Po Praze a Brně má nyní i Severočeské divadlo opery a baletu v Ústí nad Labem novou inscenaci Smetany v Libuše. Nyní je z nabídky slavnostních zpěvoher opravdu z čeho vybírat: od modernisticky pojaté brněnské inscenace, přes veseloherní betlém ve Zlaté kapličce až po představení na severu Čech, které svým režijním a výtvarným slohem zamrzlo kdesi v 19. století.
Poslední inscenace Smetanovy slavnostní opery v Ústí nad Labem byla nastudována v r. 1976 dirigentem Petrem Vronským, v režii Bohumila Zouly a hlavní roli tehdy ztvárnila Jarmila Krásová (jediná česky zpívající Wagnerova Isolda po r. 1945). Postavu Radovana tehdy vytvořil velmi mladý Richard Haan, současný představitel Přemysla na stejné scéně.
Scénický a výtvarný styl nové inscenace zůstal trčet někde v minulém století až předminulém století – tvůrci produkce Andrea Hlinková (režisérka) a Josef Jelínek (autor scény a kostýmů) zůstali nekriticky věrní původní předloze opery jako slavnostnímu tableau, ve kterém postavy prakticky nejednají, ale důstojně kráčí či sošně postávají. Je neuvěřitelné, jak mladá režisérka se striktně drží scénických poznámek k prvnímu uvedení a podle nich vytváří aranžmá připomínající občas oživlé muzeum. Za inovativní nápad byť pochybné kvality lze považovat jen přivedení ženců na jeviště (dle předlohy zpívají za scénou), kteří v parném letním odpoledni naprosto kašírovaným způsobem hrabou listí! Na rozdíl od většiny ostatních staticky pojatých postav se režie snaží více rozehrát vášnivý vztah Krasavy a Chrudoše, jejichž detailní mimické usmiřování jde zase až za hranici zvolené koncepce.
Charakter představení utváří jeho výrazná výtvarná složka, která nese pečeť uměle vytvořené slavnostní pompéznosti a přebujelosti hraničící až s kýčem. Centrálním bodem jeviště se stal piedestal se schody, zcela pomalovaný lipovými listy, zadní horizont pak tvoří kopcovité textilní plastiky, které při různém nasvícení evokují Vyšehrad a Vltavu. Motivy lipového listu se pravidelně objevují i na dalších částech dekorací, včetně korun obou panovníků (zde výrazná aplikace zlatého lipového květu). Zatímco muži na Vyšehradě a ve Stadicích jsou oblečeni do lněných materiálů a výrazně zdobených pasů, oděvní materiály zvolené pro ženy nepůsobí opticky jednotně (jsou použity jak přírodně vypadající, tak umělé materiály). Ošacení dámského sboru a žneček ve Stadicích se jeví až příliš sváteční, takto ustrojené ženy by sotva mohly vykonávat těžkou fyzickou práci na poli. Na hlavách převažují oblíbené dredy, Libuše je prostovlasá (s korunou). Obuv účinkujících vykazuje rovněž velkou míru nejednotnosti – naboso, piškoty, pánské sandály, lýkové střevíce (pro Přemysla) až po bohatě zlatě zdobené boty na vysokém podpatku pro Libuši. Samotné kostýmování Libuše připomíná v úvodním vstupu druidskou kněžky Normu (z opery V. Belliniho), naopak použitá pláštěnka s lemem (z 3. jednání) opět s motivem lipového listu (přehozená přes bílé šaty) asociuje ranní toaletu Maršálky v 1. jednání Růžového kavalíra.
Jestliže režijní a výtvarná podoba ústecké Libuše nepůsobí zcela profesionálním dojmem, po hudební stránce lze slavnostní večer určitě hodnotit o mnoho lépe.
Orchestr ústecké opery řídil spolehlivou rukou Milan Kaňák, který zvolil ideální tempo pro provedení tohoto opusu. Orchestr hrál uspokojivým způsobem a dosahoval žádoucí plasticity výrazu. V pár případech úplně nevyšla koordinace dirigenta s pěvci, ale to nemělo zásadní vliv na celkový slušný hudební výsledek, na kterém se velkou měrou podílel i sbor Severočeského divadla, který i přes svoji menší početnost zněl monumentálně, čistě a velmi jednolitě.
Klíčovým bodem představení ovšem byl debut mladé Elišky Weissové v titulní roli Libuše. Weissová po Wagnerově Ortrudě, Giorgiettě v Pucciniho Plášti a Janáčkově Kostelničce udělala další významný krok na své cestě k dramatickému sopránu. Měl jsem možnost slyšet její interpretaci Libušina proroctví asi před rokem na koncertě v Mariánských Lázních, kterou jsem tehdy hodnotil jako pozoruhodný příslib. Během dalšího roku intenzivní práce Weissová svůj přístup k roli zásadním způsobem prohloubila. Naprosto bezkonkurenční jsou její špičkově provedeném, dlouho držené vysoké tóny, které zvládá s obdivuhodnou jistotou, ale je schopna si udržet i kvalitu bývalých altových hloubek. Přechodové tóny jí ne vždy úplně ideálně vyšly – ale to mohlo být způsobeno nervozitou jejího premiérového výstupu. Weissová modeluje Libuši jako silnou osobnost a hrdou vládkyni Vyšehradu (ke které má nejlepší dispozici), ale pěkně jí vyšla i místa velmi lyrická (např. v prvním obraze třetího jednání), kde udivila vroucností a jemností svého projevu. Další pokrok jsem zaznamenal v důkladnější práci s textem, rovněž srozumitelnost zpívaného projevu doznala zásadního zlepšení. Vrcholem večera se bezesporu stal její vzorový přednes proroctví, plného emocí a zdravého pěveckého projevu s oslňujícími bezpečnými výškami. Škoda, že proroctví nebylo doprovázeno větším scénickým efektem – v ústecké inscenaci Libuše jen prochází mezi lidmi a trochu popisně pohybuje rukama nad nádobami s ohněm a vodou (bez výraznějšího zásahu světelné režie).
Eliška Weissová jako Libuše, Severočeské divadlo © Petr Berounský
Výkon Richarda Haana v hlavní mužské roli Přemysla je důstojným završením jeho velké pěvecké kariéry, jeho zjev na jevišti působí stále charismaticky, až téměř démonicky. Pokud mu divák odpustí vibrato, přirozeně patřící k jeho věku, musí uznat, že je stále osobností, která svým jadrným projevem zastíní i mladší kolegy s krásnějším hlasovým materiálem. Půvabná Michaela Katráková jako Krasava zaujala (i zatím nad svůj pěvecký obor) velkým rozsahem svého sopránu, herecky předvedla jímavou kreaci vášnivé smetanovské postavy. Vyšla přirozeně ze svého typu a byla přesvědčivá jako mladá zamilovaná i trápící se žena, která umí dobře využít svých rafinovaných ženských zbraní. V tomto ohledu výtečně vycházelo její partnerství s Jaroslavem Patočkou, jako Chrudošem, který upoutal i dobře vedeným měkkým basem. Herecky zdatný Pavel Vančura jako Lutobor předvedl sice vzorovou deklamaci, ale jeho zpěvu chyběla kantiléna. Jan Ondráček se ukázal být pěvecky spolehlivým Šťáhlavem, který se i po představitelské stránce snažil zbavit zažité pasivity této postavy. Konečně krásným mezzosopránem obdařila Radmilu Kateřina Jalovcová a příjemně se uvedl i Petr Matuszek jako Radovan, který majestátností svého přednesu naplnil svoji roli bez problému.
Libuše, Severočeské divadlo opery a balety, Ústí nad Labem, 27.10.2018, délka představení: 2 hodiny 30 minut, dvě pauzy
Michaela Katráková jako Krasava, Severočeské divadlo © Petr Berounský
Zleva: Petr Matuszek, Pavel Vančura, Jan Ondráček, sbor © Petr Berounský
Eliška Weissová a Richard Haan © Petr Berounský
Kompletní obsazení recenzovaného představení
10. 11. 2018 v 11.08
Navštívil jsem představení Libuše 4.11. 2018. Vystoupení Elišky Weissové bylo naprosto úchvatné, vůbec se nestydím napsat, že mi tekly slzy po tváři již v prvním dějství v obou proměnách (až do nádherného „jej přivinu k srdci“). Naposledy pamatují takové pocity z českých scén někdy z roku 1966 z hostování Ludmily Dvořákové v Miladě, ze 70. let z hostování Viléma Přibyla v Šárce a z generálky Gabriely Beňačkové v Kátě 1974. Nechápu, proč není v Ústí zvykem bouřlivý potlesk již po modlitbě – p. Weissová by jej zasloužila i s nadšeným voláním. Ne pouze za skvostný hlas s plnými, nádhernými, neslýchanými výškami, ale za vytvoření role – půvabné, okouzlující, majestátní, zranitelně ženské a přitom rozhodné, jemné i odhodlané. To je tolik obtížných poloh! Každá samostatně jistě uchopitelná, ale v celku, logice, jednotě je to úkol nad úkoly. Vím a pamatuji, jak s tou rolí v mých diváckých letech již zápasily Marie Podvalová, Ludmila Červinková, Naděžda Kniplová, Alena Míková a do jak úchvatného času přišly sugestivně aktuálními výkony Hana Janků a Milada Šubrtová. Ze záznamů znám i pozoruhodné kreace Zdenky Kareninové a Marcely Machotkové. Nezastihl jsem pouze Jarmilu Krásovou – a o dalších se zmiňovat nechci – jen Gabriela Beňačková byla nadpozemský objev (ovšem nad absolutně jedinečným a neopakovatelným Košlerovým orchestrem). Eliška Weissová stojí v té nejlepší řadě – dojmem v nejvyšší představitelné (!) vrstvě, kde už se nikdo s nikým neporovnává. Výtečně vystavěla síly, uplatnila nesnadná pianissima „mír sjednán mezi oběma zas bratry“, neošidila ani „velebného Kroka“, ani „po staletí“ a vše dokonale sloužilo i v proroctví nejen pěvecky, ale i v sugestivnosti a přesvědčivosti vyzářené do publika. Vše domyšleně s nelíčeným prožitkem. Moc gratuluju ke krásnému výkonu. Jistě, i ostatní byli výborní – Haan, Plech – snad bych jen ubral z dynamiky orchestru, ale to už bych si přál moc.
Jan Králík