Více než dvacet let uběhlo od okamžiku, kdy mezzosopranistka Eva Randová uspořádala v červnu 1998 (na závěr svého ředitelského působení v SOP Praha) dvě kompletní koncertní provedení Wagnerovy Valkýry s českým a zahraničním obsazením, která prozářily svými neopakovatelnými výkony především americká sopranistka Luana De Vol jako Brünnhilda a samotná Eva Randová jako Fricka, Hans Wallat tehdy řídil Orchestr Státní opery Praha.
Je velkou škodou, že stejný orchestr mohl vstoupit do Wagnerova Prstenu Niebelungova (odhlédneme-li od uvedení prvního aktu Valkýry v r. 2017) až v letošním roce. A bohužel je také škoda, že se diváci nedočkali rovněž scénické podoby provedeného předvečera tetralogie. Ne nadarmo se Wagnerův Ring nazývá Gesamkuntswerkem a provozování jeho jednotlivých částí bez jevištního provedení znamená velkou redukci diváckého zážitku. Das Rheingold (Zlato Rýna) přímo volá svojí akčností po působivém scénickém řešení, naopak je stále dost hudebně velmi zajímavých oper, jejichž scénické uvádění je poněkud problematické vzhledem ke slabému libretu, které by se pro čistě koncertní provedení hodily více – to však není případ Zlata Rýna.
Doufejme se blýská na lepší časy a do Státní opery Praha se brzo zase vrátí tituly Richarda Strausse, Richarda Wagnera, Alexandra Zemlinského, Franze Schreckera či Ericha Korngolda, které tam dříve neodmyslitelně patřily a odtud zmizely. Na tradici bude ovšem velmi nesnadné po více než 80 letech navázat..
Koncertní provedení Rýnského zlata Richarda Wagnera, které se uskutečnilo ve Foru Karlín za laskavé podpory Mecenášského klubu Národního divadla v Praze 23. května letošního roku, ukázalo nejen limity Orchestru Státní opery Praha, možnosti tuzemského pěveckého ansámblu, ale především velkou škodu vrcholné interpretace Wagnera v podání většiny přizvaných zahraničních zpěváků.
Hudební nastudování a provedení bylo svěřeno Hudebnímu řediteli SOP Praha Andreasu Sebastianovi Weiserovi, který rozsáhlou partituru pečlivě nastudoval a v akusticky problematickém prostoru Fora Karlín provedl. Po značně rozpačité Valkýře z r. 2017 překvapil orchestr větším soustředěním a nasazením a třeba i lepší prací s tempy; dynamická šíře partitury mohla být ještě výraznějším způsobem naplněna, občas chyběla dokonalost souhry a bohužel nepřeslechnutelné byly (opět) velké nedostatky v žesťové sekci. Orchestr SOP však ze sebe vydal mnoho a velkou řadu posluchačů (jako i mě), kteří nepřišli do sálu s tím nejvyšším očekáváním – velmi příjemně jeho celkový výkon překvapil.
Ze sólistů premiérového večera zaujal především německý basbarytonista Thomas Gazheli v obtížné roli Nibelunga Albericha. Předvedl neuvěřitelné bohatství výrazu, dokonalost frázování a srozumitelnost slova a přestože jeho hlas měl své limity ve vyšší poloze, ukázal svojí intepretací mistrovskou lekci wagnerovského zpěvu. Stejným způsobem lze vysoce ohodnotit Fasolta Karl-Heinze Lehnera a skvělého Mimeho Nizozemce Arnolda Bezuyena, kteří na menší ploše vytvořili dokonalé pěvecko-představitelské portréty svých postav. Perlou večera se stal podle očekávání Štefan Margita v roli poloboha Logeho, kterého má perfektně zažitého mj. z produkcí v Mnichově, San Francisca i samotné MET. Po svém příchodu ihned ovládl koncertní pódium a stal se výše zmíněným mezinárodním pěvcům zcela rovnocenným partnerem. Zaujal vtipností, břitkostí a kousavostí svého Logeho; doslova se mazlil s každou frází, s každým slovem, pro jehož sdělení vždy použil specifický výraz. Svrchovanost jeho německé dikce byla samozřejmostí, možná diváky z německy mluvících oblastí mohl rušit jeho slabý slovanský akcent. Margita stejně jako tak jako Gazheli či Bezuyen šel ve své intepretaci nad rámec pouhého pěveckého ztvárnění role, opravdu svojí postavou žil a svým počínám strhával ke hře i ostatní spoluúčinkující. Mezzosopranistka Ursula Hesse von Steinen nemá oslňující hlas mimořádných kvalit, co do objemu a barevnosti, ale jak s ním dokázala pracovat, bylo udivující a přesvědčivé. Vedle skvělých interpretů tak oslňujících výrazem neměl představitel boha Wotana, lotyššský basbarytonista Egils Siliņš úplně jednoduchou pozici. Po trochu matném prvním vstupu s Frickou se jeho krásný pevný hlas rozzářil a on nabídl „světlejší“ hlasovou podobu vládce bohů, která se k mladému Wotanovi (v Rheingoldu) velmi hodí. Herecky působil trochu strnule – na druhou stranu se jednalo o koncertní provedení a ne každý pěvec se dokáže tak „odvázat“ jako Štefan Margita. Renée Morloc se uvedla v malé roli Erdy, ale pěvecky příliš nenadchla.
Zahraniční pěvce vesměs vynikajících kvalit doplnili přední čeští a slovenští pěvci. Představitelkám dcer Rýna – Kateřině Kněžíkové, Janě Horákové Levicové a Václavě Krejčí Houskové připadl nesnadný úkol „otevřít“ svým náročným souzpěvem velký večer. Kateřina Kněžíková zaujala muzikalitou a dobrou srozumitelností textu, Janě Horákové Levicové i Václavě Krejčí Houskové chyběl hlubší ponor do svěřených rolí. Václava Krejčí Housková nabídla krásný tmavý materiál, ale laškovnost a ironičnost postavy jí zůstala dosti cizí. Jozef Benci (Fafner) příliš nezaujal svým projevem, Maria Kobielska se dobře uplatnila v menší roli bohyně Frei. Jan Petryka jako Froh zápasil se slyšitelností svého projevu a s jeho vyšší polohou, naopak výborně se uvedl v roli Donnera Jiří Rajniš, na kterém byla znát poučenost německou pěveckou školou.
Na závěr jedna poznámka: z neznámého důvodu většina pěveckých představitelů přednášela svůj part v pravé části pódia (zatímco levá část často zela prázdnotou), což akusticky ani tělesně (pro neustálé vytáčení krku) nebylo pro diváky sedící vlevo úplně příjemné.
Richard Wagner : Das Rheingold / Zlato Rýna
Forum Karlín, koncertní provedení opery 23.5.2019 (premiérový večer)
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.