Národní divadlo v Praze uvedlo po více než padesáti letech 16. dubna letošního roku rozkošnou operu Sergeje Prokofjeva L’amour des trois oranges (Láska ke třem pomerančům). Návrat hudebně vcelku vydařený, scénicky představení zaujme, ale smíchy se asi prohýbat nebudete.
Podivný název opery
«Любовь к трём апельсинам» (Láska ke třem pomerančům) — byl původně název časopisu věnovaného divadlu, umění, poezii a literatuře, který vycházel v Sankt Petěrburgu v letech 1914 -1916. Šéfredaktorem časopisu byl slavný režisér Vevolod Meyerhold, vystupující ovšem pod pseudonymem Doktor Dappertuto; název časopisu byl inspirován stejnojmennou hrou italského dramatika Carla Gozziho (1761), který je českým čtenářům znám především jako autor pohádkové hry: Turandot (1762), na základě které Giacomo Puccini složil svoji poslední operu, nebo veselohry Král jelenem (též 1762), která se sporadicky uvádí na našich jevištích. Rozsáhlou exkurzi do tvůrčí dílny Carlo Gozziho jsme přinesli v nedávném příspěvku našeho recenzenta Davida Chaloupky.
Gozziho hra ve vylehčené podobě přináší na divadelní pódium téma věčné divadelní polemiky. Není to jen parodie a výsměch zastaralým divadelním formám, ale hlavně bujará oslava lásky k divadlu, smíchu, radosti ze života a fantazie. Dramatik se svým stylem záměrně vrátil do staré osvědčené formy commedie dell´arte, která mu výborně posloužila svojí zkratkovitostí, břitkostí, vtipem a jednoznačností.
Když Sergej Prokofjev neviděl v bolševickém Rusku žádný prostor pro realizaci své experimentální tvorby, rozhodl se v r. 1918 odjet do USA. Vzal si s sebou i výše citovaný divadelní časopis „Láska ke třem pomerančům“ a rovněž Gozziho hra ho ihned upoutala. Vzhledem k americkému vkusu se rozhodl zvolit jednodušší hudební jazyk než v Hráči (1916) a v roce 1919 podepsal smlouvu na novou operu s ředitelem Chicago Opera Association, Cleofontem Campaninim. Skladatel měl k dispozici jen ruské libreto Gozziho hry a bylo mu jasné, že v tomto znění bude jeho kompozice v USA těžko přijatelná – proto se rozhodl pro francouzské znění. Práce mu šla podle jeho vlastních slov rychle od ruky, ale přesto se premiéra uskutečnila až v r. 1921 (z důvodu úmrtí režiséra a ředitele opery). Původní kritika této chicagské inscenace však byla dosti nepříznivá: označovala ji např. jako „ruský jazz s bolševickými ozdůbkami “ nebo jako „…dílo, jak se dozvídáme, má vyvolávat smích“.
Přestože se opera ve Spojených státech nehrála až do roku 1949, kdy byla znovu uvedena New York City Opera, patří dnes Láska ke třem pomerančům k nejčastěji uváděným Prokofjevovým dílům.
Jaká je hudba Lásky ke třem pomerančům?
Prokofjevova hudba je vtipná, vynalézavá, rytmicky ostrá a spojuje grotesknost s lyričností. Autor operu naplnil nevyčerpatelným bohatstvím nápadů a imponující technickou dovedností. Hudební barevnosti docílil především diferencovanou instrumentací. V opeře převládá dramatický deklamační styl, který orchestr jemně podbarvuje. Jednotlivé scény jsou laděny hudebně do jistého základního odstínu, ale i formálně vykazují uzavřenou strukturu odpovídající textové předloze. Jednotlivá témata, jako například motiv tří pomerančů nebo královský pochod, jsou zpracována osvědčenou formou příznačných motivů. Dílo oživuje vlivy commedie dell´arte a obsahuje i vysokou dávku surrealismu.
Inscenační tradice opery a jak si s dílem poradilo ND Praha
L’amour des trois oranges zažívají v posledních letech poměrně velkou renesanci svého uvádění jak v menších divadlech, tak i na velkých světových scénách. Opera byla komponována na francouzský text, ale značná část divadel (která jinak vše uvádí v původních jazycích) se přiklání k tomu hrát operu v jazyce domácího publika, aby se tak umocnilo silné komické poselství opery, aby si divák vychutnal nejen hudbu, bohatost jevištní akce ale i obsah každého zpívaného slova – aniž by byla jeho pozornost odváděna sledováním titulků. Kupříkladu Komická opera Berlín (dnes již také běžně uvádějící díla v jazyce originálu) vsadila na nesmírně vtipný německý překlad díla a na extrémními nápady nabitou režii Andrease Homokiho a od data své premiéry (1998) uvedla již více než 120 repríz tohoto díla do současnosti – a právě zásluhu na tom má jistě dokonalá srozumitelnosti díla pro místního – německého diváka.
Národní divadlo Praha uvedlo naposledy dílo v roce 1963 v režii Georgije Pavloviče Ansimova, dílo tehdy hudebně připravil dirigent Jaroslav Krombholc a v hlavních rolích se kupříkladu představili Marie Podvalová nebo Jaroslava Procházková (Fata Morgana), Maria Tauberová (Ninetta), Zdeněk Švehla jako princ či Karel Kalaš jako král Trefa. Dílo se však dočkalo pouhých 11 repríz.
Nová inscenace pražského Národního divadla nese punc vysoké kvality hudebního nastudování (dirigent Christopher Ward), skvělou práci odvedl sbormistr Martin Buchta, neboť jednotlivé sborové skupiny a sborově zpívající skupina sólistů tzv. Podivíni mají v opeře velice významnou, ale nesnadnou roli. Polemika může být o tom, jaká tempa dirigent premiérového večera zvolil a zda jeho interpretace byla dostatečně prýštící a vyzdvihující hudební nápaditost partitury, ale po čistě hudební stránce premiérový večer měl nadprůměrný standard.
Svoji třetí choreografickou a druhou samostatnou režijní práci v opeře představil Radim Vizváry, jehož jevištní postupy se divákovi, který pravidelně navštěvuje představení ND Praha, trochu „okoukávají“, pomalu ztrácejí svoji originalitu a někoho mohou začít i nudit. Na nepříliš esteticky působící, málo funkční a těžkopádné scéně Borise Kudličky (zejména v první části večera) se rozehrává pohádkový příběh; podobné kostýmování mužských postav vyskytujících se královském dvoře nemusí být pro diváka na 2. balkonu dostatečně individualizované a stejný divák neznalý děje může mít problémy s orientací v tak velkém počtu jednajících postav. Často se stává, že režisér rezignuje na hereckou a pohybovou akci pěveckých sólistů a nahradí ji náročnou pohybovou akrobacií pohybové skupiny Losers Cirque Company. V jejich opakované účasti v další operní inscenaci ND Praha vidím vedle volby francouzské verze opery hlavní problém inscenace. Genialita režiséra Špinara při nasazení Losers Cirque Company ke zpodobnění vnitřního chtíče zbrojmistra Claggarta v Brittenově Billy Buddovi se bohužel v Prokofjevovi nezopakovala, nasazení akrobatů působí velmi často mechanicky a samoúčelně bez hlubší motivace v libretu opery. Po inscenační stránce představení nudné rozhodně není, ale působí příliš střízlivě a málo překvapuje. Režijní nápady působí občas obyčejně – i když příběh svojí mimořádnou groteskností přímo volá po přehánění. Ještě zpět k scénografii – Kudličkova scéna v 2. aktu vedle zajímavým způsobem řešených tří pomerančů působí ale jinak značně bezradným dojmem (neměnný horizont scény, který jako by měl jen vyplnit zadní prostor jeviště, s kterým si inscenátoři nedokázali poradit). Nepříliš invenčně působí animace proměny princezny Ninetky v krysu z tvůrčí dílny Kateřiny Karhánkové.
Větší radost přinášejí divákovi některé velmi pěkné výkony sólistů. V první řadě Král Trefa a groteskně pojatá Kuchařka v podání Zdeňka Plecha, který zdařilou hereckou kreací, působivým zpěvem a příkladnou francouzskou dikcí vytvořil po všech stránkách přesvědčivé postavy. Fata Morgana Evy Urbanové nese rysy dobře zvládnutého řemesla, její zpěv už bohužel nesplňuje nejvyšší kritéria kvality a její velká scéna prokletí prince k lásce ke třem pomerančům zásadně postrádala nezbytnou hlasovou a výrazovou razanci. Pěvecky a především herecky (!) vždy dokonalý Jaroslav Březina se představil jako Truffaldino, Aleš Briscein bez problémů přesvědčil jako Princ. Andrea Tögel Kalivodová přehnaností svých gest dobře působila jako zlá Clarice, mohla si však lépe ohlídat, aby podobnými gesty neobdařila jinou postavu – princeznu Linetku, kterou ztvárnila rovněž ve stejném včeru. Marie Fajtová čistě zazpívala princeznu Ninetku, její postavě však chyběla výrazová osobitost ve hře i zpěvu, to samé by se dalo napsat o Smeraldině a Nikoletce málo herecky i výrazově pružné Jany Sýkorové, která miminálně herecky svým postavám mohla nabídnout mnohem víc. Výkony dalších mužských představitelů Pantalona Jiřího Brücklera, Leandra Artura Mateusze Garbase, kouzelníka Celia Františka Zahradníčka měly vysoký standard. Na jevišti se blýsknul i dobře stavěný a pěvecky působivý Csaba Kotlár jako Farfarello ve svém debutu na jevišti Národního divadla v Praze.
Národní divadlo Praha, Sergej Prokokofjev – Láska ke třem pomerančům .
Psáno z premiéry dne 16. května 2019
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.