Mistrovská opera Richarda Strausse Elektra je možná ojedinělým titulem na našich domácích scénách, ale na zahraničních scénách je již pevnou neoddiskutovatelnou součástí repertoáru všech velkých scén i divadel střední velikosti. Přesto každá premiéra tohoto ojedinělého titulu je dychtivě očekávána hudebním publikem. Nejinak tomu bylo i v Landestheater Linz, kde se premiéra nové produkce uskutečnila 19. ledna letošního roku. My jsme navštívili třetí reprízu dne 26.1. 2019.
Nová inscenace Straussovy Elektry je dílem hudebního ředitele opery a dirigenta Markuse Poschnera a režiséra Michaela Schulze a jejich týmů. Je to ale především hudební složka a v prvé řadě výkon orchestru, co vás při sledování sto minut dlouhé opery doslova uzemní. Přestože lze očekávat i u divadel střední velikosti v německy mluvících oblastech, že umí spolehlivě zahrát Wagnera nebo Strausse, bylo znovu udivující si poslechnout, s jakou mimořádnou péči bylo celé dílo hudebně připraveno. Bruckner Orchester Linz vydal v recenzovaný večer ze sebe opravdu to nejlepší, Straussova partitura zněla v neobyčejné dynamické šíři a plasticitě, která doslova brala dech; i přes masivní obsazení orchestru Markus Poschner prokázal též pozoruhodnou šetrnost vůči pěveckým dispozicím jednotlivých zpěváků a byl schopen utišit orchestrální těleso tak, aby nedocházelo ke jejich překrývání. Mezi jasné hudební vrcholy večera patřilo setkání Elektry s Orestem, a zejména čistě orchestrální pasáž po Elektřině výkřiku „Orest !“, která monumentalitou svého provedení doslova fascinovala. Hudební nastudování díla mělo jasný hudební názor, málokdy slýchané dramatické finesy a samo o sobě bylo již zážitkem, kvůli kterému se do Lince vyplatí jet.
Režisér Michael Schulz dostal poprvé příležitost pracovat pro nově vybudovaný Musiktheater Linz a se svým scénografem (Dirk Becker) a výtvarnicí kostýmů Renée Listerdal předvedl jednu z možných alternativ jak lze antický příběh átreovců z pera Hugo von Hofmannsthala inscenovat. Jeho Elektra není jedinou pozitivní postavou na jevišti – naopak pro Elektru je touha po pomstě jedinou náplní jejího života, ostatní obyvatelé domu již „strávili“ dřívější hříchy svých pánů (obětování Ifigenie, návrat Agamemnóna z Trojské války s otrokyní Kasandrou a zavraždění Agamemnóna rukou jeho ženy Klytaimnéstry a Aigista). Chtěli by zas normálně fungovat, mít děti a žít pro budoucnost – v tom jim brání Elektra, která je posedlá mstou, otravuje jejich životy a neustále připomíná, že den odplaty přijde. Charakterově významná role její matky Klytaimnéstry, která je většinou zpodobňována staršími umělkyněmi (často jako tzv. Abschiedspartie), je zde obsazena mladou ženou, která podobně jako její mladší dcera Chrysothemis si chce užívat života naplno. Každý obraz opery se odehrává v jiném pokoji. Na počátku se Elektra ocitá (jaksi bezradně) v dětském pokoji, aby jí s ní sympatizující 5. služka „připomněla“, jaké je vlastně její poslání. Obřadně jí váže šátek a „župan odplaty“ a Elektra se až do konce opery z této linie vzdoru v podstatě neodchýlí. Diváka zaujme netradičně pojatá úvodní scéna, při které si služky chystají večeři a z jejich příjemného konce dne je vytrhává právě Elektra, dojemné je setkání Elektry a Oresta v dětském pokoji (kde Elektra sejme svůj oděv a halí do něj Oresta). Maximálně působivá je ovšem úplně závěrečná scéna, kde se titulní postava objeví na zcela holé scéně: všichni viníci byli potrestáni, byla konečně prolita krev (té je na jevišti i mimo Klytaimnéstřiny a Aigistovy prolito opravdu hodně!) – ale co dál ? Může být vůbec vyvraždění začátkem něčeho nového? Konec je otevřený a divák si musí odpovědět sám.
Scénický výklad Michaela Schultzeho není proti smyslu libreta, je běžným rozumem diváka pochopitelný, ale nestrhne. Jeho vedení účinkujících nemá takovou dramatickou intenzitu, jakou jsme třeba zvyklí vídat v inscenacích jiných tvůrců. Otáčivé jeviště dává možnost variabilně a rychle měnit prostředí, která se ovšem svojí ponurostí až ošklivostí od sebe zas příliš neliší. Kostýmy také spolehlivě charakterizují jednotlivé typy příběhu, ale o dramatická překvapení se postará především mimořádný výkon orchestru.
V linecké inscenaci se opět sešel šťastný okruh sólistů, který před dvěma lety doslova zazářil v inscenaci Die Frau ohne Schatten (Žena beze stínu) taktéž od Richarda Strausse. Tehdejší barvířka, finská sopranistka Miina-Liisa Värelä se tentokrát plnou vervou zmocnila titulní role, vůbec jedné z nejobtížnějších rolí světového sopránového oboru. Antickou hrdinku zpívá s přehledem a jistotou, (občas ale pod tónem), zdá se, že partie jí po pěvecké stránce nečiní zásadní problémy – mohla by jen větší pozornost věnovat obsahu zpívaného slova. Värelä je korpulentnější postavy a bohužel ještě navíc nosí kostým, který jí další kila přidává – v roli zaujme, sklidí uznání, ale není to zatím velká umělecká charismatická osobnost, jakou by měla představitelka opravdu strhující Elektry být. Dřívější hvězda berlínské Komické opery, Birgitte Gellner se ujala nesnadné a velmi nevděčné role Elektřiny sestry Chrysothemis – zaujala zejména téměř dívčím ztvárnění své postavy, krásnými oslnivými výškami. Její střední a spodní poloha není tak znělá a přestože se Markus Poschner snažil ztišit v některých frázích orchestr na minimum, projev Brigitte Geller byl na prahu slyšitelnosti. Amme (Chůva) předchozí inscenace Frau ohne Schatten Katherine Lerner se podivuhodně převtělila do atraktivní a plně znělé Klytaimnéstry, která jí tu a tam svádí k ne právě stylovému projevu velkých emocí. Michael Wagner je Orestem překrásné barvy hlasu a kantilény, připomínající umělecké začátky významného německého pěvce Falka Struckmanna. Aegisth Matthäuse Schmidlechnera zaujal sytostí projevu, tu naopak postrádala představitelka dohlížitelky (Gotho Griesmeier).
Na závěr nutno zmínit, že představení se konalo v novém Musiktheater Linz, který byl postaven zhruba ve stejné době jako plzeňské Nové divadlo, takže se logicky divadelnímu návštěvníkovi nabízí ne úplně lichotivé srovnání – minimálně po stránce akustické představuje návštěva nového lineckého domu jedinečný zážitek.
Richard Strauss : Elektra – Landestheater Linz 26.2.2019, délka představení 100 minut
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.