Eurydice na Calzabigiho libreto, jejíž premiéra se uskutečnila ve vídeňském Burgtheater dne 5.října 1762. Tímto reformním směrem dále oba tvůrci pokračovali v operách Alceste (1767) a Paride ed Elena (Paris a Helena, 1769). Za vrchol Gluckovy tvorby lze ovšem považovat jeho dvě zpracování antických látek z období Trojské války, a to Iphigénie en Aulide (Ifigénie v Aulidě, Paříž 1774) a Iphigénie en Tauride (Ifigénie na Tauridě, Paříž 1779), což jsou také tituly, které se i díky své vysoké dramatičnosti dnes (vedle Orfea) uvádějí nejčastěji.
Jak si na tom stojí česká divadla s provozováním reformních děl Ch. W. Glucka? Ve zcela nedávné době Ifigénii v Aulidě nastudovali v Národním divadle moravskoslezském, bohužel od premiéry 14.12.2017 se udržela inscenace v repertoáru pouhého půl roku – což mohlo být dáno také ne zrovna šťastným dramaturgickým výběrem úpravy partitury R. Wagnerem (z roku 1847, v německém jazyce) a v r. 2018 Slezské divadlo Opava pak přišlo s Ifigenií na Tauridě, která byla uvedena ve francouzském originále (dirigent Vojtěch Spurný). Ve stejném divadle se naposledy hráli i Orfea a Eurydiku, a to v r. 1990.
Nové hudební provedení Alcesty v Mnichově nese pečeť nejvyšší kvality, a to především díky fundované přípravě a vzornému nastudování dirigentem Antonellem Manacordou. Manacarda – napůl Ital a napůl Francouz našel a vtiskl Orchestru Bavorské státní opery specifický hudební výraz pro sdělovaný francouzský text. V rozsáhlých ariózních plochách, v doprovodu velkých baletních scén a v důležitých scénách pro sbor, který je významným hybatelem děje v této opeře, byl schopen plasticky zachytit vývoj děje, stupňovat napětí, a to vždy v souladu s jevištní akcí – která byla většinou v dobré symbióze s muzikální stránkou produkce.
Režisér Sidi Larbi Cherkaoui se poprvé představil bavorskému publiku v r. 2016, kdy v Divadle prince regenta inscenoval choreograficky velmi náročnou operu-balet francouzského skladatele Jean-Philippe Rameau Les Indes galantes. Cherkaoui i tentokrát zásadním způsobem čerpal ze své bohaté choreografické zkušenosti, kterou pozoruhodně rozvinul při inscenování Glucka. Na pódiu byla markantní provázaná spolupráce všech složek inscenace. Režie a tanec inspirativně vycházely z hudby – pohyb na jevišti zejména umocňoval hudební a obsahové téma díla, ale nezřídka jej také jen ilustrativně popisoval. Inscenátory láká na Gluckově a Clazabigiho látce nosné téma sebeobětování člověka za někoho jiného, bohužel přímo jeho zpracování v opeře je dějově „chudé“, a tak je opravdu zapeklitým úkolem pro většinu tvůrčích týmů to, jak toto poselství příběhu divákovi atraktivně sdělit, aniž by ho nudili. To se režisérovi a jeho skupině povětšinou podařilo. Divadelně velmi účinné stírání rozdílů mezi sólisty, sborem a členy baletní skupiny Compagnie Eastman kladlo vysoké nároky na zvládnutí choreografie pro zpěváky (zpívající občas ve velmi nezvyklých polohách). Samotná choreografie působila zajímavě, neotřele a hodila se ke způsobu vyjádření hlavní idey. Pikantností pohybové složky Alceste bylo použití akrobatů na chůdách pro efektní vyjádření zápasu Alceste a Adméta s fúriemi v podsvětí. Spíše než vlastní scénografie (Henrik Ahr) oslovila volba kostýmů (Jan – Jan Essche), která se posunula od obvyklé antizující podoby někam k oděvům z Blízkému východu. Volnost a splývavost kostýmů (a výběr paruk) opticky svědčila většině účinkujících s výjimkou titulní představitelky.
Tou byla německá sopranistka Dorothea Röschmann, která po dlouholeté zkušenosti s Mozartem (jen těžko překonatelná Hraběnka či Donna Elvíra) vklouzla do hudebního stylu z období přelomu baroka a klacisismu s vysokou bravurou a přesvědčivostí. Partie je napsaná hodně ve střední poloze, která dnes Röschmann maximálně vyhovuje, ty nejvyšší noty pěvkyně zvládá spíše vykřičením na úkor estetické krásy tónu. Také herecky mohla být vřelejší a osobitější.
Druhou hlavní postavou opery je sbor – ten byl pečlivě připravený sbormistrem Sörenem Eckhoffem, pěvecky perfektní a též schopný stylového jevištního pohybu.
Americký tenor Charles Castronovo byl dalším pěvcem, který byl povolán do inscenace jako znalý interpret stylu, předvedl krásnou uvolněnou kantilénu a i jeho herecké ztvárnění role prokázalo zralost jeho uměleckého mistrovství.
Především krásný zpěv nabídl barytonista Michael Nagy v dvojroli velekněze boha Appolona a Herkula, z představitelů menších rolí pak ve svém krátkém výstupu vzbudil ohlas publika krásný soprán Anny El-Khashem jako jedné Koryfejek.
Bavorská státní opera; Christoph Willibad Gluck : Alceste, repríza 1.6.2019
Použité zdroje:
(1) Wikipedia
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.