Drážďanská opera nastudovala rozkošnou barokní Platée od Jean-Philippe Rameau v režii tenoristy Rolanda Villazóna, do čela Staatskapelle Dresden se postavil jiný významný bývalý tenorista Paul Agnew. Diváky, kteří se s francouzským barokem potkávají poprvé, inscenace zaujme, znalce stylové interpretace potěší jen částečně.
Rameauova Platée, označovaná nikoliv jako opera-balet, ale nesoucí v podtitulu označení „ballet-bouffon“ o třech aktech a prologu, byl komponována pro módní událost roku 1745, a to pro svatební oslavy francouzského dauphina Ludvíka a španělské infantky Marie Theresie. Premiéra díla, jež ukončovala sérii zábav a představení, byla provedena v královském divadle Theatre de la Grande Ecurie ve Versailles 31. března 1745. Představení se nesetkalo s velkým ohlasem, přičemž mohla hrát určitou roli i nevhodná volba libreta (pojednávající o ošklivé nymfě). Nevěsta zrovna nevynikala krásou a celý francouzský dvůr neočekával takový nedostatek půvabu a šarmu. Původ libreta je složitý. Výchozím bodem je krátký příběh Jak se Héra usmířila s Diem v díle řeckého antického klasika Pausania Průvodce po Řecku (kniha 9., 3.4). Američtí muzikologové připomínají i vliv francouzské hudební „tragedie lyrique“, co se týká stavby (alegorický prolog a 3. dějství) a znalost Aristofanovy komedie Žáby se zvukomalebnými básnickými efekty žabího kvákání. Libreto Adriena-Josepa Le Valoise d´Orvilleho vychází ale ze stejnojmenného baletu (Platée ou Junon jalouse), provedeného na počátku roku 1745. Podle určitých náznaků se zdá, že Rameau pracoval na díle delší dobu, možná již od roku 1740, kdy měl k dispozici původní baletní libreto Jacquese Autreaua.
O čem je původní příběh Platée /zdroj Wikipedie/:
Prolog – Po nočním večírku při vinobraní pod památnou horou Citheron probudí jeho účastníci Thespise, vynálezce komedie, z opilého spánku. Dorazí Thalie, múza komedie, a Momus, bůh satiry a společně plánují pomoc Jupiterovi, který chce vyléčit žárlivou manželku Juno. Vynalézají při tom „nový“ žánr – komedii. Přichází Amor, bůh lásky, rozhořčen, že tyto plány se rozhodně nemohou obejít bez jeho genia. Dějství 1.-3. Uprostřed zuřící bouře sestupuje Jupiterův pobočník Merkur a vysvětluje Citheronovi, pozemskému králi lidí, svůj nebo spíše Jupiterův záměr, jak vyléčit žárlivou Juno. Jupiter bude předstírat lásku k ošklivé nymfě Platée, která pobývá v místních bažinách se svým žabím sborem. Jakmile se Platée dozví, že ji miluje samotný pán nebes Jupiter, je omráčena štěstím a směle jde vstříc dalším událostem a nabídku k sňatku příjme. Jupiter se Platée zjeví nejprve v podobě osla, pak sovy a nakonec vládce hromu a blesku. Platée konsternována těmito úkazy je přesvědčena, že Jupiter těmito zjeveními zkouší její lásku. Přichází Folie a zpívá příběh o Apollonovi a Dafné jako varování Platée. Všichni naoko velebí nastávající svazek Platée a Jupitera. V třetím jednání se schyluje se ke svatbě. V tom dorazí rozzuřená Juno a s nefalšovanou žárlivostí útočí na strůjce této situace. Neopomene při tom co nejvíc zesměšnit Platée. Když však poprvé Platée spatří, uvědomuje si, že jde o vtip, usmiřuje se s manželem a nešťastná Platée, pukajíc vzteky, skáče zpět do rybníka.
V Drážďanech hrají verzi z roku 1745. Režisér inscenace Rolando Villazón je znám jako velmi charismatický pěvec, popularizátor opery apod., který se v posledních letech pravidelně věnuje i režii, především komických opusů, ve kterých může uplatnit svůj ojedinělý smysl pro humor, spontaneitu a klaunovství. V Rameauově Platée však představil kontroverzní koncepci, která část publika bezesporu pobaví, ale na druhou stranu nastoluje jistou vážnost tématu, u kterého výsměch není úplně korektní. Ve Villazónově pojetí ústřední postavou není ošklivá a domýšlivá vodní nymfa, která dokonale zapadne do Jupiterova vymyšleného plánu vdavek, aby tak jednou provždy zamezil žárlivým výlevům své božské manželky Juno – ale pohledný mladý muž, která má problémy se svojí sexuální identitou. Přichází do prostředí univerzitního kampusu oděn místo krátkých kalhot do sukně, a tak je od počátku zdrojem posměchu svého okolí. Přináší si s sebou baťůžek smaragdové barvy ve tvaru medvědí hlavy, v kterém se skrývají nejbližší přátelé jeho mikrosvěta – pohádkové polozvířecí figurky, která na scéně ožívají, aby jej doprovázely celým dějem a pomohly dotvářet mentálního stavy hlavního hrdiny. Choreografie Philippe Giraudeau zpočátku vtipně dubluje fyzický pohyb postaviček s reálnými postavami, ale záhy na koordinaci pohybu postav a figurek zcela rezignuje…a diváka postupem hry neustálá přítomnost oživlých figurek (a jejich stereotypní pohyby) začínají nudit. Pohybové zvládnutí produkce představuje pro každého režiséra a choreografa v případě Platée mimořádnou výzvu, neboť choreografická složka je stejně důležitá jako složka hudební – Giraudeau posel jeviště různě se zmítajícími a klátícícími sboristy, statisty i profesionálními tanečníky – především aby zobrazil pohybový styl mladé generace, jím vymyšlené pohybové kreace svěřené profesionálním tanečníkům se však jevily jako dost obyčejné a málo virtuózní. Abychom se vrátili k dějové lince, tak jak jí divákům přináší Villazón: transsexuální chlapec se stane obětí hříčky bohů, jako krásnou dívku si jej oblíbí samotný Jupiter (výborně zpívající Andreas Wolf) a vše spěje k pohádkové svatbě. Okázalost, pompéznost slavnostní chvíle, korunovaná vrcholným životním štěstím chlapce v bílém nevěstině rouše splaskne náhle jako bublina, když si Juno prstem píchne do prázdných košíků jeho svatebních šatů. Zoufalá Platée (obklopena vysmívajícím se davem) sáhne po pistoli, aby ji jednou namířila proti těm, kteří jí bolest způsobili a pak proti publiku.
Divák byl po celou dobu představení bombardován záplavou jevištní akcí, nápadů, z nichž některé zaujaly, vzbudily smích, jiné záhy „vyšuměly“ a ty, co se v nových variacích znovu vracely (např. Merkurovy návraty v nejrůznějších sportovních výstrojích ) po čase nudily.
Dirigent představení Paul Agnew, sám dlouholetý a úspěšný představitel Platée, má se svým domovským souborem Les Arts Florissants přebohaté zkušeností s interpretací tak specifického žánru jako je francouzská barokní opera. Podařilo se mu pouze jen část těchto zkušeností předat Staatskapelle Dresden, jejíž doménou jej především interpretace děl 19. a 20. století – přestože ze sebe vydaly maximum, zvuk orchestr neměl žádoucí jiskru, esprit a měl příliš romantizující nádech. Barokní provedení v prostorné Semperoper také neměl ideální zvuk – protože jeviště bylo občas nepřiměřeně otevřené dozadu a hlasy sólistů měly (aspoň posuzováno z 6. řady uprostřed) nepříjemný dozvuk.
Vavříny večera si odnesl Philippe Tallbot, který v přenáročné titulní roli přesvědčil pěvecky i představitelsky. Krásně znějícím basem zaujal Giorgio Caoduro v dvojroli Cithérona a Satyra, Andreas Wolfe se ukázal být výbornou volbou pro Jupitera. Tenorista Mark Milhofer zápasil s vysokou polohou Thespise, poloha Mercura mu byl očividně příjemnější a i herecky si jí více užil. Celkem bez hlubšího povšimnutí diváků prošla jevištěm Julia Maria Dann jako Thalia/Clarine, naopak výrazněji se prosadila dlouholetá členka souboru a stále atraktivní Ute Selbig jako Juno.
Ojedinělou pěveckou a hereckou kreací byla Folie Ingy Kalna, jako bavičky a ženského klauna, odehrávající své výstupy v bílém stanu. Kalna (jako vždy) předvedla příkladné frázování, dobrou koloraturu, deficit určitých tónů obratně nahradila hereckou akcí, aniž by ohrozila celkový velmi pěkný obraz vytvořené postavy.
Jean-Philippe Rameau – Platée , Semperoper Dresden, 11. dubna 2019, délka představení: 2 hodiny 15 minut, 1 pauza (provedeno ve francouzském originále)
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.