Alceste – zemřít, a přesto se vrátit

V těchto dnech Bavorská státní opera připravuje premiéru reformí opery Ch. W. Glucka Alceste (1776 Paříž) a my vám vbrzku přineseme recenzi na tuto novou inscenaci. Zatím uvádíme neméně poutavý příspěvek o genezi umělecké látky zpracované Gluckovým libretistou Calzabigem.

Antická látka, kterou si vybral Gluck a jeho libretista, patří do skupiny světových námětů, ve kterých bojují hrdinové s nepřítelem zdánlivě neporazitelným – se Smrtí. Ve většině světových mytologií a ústně tradovaných literaturách nalézáme příběhy, ve kterých se partner obětuje za smrt vyvoleného nebo aktivně vysvobodí (i násilným aktem) životního druha ze záhrobí. Příběhy nesou většinou jasnou genderovou diferenci – žena se obětuje za manžela, muž pak většinou aktivně vstupuje do záhrobí, kde zažívá zkoušky, aby milovanou ženu mohl úspěšně/neúspěšně odvést. Nemusí jít ovšem vždy o heterosexuální pár, Gilgameš takto například vysvobozuje svého životního druha Enkidua. Jistou variantou je také například staroindický příběh o Sawitri, obsažený již v eposu Mahabharata, ve kterém titulní hrdinka svým vtipem přelstí Smrt a zachrání tak manžela. Pro moderní percepci příběhu má význam především Euripidovo drama Alkéstis (438 př. K.), jež bylo součástí nedochované tetralogie (Krétské ženy, Alkmaión v Psófidě, Télefos). Tragédie se odehrává v Thessalonii (centrální Řecko), v metropoli Férách. Euripidés napsal monumentální tragédii (1163 veršů), ve kterém zachytil hlavní linie příběhu týkající se Admetovy smrti, Alcestina obětování za manžela a její návrat díky zásahu statečného Herákla. V tragédii vystupuje i Admetův otec Féres a Thanatos, bůh smrti. Významnou roli má i bůh Apollón, jenž je propojen s Admétem předchozími mytologickými peripetiemi. Hra má oproti klasickým Euripidovým tragédiím několik zvláštností, například smířlivý konec, a obsahuje zřejmě také narážky na politickou a společenskou situaci. Tato antická látka o ženské oběti za život manžela poněkud méně rezonovala ve světové libretistice než mnohé jiné látky. A ač se různá přepracování Euripidova dramatu objevovala na úrovni vysoké literatury nebo i lidové zábavy (např. u nás loutkové přepracování Matěje Kopeckého z roku 1862), závažných zhudebnění je jen několik, i když nesou jména velmi slavných skladatelů (Lully, Händel, Gluck).

Antický příběh manželské lásky královny Alcesty (řecky Alkéstis) a manželova Adméta, který si Ch. W. Gluck a jeho libretista Ranieri de´ Calzabigi vybrali za námět tzv. druhé reformní opery, již byl v jejich době několikrát jako operní námět využit. Zřejmě prvním doloženým zhudebněním je opera o prologu a třech aktech Pietra Andrei Zianiho (1616–1684), patrně z roku 1669. Opera vznikla na text známého libretisty Aurelia Aureliho.  Německý skladatel Nikolause Adama Strungka (1640–1700) použil Aureliho text v přepracování Paula Thiemicha a jeho Alceste zřejmě otevírala nový operní dům v Lipsku roku 1693 (byť některé prameny uvádějí premiéru již v Hamburgu 1680). V obou případech máme dochováno libreto, ale hudba je ztracena. V mezičase mezi Zianim a Strungkem se ale toho operního námětu chopil nejvýznamnější francouzský operní skladatel 17. století Jean-Baptiste Lully. Jeho zhudebnění, hudební tragédie Alceste, ou Le triomphe d’Alcide (Alceste aneb Herkulův triumf), v klasickém tvaru francouzské dvorské opery (5 aktů a prolog), vychází jen velmi vzdáleně z Euripidovy tragédie. Libretista Philippe Quinualt zápletku výrazně rozšířil o Alcestiny námluvy, svatbu a únos (vše prvý akt), postavu její sestry a větší účast božských sil. Libreto také pracuje s více milostnými motivy v druhém plánu. Pro historii opery je významný čtvrtý akt, který tematizuje podsvětí, odkud Herkules (francouzsky Alcide) přichází odvést Alcestu z Hádovy říše. Lullyho opera o premiéře (1674) i následně měla značný ohlas, o čemž svědčí také několik parodií (včetně loutkových a jedné pozdní z pera předního francouzského komediografa Favarta). Tato Lullyho opera také byla jednou z prvních jeho děl, které byly součástí renesance skladatelova díla ve 20. století.

Dalším zásadním hudebním zpracováním látky je tříaktová opera Admeto, re di Tessaglia Georga Friedricha Händela z roku 1727. Jeden z největších skladatelových úspěchů v Londýně budil zájem také proto, že byly obsazeny dvě tehdejší největší rivalky – primadony Francesca Cuzzoni (jako Antigone) a Faustina Bordoni (jako Alceste), jež byly hlasitě podporovány nebo naopak sráženy z publika výkřiky, syčením nápodobou kočičího mňoukání a dalšími zvukovými efekty, které produkovali dva znepřátelené tábory fanoušků. Italské libreto zkušeného Nicoly Hayma částečně vychází z Euripidovy hry, ale přidává další partnerskou zápletku. Druhé dějství obsahuje po Lullyho vzoru působivý obraz v Hádu, kde je Alceste sužována fúriemi. Je zřejmě, že látka se postupně na operním jevišti zbavovala zbytečných peripetií, aby dospěla k oslavě manželské lásky Admeta a Alkestis, tak jak to učinil Gluck a Calzabigi.

Gluckova a Calzabigova verze příběhu se koncentruje pouze na dvě postavy příběhu (Alceste a manžel) a klíčové momenty před a po smrti Admeta. Herkules se v libretu vůbec neobjevuje. Calzabigiho libreto (stejně jako předchozí verze antického mýtu o Orfeovi) svou hutností navazuje na Euripidovo drama. Tvůrci se ale zbavili i některých vedlejších postav a soustředili se na téma smrti, zármutku a pak radosti z návratu z podsvětí. Opera je dnes známá ve dvou jazykových a hudebních verzích (italská verze premiérovaná roku 1767 ve Vídni v Burgtheatru, francouzská pak 1776 v Paříži). Calzabigiho libreto záhy využil italský skladatel Alessandro Guglielmi (1728–1804) a již po Gluckovi uvedl operu stejného názvu na revidovaný text (Giuseppe Parini) v Teatro Regio Ducale o rok později (1768). Následovalo několik zhudebnění látky v německém jazyce. Na festivalech staré hudby již byla vzkříšena Alceste Antona Schweitzera (1735–1787). Tento singspiel v pěti dějstvích vychází z estetiky německého klasicismu a také již je ale předzvěstí biedermeieru. Autorem libreta je významný německý literát a dramaturg Christoph Martin Wieland, který si vystačil s pouhými čtyřmi postavami (Admet, Alceste, její sestra Parthena, Herkules). O díle, premiérovaném v roku 1773 ve Výmaru, se s respektem zmiňoval i W. A. Mozart. Formu singspielu následovala i Alceste (1785) Friedricha Bendy, příslušníka české hudebnické rodiny, jež se nám bohužel nedochovala.

V 19. století zažívá okruh námětů antické tragédie spíše útlum. Ale 20. století, především meziválečný neoklasicismu, oživuje zájem o mnohé antické mýty. Po Rilkeho mnohovýznamovém zbásnění (1907) antického příběhu se látky chopil Hugo von Hofmannstahl, geniální libretista Richarda Strausse. Jeho hutná dramatická verze z roku 1911, dramaturgicky podobná jeho Elektře, pak posloužila jako textový základ německému skladateli Egonu Welleszovi (1885–1974) pro operu Alkestis. Premiéra tohoto operního dramatu o jednom dějství se odehrála roku 1924 v Mannheimu. Hofmannstahl samozřejmě jako literární ušlechtilý eklektik vyšel z Euripidova dramatu. A tak Welleszova opera, která by si určitě zasloužila znovuuvedení, vznikla na libreto napsané skladatelem a samotným Hofmannstahlem. Vedle několika epizodických úkolů přináší úkoly opět pro pouhé čtyři protagonisty (Herakles, Admet, Alkestis a symbolickou postavu Smrti). Je třeba jmenovat ještě operní verzi anglického skladatele Rutlanda Bouhgtona (1878–1960), anglického skladatele ovlivněného Richardem Wagnerem. Jeho dvojaktová Alkestis na libreto Gilberta Murraye podle Euripida byla uvedena v premiéře ještě před Welleszovou verzí na letním festivalu v Glastonbury v srpnu 1922. Tento festival sám skladatel založil, stejně jako Richard Wagner, aby zde mohla být uváděna jeho operní díla. Ve 20. století látka začala výrazněji rezonovat v intelektuálních kruzích a Euripidovo drama, které se také začalo objevovat na festivale antického divadla, bylo přepracováno nebo parafrázováno pro moderní jeviště i takovými mistry jako byli Thorton Wilder (The Alcestiad: Or, A Life in the Sun; 1955) nebo Franz Fühmann v nekomponovaném „literárním“ libretu Alkestis (posmrtně, 1989).

Pro ctitele Richarda Wagnera ještě připomínám, že látkou se dlouhodobě zabývala jeho múza Mathilde von Wesendonck, ale Mistr neměl možnost poznat konečnou verzi jejího úsilí. Její čtyřaktové (a naprosto neúspěšné) drama Alkestis bylo publikováno až roku 1891 … Ale jeho zájem o antickou mytologii stejně značně pohasl již po Rienzim.