„Va, pensiero, sull’ali dorate“ – Nabucco v Plzni

Dramaturgickými objevy operního souboru DJKT v Plzni v sezóně 2018/2019  budou bezesporu uvedení Mozartova Idomenea, veristické opery Pietra Mascagniho Iris a Dvořákova málo hraného Šelmy sedláka. Ale aby Plzeňští své věrné abonenty příliš nezahltili málo známými tituly, začali opravdu konvenčně – Verdiho Nabuccem, který měl v DJKT premiéru v říjnu loňského roku. My jsme se byli podívat na dvou reprízách na sklonku roku 2018 a na prvním lednovém představení roku 2019.

Nabucco představuje i přes svoji velkou interpretační náročnost velmi vděčný titul pro obecenstvo, které si jej oblíbilo pro jednoduchost a přehlednost námětu a chytlavé melodie. Na slavný sbor Hebrejců „Va, pensiero, sull’ali dorate“ (Leť, myšlenko, na zlatých křídlech) někteří diváci spontánně reagují i během hudební produkce. Uvádění tohoto titulu má rovněž praktickou výhodu pro vedení operních souborů, která nemusí pracně shánět italského spinto tenora, neboť v opeře vystupuje pouze „lehčí tenor“ Ismael a pak epizodní Abdall – o to náročnější je hlavní ženská postava Abigail, před jejímž partem plným extrémních požadavků prchají sopranistky těch nejzvučnějších jmen.

Rovněž tak velkými režisérskými osobnostmi není tento opus zdaleka tolik vyhledáván jako Verdiho zralejší díla – důvodem může být až jistá prvoplánovost příběhu či slabá motivace pro jednání některých postav. Jak si s tímto poradil mladý režisér a šéf operního souboru v Plzni Tomáš Pilař?  Po snové inscenaci barokní opery Monteverdiho Orfea se zdárně vyrovnal s opulentní open-air produkcí Pucciniho Turandot v plzeňském lochotínském areálu, aby zas zcela nový tvůrčí život vdechl Verdiho úspěšnému ranému dílu. Se svým výtvarníkem scény a  kostýmů Alešem Valáškem volí pro hebrejské prostředí bílé, minimalistické prostředí opět s výraznou podporou světelného designu. Rekvizity omezuje na minimum, pouze volí kopie reálných artefaktů. Velká asi pětimetrová koňská busta představuje (v souladu s logikou příběhu) nový prvek, který se objevuje v židovském prostředí, ale působí spíše neforemně než cize a vytváření vztahu postav např. Abigail k tomuto artefaktu působí někdy strojeně a je snadno předvídatelné. Roztříštění koňské hlavy formou počítačové animace považuji za elegantnější než předchozí samotné působení artefaktu na scéně – i když podobný princip byl režisérem nedávno zrealizován během předehry inscenace Smetanovy Libuše. Jinak používání předních a zadních, průhledných či světlých opon pro vystavění veřejného či naopak intimního prostoru je srozumitelné a účelné. Osobně považuji za nejzdařilejší jevištní ztvárnění scény Nabuccova žaláře, které je svojí jednoduchostí a přímočarostí opticky vysoce přesvědčivé. Kostýmy působí většinou čistě, příjemně, částečnou odlišnost by si zasloužilo kostýmování Feneny, která příliš „splývá s davem“, babylonské kostýmy sboru působí okázale a zdobně (ale vypadají trochu jak z jiného divadelního kusu).

Tomáš Pilař se snaží najít jemné psychologické nuance v jednání postav a vztahů mezi nimi – někdy se mu daří méně, jindy více – bohužel v libretu motivace pro chování postav občas chybí. Tak třeba divák cítí rozporuplnost a svázanost (?) Ismaela (ale nedočká se finálního rozuzlení), může se jen dohadovat, na co myslí Fenena při svém veskrze pasivním konání. Původní motivaci činů Abigail  a krále Nabuchodonosora se snaží režie vysvětlovat jejich hereckými dvojníky, jejichž nasazení však působí okoukaně a ne zcela přesvědčivě. Scénicky pěkně vyšlo klíčové číslo opusu, sbor Židů ve 3. aktu, v podstatě jen s nehnutě stojícími postavami, naopak důkladnější herecké propracování vyjadřující postupné ovládání otce dcerou by zasluhoval schématicky provedený velký duet Abigail a jejího otce v 3. jednání opery.

Dílo hudebně nastudoval a obě recenzovaná představení řídil Norbert Baxa, který prokázal smysl pro intepretaci rané Verdiho partitury, i když by možná mohl znít orchestr ve větší dynamické šíři. Tempa ve finálních obrazech se zdála být uspěchaná. Spolehlivě vedl sólisty, sbor i orchestr, který předvedl až na pár nepřesností – zejména v žesťové sekci – velmi dobrý výkon.

Divadlo Josefa Kajetána v Plzni disponuje sborem, který má rozsáhlé zkušenosti s interpretací děl G. Verdiho, během 6. a 7. reprízy však nezněl úplně čistě, rovněž nástupy byly občas nejednotné a vrcholné sborové číslo sborů Židů nemělo žádoucí napětí.

Hlavní hvězdou obou večerů byla členka souboru plzeňské opery, sopranistka Ivana Veberová, která v pěvecky  pekelně těžké roli vybojovala jeden ze svých velkých osobních úspěchů. Její typicky slovansky znějící (ostřejší) hlas se snáší s Verdiho partem dramatické koloratury pozoruhodně. Obdivuhodně dosahuje všechny předepsané špičkové tóny, vražedné skoky do hloubek technicky dobře zvládá a může si dovolit i opakování cabaletty ve velkém výstupu v druhém jednání. Veberová si za poslední léta angažmá v DJKT vybudovala solidní střední polohu, ale její vysoké tóny občas zněly až příliš úzce – bylo potěšující nyní slyšet, jak i tyto tóny nabyly na svém objemu. Herecky jí role nedělá problémy, na jevišti se pohybuje zkušeně a rutinovaně, její pokusy o hlubší charakterizaci a psychologizaci postavy nevycházejí vždy stoprocentně, protože jí k tomu nedává příležitost ploché libreto. Pavel Klečka jako král Nabucco začal svůj part trochu suchým hlasem, ale svoji interpretaci postupně rozvinul a jeho velké finále ve 4. aktu si již diváci mohli naplno vychutnat. Rovněž tak jako zpívající herec byl zajímavější než alternující  Nikolaj Někrasov, jehož zpěv („krkem“) není na poslech příjemný a také obtížně vytváří kantilénu. Fenena obou provedení byla Jana Foff Tetourová, které se hezky vydařila při první sledované repríze její (jediná) árie ve čtvrtém jednání. Zachariášem prvního večera byl jadrně znějící František Zahradníček s méně legátem, kterému pro přesvědčivé ztvárnění role napomáhala i jeho vzrostlá postava.  Mladý basista Jan Hnyk v téže roli předvedl neobyčejně krásný témbr svého hlasu, dobrou techniku a výraz. Hnyk už není jen velkým příslibem ve svém hlasovém oboru – jeho Zachariáš představuje respektovaný výkon, který by měl  být rozvinut ještě i po stránce herecké. V prvním večeru se stejně spolehlivě ujal postavy Baalova velekněze. Tenorista Philippe Castagne se svým měkkým hlasem byl dobrou volbou pro obsazení Ismaela, jeho projev však není ve všech rejstřících zcela vyrovnaný a úplně znělý, jeho herecké uchopení role není pro diváka úplně čitelné. Hlas Tomáše Kořínka (Abdall) není příliš vhodný pro interpretaci Verdiho, ostatní interpreti večera jako Radka Sehnoutková, Adéla Skočilová (Anna) či Daniel Klánský (Baalův velekněz) se ukázali jako důstojní představitelé svých rolí.

Giuseppe Verdi: Nabucco, Divadlo Josefa Kajetána v Plzni, délka představení 2 hodiny (bez přestávky)

Reprízy 29.12.2018 a 2.1.2019