Jonny vyhrává tak na 75 %

Zařazení Krenekovy opery Jonny spielt auf (Jonny vyhrává) z roku 1926 (premiéra v Lipsku 1927) mělo být obohacením pražského repertoáru raritním titulem na scéně Národního divadla. Opera i v zahraničí uváděná jen příležitostně také v nové pražské inscenaci renomovaného činoherního režiséra Davida Drábka dokazuje, že specifické umění éry Výmarské republiky (1918–1933) je někdy obtížně zprostředkovatelné modernímu divákovi, a to i přes snahu tvůrců najít nadčasové hodnoty.

Ernst Krenek – operní kritik své doby

Krenekovo obsáhlé operní dílo (celkem 22 jevištních opusů), jehož většina vznikla na skladatelova vlastní libreta, je úctyhodným příspěvkem ke světové moderní opeře 20. století. Krenek dokázal dát svým libretům nejen vynikají dramatickou kvalitu, ale i výbornou jazykovou úroveň. Pouze jeho dvě raná scénická díla vznikla na texty jiných autorů, a to nikoho menšího než byli Franz Werfel (scénická kantáta Die Zwinburg, 1924) a Oskar Kokoschka (opera Orpheus und Eurydike, 1926). Později na texty jiných autorů vznikly jen dvě komorní, dnes méně známé opery. Většina jeho děl reflektuje přímo nebo historickými analogiemi světové události. Skladatel a libretista Enst Krenek (1901–1991) dokázal využít škálu literárních, formálních i výrazových prostředků. Jeho díla často kombinují ironii, satiru, parodii, persifláž, grotesku a z hlediska formálního uvedl na evropskou operní scénu senzačně nejen jazzové melodie, ale také pracoval s filmem a reprodukovanou hudbou v opeře ještě v době před vypuknutím 2. světové války. Příkladný osobní charakter a antifašistická cítění prokazují Kreneka jako angažovaného kritika společenského dění, který v dílech dokázal komentovat nebezpečný vzestup osobností národního (opery Der Diktator, 1926; Das Leben des Orest, 1930; Tarquin, 1940) či nalezl více než znepokojivé paralely meziválečného vývoje s historickými nebo mytologickými ději (opera Karl V., 1938, premiéra v Praze; Pallas Athene weint, 1950, jako paralela mccarthismu v USA). Opera Jonny spielt auf představuje v Krenekově díle největší přitakání dobovému vkusu a snahu zachytit v odlehčené podobě „tanec na vulkánu“, který byl pro čtrnáct let historie výmarské republiky typické ve své poživačnosti, kontrastu bohatství  a chudoby i kulturním boomu. Opera měla senzační úspěch až do roku 1930 patřila k největším kasovním úspěchům dobové opery. Záhy byla uvedena po lipské premiéře také v Neues Deutches Theater v Praze (německy) a o něco později v Brně (česky). O pražské premiéře víme jen málo, ale součástí scény byl tehdy i populární automobil Praga Piccolo a kostýmy pro představitelku operní divy Anity vytvořil neméně známý salón Roubíček (tehdy v Paláci Koruna). Do Prahy se vrací po více než devadesáti letech v uspokojivé inscenaci, která neurazí, ale ani nepřivede diváka či kritika k frenetickému nadšení.

Současná Pražská inscenace

Všech pět důležitých rolí bylo obsazeno spolehlivými interprety v uspokojivé souhře. Zaujal především britský tenorista Jonathan Stoughton, dnes již zpěvák etablovaný i v nejnáročnějším wagnerovském hrdinném repertoáru. Ten v roli introvertního skladatele Maxe, umělce – tvůrce, těžko navazujícího osobní vztahy, doslova hýřil voluminózním hlasovým fondem bez zbytečného tlaku, krásnou barvou tónů i příjemným a inteligentním vyvážením lyrickým a dramatických momentů obtížného partu. Požadovaný režisérský výklad na něho nekladl příliš vysoké nároky při formování jednoduchého typu, takže umělec se mohl plně soustředit především na pěveckou složku. Petra Alvarez Šimková dala postavě operní pěvkyně Anity zralé ženství i zralý, dnes už převážně dramatický soprán. Part zvládla bez problémů i s proměnami výrazů, jen některé hlubší tóny nezazněly v dokonalé kvalitě, stejně tak by si více péče zasloužila výslovnost němčiny v několika parlandovějších pasážích. I vinou kostýmu a masky se její postava nejvíce dostávala za hranice typu na pokraj bezradné parodie, což byla škoda, protože postava pak nebyla stylově sourodou partnerkou k milovanému Maxovi, pojatému jen jako lehce ironizovaný milovnický typ samorostlého umělce. Postava „komorné přímo importované z Paříže“ Yvonny měly být dalším výběrovým partem pro sopranistku Vandu Šípovou, ve která měla uplatnit svoje všestranné schopnosti po skvělém mimicko-herecko-pěveckém ztvárnění Helgy v prvním uvedení opery Sternenhoch. Bohužel pěvkyně se zranila na generální zkoušce a během první i druhé premiéry ji musela zastoupit německá zpěvačka Steffi Lehmann, pěvkyně s příjemným lyricko-koloraturním sopránem, ale menšího objemu. V posuzované druhé premiéře vystupovala V. Šípová alespoň mimicky, a bylo zřejmé, že stylizace francouzské hbité komorné z němého filmu diváky i ji samotnou opravdu baví pro vysoké pohybové a mimické nasazení. Při představení pak německá kolegyně stojící u notového pultu na okraji jeviště poněkud zmátla svým apartním zjevem diváky, takže se domnívali, že jde o integrální součást scénického řešení, jehož význam jim ovšem poněkud unikal. Bonvivánský charakter morálně pochybeného houslového virtuosa Daniella s chutí ztvárnil slovenský barytonista Igor Loškár. Ani on neměl v podstatě s jednoduchým hereckým typem problém, stejně tak jako dokázal dát pěveckému partu erotickou naléhavost a ve výrazu určující výraz snobismu a úlisnosti. Titulní postava Jonnyho, která nemá v opeře příliš velký prostor, byla vedena groteskně, stejně jako v naprosté většině inscenací této Krenekovy opery. Barytonista Jiří Rajniš dokázal dát roli ve výtvarné stylizaci inspirované „prvním černošským zpěvákem na plátně“ (běloch Al Jonson v legendárním raně zvukovém filmu The Jazz Singer, 1927) patřičnou pohybovou i hlasovou dynamiku i kabaretně-komický rozměr.

Režijní výklad Davida Drábka, který se podruhé regulérně setkává s operním žánrem (po světové premiéře Franzovy Války s mloky, 2013) ani tentokráte nezůstal bez otazníků. Ač i tentokráte mu vydatně pomáhala velmi kvalitní a vtipná scénografie (Jakub Kopecký) a rozverné kostýmy Tomáše Kypty, krotký výsledek poněkud zůstává za očekáváním i renomé tohoto režiséra. Režisér zbavený činoherního slova se spokojil s obrazy obsahující jeho obvyklé postupy, motivy i vizuální (někdy surreálné) elementy. Samozřejmě nechybí nezbední horští skřítci, zvířecí masky a lyžaři v pantomimických a tanečních kreacích. Zpočátku řada nápadů pobaví, a výjevy na ledovci rozesmávají publikum, opakovaní a rozvíjení těchto motivů v druhé části večera pak působí již únavněji. Celkově se v režii projevuje určitá heterogenita stylů (dosti častá i u činoherních inscenací Davida Drábka), což by tak nevadilo vzhledem k určité eklektičnosti celé opery, ale nejednotnost ve vedení a menší propracovanost hereckých výkonů nepřidává inscenaci na dojmu celistvosti. Ač režisér v určitém rozsahu těžil z Krenekových dobových inspirací, především ze  závěru éry němé kinematografie, kdy byly oblíbené filmové žánry jako společenská komedie s námětem lásky mezi umělci, tzv. horské filmy nebo legendární gagové komedie keystonských strážníků, Drábkova inscenace nezískala ani na dobovosti ani na nadčasovosti. Krenekova opera Jonny vyhrává je typickým dítětem své doby, která nenese žádná zásadní poselství, přes snahu proklamovat témata mezirasových vztahů, svobody, věrnosti či nevěry milostných vztahů v uměleckém prostředí atd. „Pikantní“ dramatická zápletka díla vykazuje především vliv operety a hudební revue, a ani zhudebnění (jež si vyloženě „zakládá“ na mixu hudebních stylů) nedává opeře přes ambice skladatele patřičnou váhu.

Přesvědčivě působí hudební nastudování Stefana Lana, pečlivě vypracované a v dobré orchestrální souhře. Snad bychom mohli žádat větší kontrast mezi několika jazzovými výstupy, jímž chybí dravost, kterou bychom u tohoto stylu předpokládali. Ale celková zvuková koncepce inscenace je stabilní a komplexní, a je také v souladu s individuálními potřebami zpěváků. Výkon Orchestru a Sboru Státní opery Praha, kam by inscenace historicky i opticky spíše patřila, uspokojil a dal návštěvníkům dostatečnou představu o kvalitě Krenekovy partitury.

O tom, jak by mohla vypadat umělecká rekonstrukce produkce vystoupení éry Výmarské republiky dávají představu také některá zábavní čísla z dramatického seriálu Babylon Berlin, který shodou okolností byl uváděn na ČT2 v čase druhé premiéry Jonny spielt auf. Otázkou je, zda je opravdu tento operní titul je přínosem pro repertoár, a zda ho diváci (předplatitelé ?) ocení. A pokud uvádět díla Ernsta Kreneka, zda nezvolit některý poněkud ambicióznější, závažnější a méně dobový titul, jako třeba monumentální historickou fresku – operu Karl V., kterou právě stududuje Bayerische Staatsoper.

Ernst Krenek: Jonny vyhrává (Jonny spielt auf).

Národní divadlo, Praha, 26. leden 2019, 19.00 (druhá premiéra)

Délka představení: 2 a ½ hodiny (1 pauza, cca 25 minut)