Šestý ročník mezinárodního operního a hudebního festivalu Janáček Brno 2018 připravil pro diváky pestrý program složený z operních představení, koncertů, klavírních recitálů a dalších doprovodných akcí a my jsme si z něj vybrali dva zajímavé tituly. Prvním je poměrně málo uváděná čtvrtá opera Leoše Janáčka s názvem Osud a druhým mistrovo zralé dílo Věc Makropulos.

Osud

O opeře Osud ocitujeme nejprve z programové anotace připravené dramaturgyní Národního divadla v Brně Patricií Částkovou: „Janáčkova v pořadí čtvrtá opera s názvem Osud vznikala v době, která nebyla pro skladatele snadná. V únoru 1903 zemřela jeho milovaná dcera Olga, měsíc poté po bezmála deseti letech dokončil operu Její pastorkyňa, kterou mu vzápětí pražské Národní divadlo odmítlo provést. V srpnu 1903 odjel Janáček na tři týdny do svých milovaných Luhačovic a zde se setkal s půvabnou osmadvacetiletou Kamilou Urválkovou, manželkou lesního správce v Zahájí a dávnou láskou skladatele a dirigenta Ludvíka Čelanského. Kamila Janáčkovi vylíčila svůj milostný vztah s Čelanským, který nejenže nedopadl dobře, ale Čelanský navíc své rozčarování ztvárnil v opeře Kamila, kde hlavní představitelku vylíčil jako nestálou a nevyzrálou osobnost. Janáček, který propadl jejímu kouzlu, se rozhodl vytvořit „zcela novou, moderní operu“, ve které by byla Kamila očištěna. Po návratu z Luhačovic usilovně hledal vhodného libretistu schopného zpracovat jeho představy a nakonec o to požádal Fedoru Bartošovou, mladou učitelku a přítelkyni zesnulé Olgy. Přesný scénář opery připravil Janáček sám, námětem i prostředím šlo o dílo zcela jiné a nové, než jeho předchozí opery“.

Osud – nalévačka vody © Martin Popelář

Janáček marně usiloval o provedení opery, nejprve v Brně v roce 1906 a v roce 1907 v Divadle na Vinohradech v Praze, ale obě divadla partituru odmítla. Opera byla uvedena až po skladatelově smrti, nejprve v brněnském rozhlase 18. září 1934, a scénicky 25. října 1958 v Národním divadle v Brně v úpravě a režii Karla Noska a pod taktovkou dirigenta Františka Jílka. Zajímavostí je, že prvé uvedení opery mimo území tehdejšího Československa se uskutečnilo 26. října 1958, tj. následující den po Jílkově premiéře, a to ve Stuttgartu, pod taktovkou Hanse Schwiegera. V tomto provedení byly hlavní role svěřeny Josefu Traxelovi, Frizovi Wunderlichovi, Lore Wissman a hlas dítěte zpívala Anja Silja !

Dílo není uváděno tak často jako ostatní Janáčkovy opery především z důvodu dramaturgicky ne zcela zdařilého libreta, které nastiňme alespoň v základních rysech.

V prvním aktu  se lázeňští hosté procházejí po luhačovické kolonádě. Dr. Suda, Lhotský a Konečný debatují se svými přáteli, mezi které patří i mladá paní Míla Válková. Ta se tu setká se svou bývalou láskou, skladatelem Živným. Společnost s údivem konstatuje, že Válková a Živný se už znají. Mílina matka zabránila jejich sňatku, ze vztahu se však narodil syn. Živný s Mílou zůstanou sami. Oba chtějí znovu oživit svou lásku, odejdou spolu, ale matka hledající svou dceru předpovídá katastrofu. O čtyři roky později (druhé jednání) živný zpívá fragmenty ze své opery o Lenském. Jejich pětiletý syn Doubek se ptá maminky, zdali ví, co to je láska. S nimi tu žije i Mílina matka, která se z nenávisti k Živnému zblázní. Matka Míly opakuje úryvky z opery a smyslů zbavená se vrhá z balkonu. Strhne s sebou i dceru, která ji chtěla zadržet a obě zemřou. Živný nad nimi zoufale naříká a proklíná svůj osud.  O 11 let později, O jedenáct let později v aule hudební konzervatoře  studenti zkouší části ze Živného opery, která má mít tentýž večer premiéru. Mezi studenty je i jeho syn Doubek. Opeře ovšem chybí poslední akt. Skladatel náhle vstoupí a studenti ho žádají, aby jim vyprávěl o svém díle. Všichni přítomní pochopí, že hrdinou opery je skladatel sám. Živného náhle zasáhne blesk a on klesá v mdlobách k zemi.

Novou inscenaci Janáčkova osudu přivezl do Brna soubor Národního divadla moravskoslezského z Ostravy, kde se odehrála její premiéra teprve před pár týdny. Dílo bylo velmi pečlivě a příkladně hudebně nastudováno a dirigováno Jakubem Kleckerem – možná až moc uhlazeně, dovedl  bych si pro provedení partitury v některých částech i syrovější zvuk.

Režie se ujal ředitel divadla, Jiří Nekvasil, který se scénografem Danielem Dvořákem a výtvarnicí kostýmů Simonou Rybákovou vytvořili již osvědčené tvůrčí trio. Na Dvořákově scéně dominuje působivý motiv černobílé klaviatury, který  rámuje příběh skladatele Živného, diváka v prvních minutách zaujme, ale později je jen ilustrací a nic nového nepřináší. První akt je náročný na choreografii a vzájemnou interakci velkého počtu účinkujících na scéně – to se inscenačně vydařilo jen zčásti šikovně zvoleným rekvizitami, němou postavou nalévačky léčivé vody; ale samotné vedení postav nevykazuje znaky přílišné originality. Ve scénách soukromí mezi skladatelem a Mílou zas tvůrci chtěli oživit statičnost scény trapně působící etudou s číšníky. Scénicky nejlépe vyznělo třetí jednání opery s obdivuhodnou (hereckou) prací se sborem, sólisty i jedinečným řešením samotného finále.

Titulní roli si obdivuhodným způsobem osvojil Martin Šrejma, který skladatele Živného přidal do své obdivuhodné galerie janáčkovských postav. Postava mu sedí jak herecky tak pěvecky a byl to opravdu vedle orchestru nejlepší výkon toho večera. Veronika Holbová se předvedla jasným dobře vedeným hlasem, který však působil  trochu neosobně a chladně, rovněž tak představitelsky její projev postrádal vřelost a divák si nemohl udělat obrázek, jak se Holbová k roli vlastně staví. V menší roli matky Míly se naopak výrazně prosadila Petra Alvarez-Šimková; Tomáš Kořínek jako Dr. Suda a elév Hrázda nepřekročil svůj  slušný průměrný standard známý z působení v jeho domovském divadle Josefa Kajetána v Plzni. Škoda, že předloha neposkytla více prostoru k sympaticky vystupujícímu Romanovu Hozovi (Lhotský);  vedle něj se velmi dobře uplatnil i mladý barytonista  Lukáš Bařák  (jako elév Verva a Konečný) krásou hlasového materiálu.

V neposlední řadě pěkný zážitek z poctivě připravené inscenace u mne dozněl ještě při čtení fundovaně připraveného divadelního programu, plného cenných informací o okolnostech vzniku díla.

Osud – Veronika Holbová a Martin Šrejma © Martin Popelář

Osud, scéna ze třetího jednání © Martin Popelář

Věc Makropulos

Vlámská opera přivezla inscenaci Věci Makropulos, kterou uvedla před téměř vyprodaným hledištěm po rekonstrukci znovu otevřeného Janáčkova divadla v Brně.  Produkce na prvním místě ohromila vynikajícím hudebním provedením orchestru Vlámské opery pod vedením znamenitého českého dirigenta Tomáše Netopila. Dílo bylo hráno bez přestávky (v naprosto snesitelné délce odpovídající  např. Straussově Elektře či Salome) a touto koncentrací děje bylo dosaženo maximálního napětí. Netopil zvolil méně obvyklé tempo již při předehře – od velmi rychlého až překotného nástupu (uplatňovaného často u zahraničních dirigentů) přešel (ne tedy úplně dokonale) k volnějšímu tempu, které uzavřelo ouverturu. Závěrečný velký monolog Eliny zase doprovodil volným, ale silně gradujícím tempem, čímž dosáhl úžasné opulence zvuku. Inscenace Kornéla Mundruszó patří do rodu těch, která se vám nemusí opticky líbit, máte mnohé výhrady k jejím detailům, ale vleze vám pod kůži, a strhne vás celkovým vyzněním.  V prvním jednání advokátní kancelář (vytvořená scénografkou a kostymérkou Monikou Pormale) vypadá spíše už jako soudní síň, na jeviště se vpotácí opilý Vítek (po oslavě stoletého jubilea nedořešené kauzy?), následován Albertem Gregorem, který – i když právě probíhá klíčový soudní spor o jeho dalším existenčním zajištění – se nenechává tímto příliš vyvést z míry a věnuje se svému chytrému mobilnímu telefonu. Emilia Marty do advokátní kanceláře přijíždí na motorce a je to spíše nekonformní žena než pravá femme fatale. Druhé jednání se odlišně od předlohy odehrává již u E. M. doma, tedy ve vile nacházející se někdo uprostřed či na kraji lesa. Reálie druhého jednání považuji za nejslabší článek jinak odvážně řešené inscenace. Čapek i Janáček umístili druhé jednání do divadelního zákulisí, do Elininy šatny a tomu odpovídá charakter některých specifických postav (strojník, poklízečka) i témata jejich mluvy- např. „Je u pana ředitele. Ale musí sem přijít, vona má něco v šatně“ – Režisér tento fakt docela  ignoruje a pokračování příběhu zasazuje do prostředí, které neodpovídá zvolenému stylu a tématu konverzace. Třetí jednání nevybočuje svojí koncepcí od původního libreta. Záhy po vstupu Eliny do děje jsme svědky toho, jak hrdinka zápasí se svojí ochabující tělesnou schránkou: zvrací, požívá medikamenty na uklidnění, její končetiny i trup jsou ovázány obinadlem, ve své vile si během konverzace bere transfúzi (jako běžnou součást svých denních rituálů). V zadní části scény (její vily)  jsou umístěny lékařské přístroje (na dialýzu?), které se staly nezbytnou součástí jejího domova. Makropulos této inscenace je mimořádně cynická a chladná  – jako by už představovala bytost z jiného světa. Vnější fyzická krása je pro ní věc už naprosto zbytečná  a pomíjivá a tak se před svými hosty ukazuje ve spodním prádle téměř nahá bez jakékoliv známek studu. Ale proč její výrazné vnější projevy nemocí a její veřejná obnaženost ostatní aktéry příběhu neznepokojuje? Je její „příšerná“ vnější podoba obrazem jejího nitra nebo je to jen jeden z dalších „detailů“, který Mundruszó „přehlédl“?  I přes kritické připomínky nutno podotknout, že se v Brně objevila netuctová inscenace, která provokuje, má výjimečný divadelní nerv, klade otázky  a hlavně strhuje.

Klíčovou zásluhu na celkovém vyznění měla samozřejmě představitelka hlavní role, švýcarská sopranistka Rachel Harnisch, která se řadí  k typu pěvkyň jako je např.  Nadja Michael, Anna Caterina Antonacci či Anja Silja, tj. typu, který se v Německu nazývá „optische Sängerin“. Její hlasové prostředky nejsou v žádném případě stoprocentní, její hlas je v jednotlivých rejstřících málo vyrovnaný, občas zní slabě, suše a málo průrazně, její čeština je úctyhodná, ale v porovnání s ostatními účinkujícími nejhorší. Ale přesto je to herecká interpretka par excellence, které její vokální vady odpustíte, protože máte před sebou velkou herecko-pěveckou osobnost, která každým svým nervem prožívá každý okamžik na jevišti a přirozeným způsobem naplňuje inscenační koncepci. Dva české pěvce bych zařadil hned za ní – Ladislav Elgr jako Albert Gregor vytváří svoji postavu o poznání zralejším způsobem, než když jsem jej měl možnost sledovat v této roli před dvěma lety v Deutsche Oper Berlin, rovněž jeho hlas zesílil a  vůbec celkově se jeho kreace zdokonalila. Po čistě pěvecké stránce největší uznání publika sklidil barytonista Martin Bárta jako Jaroslav Prus s dokonalým přednesem plným zvučného a podmanivého legata. Pro českého diváka bylo docela šokující vidět v obsazení Vítkovy dcery Kristiny členku studia Vlámské opery Raehann Bryce-Davis, boubelatou pěvkyni černé pleti, která ovšem pěvecky svým měkkým mezzosopránem hlasem přesvědčila beze zbytku. Zcela neuvěřitelnou češtinou na úrovni rodilého mluvčího překvapil herecky tvárný a i hlasově výborný Károly Szemerédy jako Dr. Kolenatý, nástrahy cizího jazyka a se slušným výrazem zvládli velice slušně zpívající Sam Furness  jako Vítek, Denzil Delaere jako Janek či Guy de Mey jako Hauk-Šendorf. Pouze obsazení menších postavy komorné, strojníka či poklízečky bohužel nedosahovalo laťky, kterou nasadili hlavní aktéři velkého večera.

Janáček –  Osud, Mahenovo divadlo Brno 24. listopadu 2018

Janáček –  Věc Makropulos, Janáčkovo divadlo Brno, 25. listopadu 2018

Věc Makropulos – scéna z 1.jednání  © Annemie Augustijns

Věc Makropulos – scéna z třetího jednání © Annemie Augustijns

Věc Makropulos – scéna z 3. jednání © Annemie Augustijns