Kořeny Schönbergovy opery Moses und Aron sahají až k autorově hře Der biblische Weg (Biblická cesta; 1926–27), která byla reakcí na protižidovské nálady v německé jazykové oblasti, které sílily od druhé poloviny 19.století.
Hra je hluboce osobním vyjádřením autorovy krize jeho vlastní “židovské identity”, jež měla počátek v nepříjemném osobním zážitku. V létě roku 1921 pobýval Schönberg u Matsse poblíž Salzburgu. Byl ovšem vyzván letovisko opustit s odůvodněním, že je židem, a to navzdory tomu, že již v roce 1898 konvertoval k protestantismu. O této traumatizující zkušenosti se Schönberg později často zmiňoval v korespondenci s přáteli. Zážitek změnil skladatelův život a ovlivnil jeho další tvůrčí projev. Nejprve v podobě zmíněné hry Der Biblische Weg, jejíž hlavní postavou je Max Aruns (Moses-Aaron) nesoucí rysy Theodora Herzla, zakladatele moderního politického sionismu. Později skladatel v opeře Moses und Aron vyjádřil svou nekompromisní monoteistickou víru. A konečně záhy po oficiálním návratu k židovství (1933), po více než desetiletí neutuchajícího úsilí zachránit židy v Evropě před děsivým holocaustem, se Mojžíš (ústřední postava starozákonní knihy Exodus) stává opět duchovním spasitelem židovského národa v Schönbergově opusu.
Od prvních náčrtků hry (v roce 1926) prošel Schönberg trnitou cestou ke konečnému opernímu tvaru díla a první dvě dějství zkomponoval v letech 1930 – 1932. Skladatel často zdůrazňoval svůj záměr dílo dokončit a po své emigraci do Spojených států se k látce se ještě jednou vrátil, ale ze třetího dějství zapsal pouze několik hudebních myšlenek a pak projektu se definitivně vzdal.
Navzdory tomu, že se jedná pouze o fragment, je opera Moses und Aron považována obecně za Schönbergovo mistrovské dílo. Traduje se, že titul záměrně vynechává jedno “A” v Aaronově jméně, protože skladatel byl nesmírně pověrčivý pokud šlo o číslo 13. Název „Moses und Aaron“ by totiž obsahoval 13 písmen.
Opera je zkomponována dodekafonicky a je založena na jediné dvanáctitónové řadě. Přestože se o prvenství užití této metody Arnold Schönberg dělil ve 20.letech minulého století s jistým Josefem Matthiasem Hauerem, byla to nakonec Schönbergova díla, která později ovládla moderní hudbu na desítky let. Skladatel ovšem zpočátku dodekafonii aplikoval pouze v instrumentálních dílech. Jak uvedl později: „…ke zkomponování tak rozsáhlého díla jakým je Moses und Aron z jediné tónové řady vyžadovalo vytříbit techniku, nebo spíše zbavit se strachu, že se to nezdaří. A to trvalo několik let.“
Cenné na Schönbergově dodekafonické hudbě obecně a na opeře Moses und Aron zvlášť je zejména to, že umožňuje libovolnému posluchači (bez ohledu na jeho zkušenost nebo obeznámenost s dvanáctitónovou skladebnou metodou) objevovat a poznávat v hudbě stále více při každém dalším poslechu. Klíčem k této úžasné hloubce je přesně to, co Schönberg definoval jako „neopakovat nic bez změny“. To vyžaduje paměť a pozornost. Posluchač tak poznává souvislosti mezi ději, které nejsou identické. Ale je to rovněž velmi vzrušující – čím více posloucháme, tím více chápeme logiku díla a tím více slyšíme vztahů mezi různými hudebními myšlenkami. Zvláštní úlohu v tomto procesu neustálých obměn hraje skladatelova jedinečná orchestrace. S výjimkou tří slov hlavní postava opery Mojžíš po celou dobu deklamuje v tzv. „Sprechstimme“ – druhem zpívané řeči, v níž interpret neintonuje v přesné výšce, ale naopak po jejím dosažení ji ihned opouští.Často i sbor nebo jeho části deklamují tímto způsobem. Hlavní melodické linky jsou proto velmi nezřetelné pokud jde o výšku tónu, což vede k deklamaci textu podobné mluvené řeči.
Schönberg razil zásadu, že opakování je nutné pro dosažení soudržnosti celku. Ale pokud má dílo aspirovat na vyšší uměleckou hodnotu, je nutno opakování obměňovat.
Skladatel měl v úmyslu operu dokončit, a tak za jeho života nebyla nikdy uvedena. První veřejné provedení hudby z díla byl Tanec kolem zlatého telete na koncertě v Darmstadtu 2.července 1951, pouhých 11 dní před Schönbergovým úmrtím. V Hamburgu, 12.března 1954 se konalo koncertní provedení dvou dějství pod taktovkou Hanse Rosbauda. S prvním scénickým provedení přišel Stadttheater v Curychu 6.června 1957, kde opět dirigoval Hans Rosbaud. Poměrně nedávno, 16.ledna 2010 byla v Paláci kultury v Budapešti uvedena koncertně verze i s třetím dějstvím, které dle původních náčrtků skladatele se pokusil dokončit Zoltán Kocsis.
Nová produkce Semperoper je teprve druhým provedení tohoto titulu v tomto operním domě, dílo zde bylo premiérováno teprve v r. 1975 v režii slovutného režiséra Harryho Kupfera, na základě tohoto provedení vznikla v následně v lipském rozhlase zvuková nahrávka, stále dostupná na CD nosičích, na labelu Berlin Classic – titulní roli v této nahrávce ztvárňuje Werner Haseleu, tenorový part byl svěřen hrdinnému tenorovi Reineru Goldbergovi, symfonický orchestr Lipského rozhlasu řídí dirigent Herbert Kegel.
Jestliže Kupferova inscenace ve své době znamenala velkou událost (nejen kulturního, ale i společensko-politického charakteru), režijní koncepce španělského umělce Calixta Bieta bohužel příliš nezaujme a spíše šokuje vzhledem k důležitosti a nadčasovosti tématu svojí bezradností a absencí nápadů. Hraje se bez přestávky, v první části hry se na scéně neděje nic podstatného, divák se těžko orientuje ve složitém biblickém textu a v tomto mu nepomáhají ani jevištní akce, při kterých se minimálně používají rekvizity. Srozumitelnost jevištního sdělení se později zlepší, zejména ve scéně Tance kolem zlatého telete, kdy se na pódiu začne konečně něco dít. Ovšem náhrada zobrazení pozemských požitků počítačovou 3D animací sexuálních praktik, nadužívání cupování igelitu apod. – znamená velké zploštění mnohostranného textu. Po celou představení se sbor pohybuje jaksi neorganizovaně, zmatečně a ilustrativně, s uměleckou výpovědí k tématu to má pramálo společného.
Ještě že produkci velmi málo inspirativního Calixta Bieta zachránilo tradičně velmi dobré hudební provedení – Staatskapelle Dresden řídil americký dirigent Alana Gilbert, který přesvědčil svoji důkladnou obeznámeností s nelehkou partiturou a svojí muzikální koncepcí dovedl orchestr k vynikajícímu výkonu, za kterým stojí se do Drážďan opravdu vydat. V nelehké mluvené roli Mojžíše vystoupil britský basbarytonista Sir John Thomlinson, který má největší výkony své kariéry už za sebou, a to především ve stěžejních wagnerovských rolích svého hlasového oboru. Role Mojžíše nevyžaduje zvláštní pěveckou techniku, ale dokonalé hudební cítění, smysl pro deklamaci a především inteligenci zpěváka, který je schopen se ponořit do náročného textu a interpretovat jej. A tyto nároky Thomlinson splnil na velmi dobré úrovni. V druhé hlavní roli Arona vystoupil kanadský tenorista Lance Ryan, který obdivuhodně zvládl vražedně položený part, který je prost kantilény a jeho tessitura je plna expresivně působících vysokých tónů na samé hranici příjemnosti pro lidské ucho. Jak Thomlinson, tak Ryan herecky obstáli slušným způsobem – v rámci výše hodnocené režie. Z interpretů vedlejších rolí zaujali zejména krásným témbrem svého hlasu Christa Mayer, Magnus Piontek jako Kněz a v postranních ložích též výborně zpívající šestice sólistů, mezi nimiž určitě chci zmínit mezzosopranistku Štěpánku Pučálkovou a barytonistu Jiřího Rajniše. Ovšem prvenství představení si (vedle orchestru) určitě odnesl kvalitně zpívající sbor Sächsischer Staatsopernchor Dresden, spojený s dalšími vokálními tělesy Vokalconsort Berlin, Sinfoniechor Dresden – Extrachor der Semperoper Dresden a Kinderchor der Sächsischen Staatsoper Dresden.
Moses und Aron, Semperoper Drážďany, 15.10.2018, délka představení 105 minut, hráno bez pauzy
Spoluautor článku: Pavel Sychra
Moses und Aron Semoperoper Dresden © Ludwig Olah
Moses und Aron Semoperoper Dresden © Ludwig Olah
zleva: Lance Ryan, John Thomlinson © Ludwig Olah
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.