Pohádkovou operu Královské děti (Königskinder) od Engelberta Humperdincka (1854-1921) na rozdíl od německých zemí české ani jiné publikum až na výjimky moc nezná. Na českých operních scénách se zabydlel jiný pohádkový titul z dílny tohoto německého skladatele, a to Perníková chaloupka (originální německý název zní Hänsel und Gretel). Královské děti nikdy nezazněly v českém jazyce, v Praze se hrály v pouze Novém německém divadle, a to jak v první skladatelově verzi (premiéra byla 22. srpna 1897), tak i v druhé finální operní verzi – premiéra byla už druhý měsíc po světové premiéře, a to 15. ledna 1911; a konečně nového hudebního nastudování se pak Královské děti dočkaly opět v Novém německém divadle ještě v roce 1922.
Za svého života měl Engelbert Humperdinck pověst úspěšného operního skladatele. V letech 1881-1882 byl asistentem Richarda Wagnera v Bayreuthu (při premiérování Parsifala), vedle své skladatelské činnosti (jejíž těžiště tvoří devět oper) působil jako učitel na konzervatoři ve Frankfurtu nad Mohanem, později vedl mistrovskou třídu Berlínské akademie umění a od roku 1911 vykonával funkci ředitele tříd teorie a skladby Vysoké škody hudební v Berlíně. První podoba partitury Královských dětí představovala formu melodramatu (vlastně se jednalo o spojení hudby s mluvenými dialogy, ale též sborů, árií a čistě mluvených dialogů). Melodram byl poprvé uveden v Mnichově v roce 1897, později Humperdinck přistoupil k plnému prokomponování pohádkové opery na libreto Elsy Berstein-Porges (uvedené pod mužským pseudonymem Ernst Rosmer). Význam tohoto počinu byl umocněn i tím, že se jednalo o jedno z prvních děl, které bylo premiérováno v newyorské Metropolitní opeře. 10. prosince 1910 tam bylo freneticky oslavováno první uvedení Pucciniho opery La Fanciulla del West s Emmou Destinovou a Enricem Carusem v hlavních rolích a jen 18 dní na to další slavná diva Geraldine Farrar jako chudá husopaska ve střevíčcích ozdobených briliantovými přezkami vstoupila na jeviště jako první titulní hrdinka Královských dětí v doprovodu reálných vycvičených hus.
Evropská premiéra Královských dětí na sebe nenechala dlouho čekat, konala se v lednu 1911 v Berlíně, premiéru řídil Leo Blech. Poslední významné inscenace tohoto titulu se konaly v Mnichově (2005 – mimo jiné s naší Dagmar Peckovou v roli Ježibaby) a v Curychu (2007 v hlavních rolích s Jonasem Kaufmannem a Isabel Rey) – tato inscenace z Curychu je rovněž dostupná na DVD – nebo v roce 2012 ve Frankfurtu za účasti dirigenta Sebastiana Weigleho a Frankfurter Opern -und Museumsorchestru, v titulních rolích s Danielem Behlem a Amandou Majeski. V repertoáru má Humperdinckovu operu rovněž drážďanská Semperoper, o jejímž uvedení jsem psal ještě jako recenzent Opera Plus.
O čem vlastně je pohádkový příběh Královské děti? Nutno říci, že tato neklasická pohádka svým obecně lidským rozměrem spíše osloví dospělého diváka; vypráví, jak Husopaska vyrůstá v chaloupce s Ježibabou, kterou považuje za svoji babičku; Husopaska je od ostatních lidí naprosto izolována, takže její náhodné setkání s Královským synem (který pracuje jako pasáček vepřů) u ní vzbudí vzrušené emoce a první lásku – není však schopna jej hned následovat. Do děje vstupuje i veselý Šumař (Spielmann) s Drvoštěpem a Košťařem, kteří vyhledají Ježibabu (známou svými kouzly), aby (pověřeni občany města Helabrunn) se od ní dozvěděli, kdo bude jejich příštím králem. Šumař zde objeví Husopasku a pozná v ní okamžitě budoucí královnu. Husopaska se vydá ve společnosti Šumaře hledat královského syna a opouští Ježibabu, která ji prokleje. Mezitím se ve městě chystá slavnost u příležitosti uvítání nového krále. Přesně v poledne (jak předpověděla Ježibaba) se otevře městská brána a tam stojí Husopaska, obklopená svými husami a Šumařem. Nese zlatou korunu (kterou si u ní zapomněl Královský syn). Královský syn se jí vrhne k nohám a prohlašuje ji svojí královnou. Obyvatelé města však Královského syna za svého nového právoplatného krále neuznají (protože se příliš liší od jejich očekávání). Královský syn je s Husopaskou vyhnán za brány města, Šumař je surově zmlácen. Třetí dějství se opět odehrává v chalupě Ježibaby (kterou mezitím upálili občané města na hranici za její špatné doporučení budoucího krále), je zima, sněží, chaloupka je již téměř zničená. Až sem se na své nuzné pouti dostává i královský pár, zubožený, ponížený, k smrti unavený a hladový. Královský syn nabízí svoji královskou korunu Drvoštěpovi a Košťaři za kousek chleba pro sebe a svoji královnu, ti mu poskytují čarodějný chléb (upečený v prvním jednání). Po jeho požití Královský syn i Husopaska umírají.
Menší německá scéna Theater Plauen – Zwickau uvedla Královské děti v premiéře v únoru letošního roku, dílo nastudoval GMD (General Musikdirektor) Leo Sibersky. Jak již bylo řečeno, uvádění tohoto opusu má v Německu (na rozdíl od zbytku světa) svoji tradici. Orchestr, který má dlouholetou zkušenost s hraním děl C. M. Webera a Richarda Wagnera, zvládnul powagnerovskou partituru s obdivuhodnou zručností, elegancí, bohužel část diváků si nemohla užít plné barevnosti a fines orchestrálního provedení, neboť režisér inscenace Jürgen Pöckl s výtvarnicí Andreou Hölzl a dirigentem Siberskym zvolili netradiční uspořádání hracího prostoru – orchestřiště bylo zcela zakryto, orchestr byl posunut do zadní části jeviště a přímo před diváky tak hráli a zpívali sólisté a další účinkující večera. To kladlo jistě nemalé nároky na zpěváky, kteří nebyli v přímém kontaktu s dirigentem, museli spoléhat na svoji hudební inteligenci a instinkt a jen občas mohli sledovat dirigenta na dvou přilehlých obrazovkách. Zvuk orchestru pro diváky v parteru bohužel nepůsobil úplně kompaktně, byl trochu vzdálený – ale to vše bylo vyváženo zážitkem z bezprostředního kontaktu se všemi dobře hrajícími a zpívajícími aktéry nedělního odpoledne. Režie akcentovala nadčasový přesah příběhu a jeho nezadržitelné tragikum, a tím vyvolala u diváků emoční pohnutí, aniž by prvoplánově manipulovala s jejich city. V prvním aktu v temném a ponurém prostředí Ježibabiny chalupy jsme byli svědky světlého momentu prvního setkání Husopasky s člověkem (Královským synem) a jejich vzájemného okouzlení; v druhém aktu zas kostýmově roztříštěná maloměšťácká společnost města Helabrunn (halapartny a zároveň kostýmy připomínající Německo třicátých a čtyřicátých let) vyhání ze svých bran vše, co neodpovídá dobovému vkusu a jejich xenofobnímu názoru. Pro tento účel zvolil (zřejmě) inscenační tým přítomnost převážně starších (ovšem dobře zpívajících) členů operního sboru Opery Plauen-Zwickau, aby tak umocnil generační (a sociální) rozpor mezi nedospělými následníky trůnu, přítomných dětí na scéně (Kinderchor) a zralými konzervativními až nesnášenlivými obyvateli města. Zmar pronásleduje hlavní hrdiny až do okamžiku jejich společné smrti v třetím jednání, efektně a přitom velmi citlivě řešené jejich zahalením do sněhové krusty.
Ze sólistů je nutno na prvním místě pochválit Mariju Mitić, která sice nemá hlas velkého objemu a průraznosti, ale svoji postavu (Husopasky) obdařila mimořádnou dávkou vroucnosti, srozumitelnosti slova i jednání. Těžko si lze představit pěvkyni, která by ideálnějším způsobem naplnila tuto roli. Mezzosopranistka Viola Zimmermann vložila do své mnohovrstevnaté interpretace Ježibaby i tragiku jiné velké postavy německého repertoáru, Straussovy Klytaimnéstry, Wonjong Lee prozářil svého Královského syna tenorem příjemné barvy. Velký a důležitý part Spielemanna s citem a krásným zvučným baryton přednesl Sebastian Seitz.
Zase jeden krásný večer (tedy spíše odpoledne) v malém německém divadle, potvrzující vysokou úroveň divadel střední třídy za našimi hranicemi!
Engelbert Humperdinck: Köningskinder, Theater Plauen-Zwickau, scéna Plauen, 7.dubna 2019 od 15.00, délka představení cca 180 minut
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.