Bývá tomu tak s mnoha pověstmi, že se jejich epická šíře v obecném povědomí scvrkne na detail, který se dál traduje jako osamělý motiv. Pověst o Vilému Tellovi se zjednodušila na představu střelce pevné ruky a jistého oka, který dokázal srazit šípem jablko z hlavy vlastního syna – na motiv, který v celé pověsti zdaleka není původní a má celou řadu předobrazů. Tellova skutečná existence je nejistá, podle ságy žil ve 14. století, písemně byla poprvé zachycena o sto let později. Tell je představován jako odpůrce Habsburků a bojovník za svobodu, národní hrdina, v jehož historickou existenci prý věří ještě dnes přes polovinu Švýcarů. Na divadelní jeviště se Vilém Tell dostal v polovině 18. století v tragédii Antoine-Marina Lemierra. Ta se za dalších třicet stala předlohou opery André E. Modesta Grétryho a korespondovala tak s oblibou takzvaných osvobozovacích oper, které se staly předzvěstí francouzské revoluce, i jejím produktem.

V činoherním oboru oboru se Grétryho opera časově sešla s hnutím „Sturm und Drang“, k jehož představitelům patřil Friedrich Schiller. V jeho díle se pověst o Tellovi dočkala zpracování, uvedeném poprvé 17. března 1804 ve dvorním divadle ve Výmaru, a bylo to vůbec poslední Schillerovo dramatické dílo. Přijato bylo s nadšením na jedné a s pochybami až odsouzením na druhé straně, řada kritiků ho považovala za daleko slabší než ostatní Schillerova dramata, psalo se, že „je v něm mnoho jednotlivě krásného, ale hra netvoří celek“, půvabné je líčení „idylického švýcarského života v prvním dějství“, povznáší odvaha a přímost, v nichž se projevuje „zdravé srdce Švýcarů“, v dalších dějstvích se ale objevuje příliš mnoho drsného a objevila se také výtka, proč že Tell Geslera vlastně zabije – „kde zůstala moudrá uměřenost, jaká má na jevišti působit?“ Přestože jevištím vládla revoluční dramata, skutečné vraždění divák (ani kritik) na scéně vidět nechtěl. Schillerovo drama je určeno padesátce postav s konkrétními jmény a četnému komparzu. Pro operu se samozřejmě počet postav musel silně omezit (už Grétryho Guillaume Tell na libreto Michel-Jeana Sedainea měl šest rolí).

První verzi libreta pro Gioachina Rossiniho  vytvořil Victor-Joseph Étienne de Jouy (1764–1846), francouzský důstojník, který jako účastník  revoluce odsouzený za zradu uprchl do Švýcarska a po návratu se věnoval literární kariéře; byl autorem libret pro Gaspara Spontiniho, Étienna-Nicolase Méhula a Luigiho Cherubiniho. Pařížská opéra-comique nabídla Rossinimu už roku 1824 jeho libreto Le Vieux de la montagne (Stařec z hory) o představiteli islámské sekty z 10. století; kompozici však skladatel – přestože už bylo určeno datum premiéry – nedokončil.

Titulní stránka libreta opery – zdroj Wikipedia

V libretu k opeře Guillaume Tell vyšel Étienne de Jouy ze Schillerova dramatu a z dalších pramenů, které se v detailech lišily. Z nejrůznějších podkladů tedy bylo třeba vytvořit jednoduchý děj s omezeným počtem postav, přičemž se muselo myslet například i na rovnováhu mezi mužskými a ženskými hlasy. V pověsti samotné převažují muži, opera vyžadovala milostný příběh. Princezna z habsburského roku Mathilde je zcela plodem libretistovy fantazie a její vnitřní proměna, vyvolaná láskou k povstalci Arnoldovi, tvoří další rovinu děje o hnutí za svobodu švýcarských kantonů. Libreto dodané de Jouyem však v lecčem neodpovídalo Rossiniho představám. Přizval tedy dalšího autora, jímž byl Hypolite-Louis-Florent Bis (1789–1855), který libreto značně zkrátil a řadu míst zcela přepracoval. Pod konečným tvarem libreta jsou podepsáni de Jouy a Bis, ač k němu přispěli také tehdy osmadvacetiletý novinář Armand Marrast (v revolučních letech 1848/49 se stal předsedou národního shromáždění) a libretista (například Offenbachův) Hector-Jonathan Crémieux.

Na novou operu se čekalo s napětím, jak o tom svědčí zprávy v tisku. Mohou být přibarveny, jsou však jedním z dokladů obrovské skladatelovy popularity a skutečné „rossiniovské módy“. Zpráva z Paříže z července 1829 například říkala, že „práce světoznámého Rossiniho jde rychle kupředu a doufáme, že se brzy objeví na jevišti Opéry. Říká se, že práce byla přerušena, protože se maestro nepohodl s ředitelstvím kvůli ceně. Příjem libretistů a skladatelů je u divadel pevně stanoven, Rossini však, protože se snaží pro francouzské divadlo vytvořit naprosto novou operu, žádá dvojnásobek.“ Článek vyšel až 14. srpna, po premiéře, a proto s poznámkou redakce: „Opera se 3. srpna [1829] opravdu dávala a byla přijata s nepopsatelným nadšením. Po prvním dojmu se všechny pařížské listy shodují, že se naprosto vzdaluje dosavadnímu charakteru Rossiniho hudby.“ Z další zprávy se dozvídáme, že „představení trvalo pět hodin a přestože poslední dvě dějství jsou co do obsahu slabší než předchozí, byli diváci tak nadšeni, že skladatele vyvolávali, ten se však neobjevil. Rossini tímto dílem nastoupil novou dráhu. Všude je hudba věrným výrazem citů, instrumentální doprovod je vkusný a vůbec je partitura plná prvotřídních krás“.

Opera dosáhla během pěti let v pařížské Opeře stovky představení, do roku 1833 už ji uvedly Londýn, Berlín, Vídeň, Frankfurt, Budapešť, Curych, Drážďany, Amsterdam, Madrid, Lisabon, Kodaň, Stockholm, Malta, Petrohrad, a dostala se až do New Yorku a Buenos Aires. Už 16. března 1831 uvedlo Wilhelma Tella (v němčině) Stavovské divadlo a pražský kritik bilancoval Rossiniho kariéru: „Čím víc ctitelů následovalo jeho triumfální vůz, tím směšnější byl bezmocný hněv kritiků, tím spíš, že i slabší Rossiniho opery obsahovaly čísla, odpovídající jak požadavkům umělecké filozofie, tak tomu, co se líbí veřejnosti. […] Při všech nedostatcích, které Rossiniho operám vytýkala i umírněná kritika, mohl o jeho genialitě poxchybovat jen hluchoněmý, a Rossini se stal miláčkem Evropy.“

Novou dráhu však Rossini otevřel ostatním, sám Vilémem Tellem tvorbu pro divadlo uzavřel. Rossini byl milovaný a vážený skladatel, to však jeho díla nijak nechránilo před zásahy, a právě Vilém Tell jich patrně zažil nejvíc. Nejen z cenzurních důvodů v bouřlivých časech první poloviny 19. století – už po prvních několika představeních zmizelo z textu Mathildino otevřené přiznání k boji za svobodu. Téměř všude vadila délka opery. Rozměry, které se později naučilo snášet wagnerovské publikum, u jiných autorů vítány nebyly a rozmach své múzy byli nuceni časově omezovat; za oběť padla například árie Tellova syna, takže z role zůstala vlastně jen epizoda.  Libreto se upravovalo podle zvyklostí různých zemí, tak se v Londýně z Viléma Tella stal Andreas Hofer, v Rusku se hrál jako příběh burgundského vévody Karla Smělého, Tell se proměnil také ve skotského hrdinu Wallace aj.

Ante Jerkunica, Jérôme Varnier, Edwin Crossley-Mercer a sbor © Moritz Schell

Inscenace v Theater an der Wien, která měla premiéru 13. října 2018 (psáno z představení 27. října), stálo především na kvalitě hudební složky, jak vynikající hry Vídeňských symfoniků za řízení Diega Matheusze, tak pěveckých představitelů. Režie Torstena Fischera ve scénické a kostýmní výpravě dvojice Herbert Schäfer a Vasilis Triantafillopoulos představovala kompromis mezi snahou o aktualizaci bez konkrétních odkazů, a prostým odezníváním díla, bez výraznějšího nápadu, občas i za cenu nechtěné komiky. Ta nastala hned při proslulé předehře (bez vizualizace předeher se inscenátoři zkrátka neobejdou). Jeviště je po otevření opony prázdné, zasypané „sněhem“. Osamělý Tell vzpomíná na uplynulé události. Ze sněhu se tu vynoří ruka, jinde noha, mrtví ožívají. Když všichni vstanou, odejdou do pozadí a vrátí se s lopatami a hradly na odklízení sněhu, a to vše do známé pochodové hudby. Dekoraci představuje prázdná scéna s možností projekce na část horizontu a se spouštěnou lávkou, po níž postavy přicházejí, odcházejí nebo z ní z výše přihlížejí – také prostředky mnohokrát využívané. Lávka posloužila i jako symbol utlačovatelů, a to v okamžiku, kdy se sníží natolik, že je lid, shromážděný pod ní, nucen ulehnout na zem, opět jeden moment, který vyvolával spíš pousmání. Byl to ovšem alespoň jeden z mála nápadů, jaké režisér vnesl do aranžmá sboru, který jindy jen mává rukama (například pod „taktovkou“ rybáře Ruodiho), nebo už hodně opotřebovaným trikem zpomaleného pohybu předstírá svatební veselí a podobně. V rozhovoru v programu režisér říká, že „při této opeře můžeme mít dojem, že se půldruhé hodiny nic neděje, což není pravda, děje se hodně, jen si toho nevšimneme“, ovšem odpomoci zdánlivému „nedění“ se určitě nedá pobíháním sólistů od portálu k portálu a mechanickým, nic neříkajícím vrtěním sboristů. To nejprve ruší, a posléze si na ně sice divák „zvykne“ a přestane je vnímat – tak však nejspíš dobrá režie nevypadá. Účast sboru na ději jako jedné ze složek grand opéra, jakým Rossiniho Guillaume Tell je, tedy zůstala bezradná. Schönbergův sbor je znám nejen pěveckými kvalitami, ale také hereckými a pohybovými schopnostmi, choreograf Karl Alfred Schreiner ani režisér jich ale nijak nevyužili. Nebo jen k oněm už zmíněným nechtěně komicky působícím momentům, k nimž patřilo například i to, že když se povstalci kantonů chystají k boji, obléknou si na to sněhobílé košile a vytáhnou černé stuhy (kravaty?), které si však neuváží, ale drží je v hromadném odhodlání nad hlavou jako při cvičení mužů s tyčí. Video letadla, jemuž shromáždění vesničané nejprve mávají (proč vlastně?), a později je to zřejmě letadlo pátrací, tvoří jen slabou spojnici s uniformami Geslerových vojáků a s obligátními, také na jevišti příliš často viděnými maskáči. Všechno vlastně zbytečné doplňky bez opodstatněné funkce. Ze starého Mechtala ovšem udělal režisér místo Arnoldova otce jeho bratra – vyměnit v originálním francouzském textu père za frère není žádný problém, důvod zůstal nejasný. Druhá polovina večera přece jen ukázala poněkud zajímavější momenty, například když se po Arnoldově výzvě k boji dá do pohybu točna a vznikne tak dynamický obraz.

Z pěveckých výkonů působili nejpřesvědčivěji Jane Archibald (Mathilde), Christoph Pohl (Tell) a v roli jeho protivníka Geslera Ante Jerkunica. Arnold v podání Johna Osborna obstál se ctí. Indisponované Marii-Claude Chappuis v menší roli Tellovy manželky Hedwige, která stála na jevišti, propůjčila z orchestřiště hlas Monika Wallerowicz.

John Osborne, Jane Archibald © Moritz Schell

Christoph Pohl, Anita Rosati © Moritz Schell

 

Giacomo Rossini : Guillaume Tell  – Theater an der Wien 27.10.2018 

Obsazení hlavních rolí:

DIRIGENT                           Diego Matheuz

WIENER PHILHARMONIKER, ARNOLD SCHÖNBERG CHOR  (sbormistr Erwin Ortner)

GUILLAUME TELL             Christoph Pohl

ARNOLD MELCTHAL        John Osborn

MATHILDE                          Jane Archibald

HEDWIGE                            Marie-Claude Chappuis (scénicky), Monika Wallerowicz  (zpěv)

JEMMY                                Anita Rosati

MELCTHAL                         Jérôme Varnier

GESLER                                Ante Jerkunica

WALTER FÜRST                  Edwin Crossley-Mercer