V roce 2013 otevřený nový Musiktheater v rakouském Linci nabízí divákům nejen designově a akusticky skvělé prostředí pro provozování oper, ale především zajímavou dramaturgii – jako první titul nové sezóny uvádí remake bayreuthské inscenace Tristana a Isoldy z roku 1993 v původní režii Heinera Müllera.

Jen na připomenutí : v legendární inscenaci účinkovala Waltraud Meier poprvé jako Isolda, Tristana ztělesnil Siegfried Jerusalem, za dirigentským pultem stál Daniel Barenboim – produkce byla zaznamenána i na DVD a stala se základem pro natočení studiové nahrávky Teldec v podstatě s identickým obsazením.

S ideou uvést opět na divadelní prkna známou inscenaci, která ve své době představovala jistý převrat v dosavadní divadelní poetice, přišel intendant Opéra de Lyon Serge Dorny, v kooprodukci s jehož scénou Musiktheater Linz novou produkci Tristana připravil.

Ale možná právě tento krok – remake něčeho, do bylo úspěšné před 25 lety – se jeví jako slabina aktuálně zhlédnuté inscenace. Müller přivádí na jeviště především „stojící“ zpěváky, kteří prostřednictvím svého zpěvu, výrazu a také stylizací svého minimalistického pohybu mají zprostředkovávat své city a hrát vztahy mezi sebou. Když do tohoto prostředí přichází zaskakující pěvec, logicky nemůže v krátké době pojmout náročné aranžmá, využívá svoji přirozenou gestiku a svým způsobem nechtěně narušuje celkový vizuální obraz inscenace. Müllerova inscenace využívá postupy, které za poslední tři dekády let na scénách již zdomácněly a současná divadelní praxe se od nich již spíše odvrací. Jeho Tristan a Isolda se odehrává ve vysoce politickém až militantním prostředí – v prvním jednání jsou aktérům (na lodi plující ke královi Markemu) vymezeny jen asi dva metry čtvereční plochy svobodného prostoru, konající postavy nosí nevzhledně působící vojenské kabátce s obručemi jako symboly řetězů konvence – Tristan a Isolda je shazují poté, co vypijí společně nápoj lásky; v 2. jednání se zase ocitají v neurčitém prostoru plném bojových pancéřů. Téměř se sebe nedotýkají, vrcholná hudební extáze, která přichází v 2. aktu očekáváním a příchodem Tristana k netrpělivě čekající Isoldě se nekoná – Tristan se pomalu šourá ke své partnerce, která když jej vidí – se otočí a tváří se, jako by se rozešli před chvílí – naléhavost a jedinečnost tohoto okamžiku se jeví naprosto tuctově. Poslední akt nás přivádí do zbídačeného Tristanova hradu Kareol v Bretani. Tvůrci vytvořené vnější prostředí plné bídy a nouze a nám dává nahlédnout spíše do prázdného vnitřního života, tedy spíše vegetování hlavního mužského hrdiny, poté, co ztratil Isoldu. V této části inscenace počáteční stylizace pohybu osob mizí. V závěru operu se objeví Isolda v kožichu, skrývající zlatý šat, v němž se pak zcela osamocena na jevišti loučí s Tristanem v závěrečném Liebestodu.

Scéna z 1. aktu  – Dshamilja Kaiser, Heiko Börner, Martin Achrainer, Annemarie Kremer
© Reinhard Winkler

Inscenace by možná nevyzněla tak rozpačitě a nedotaženě, kdyby nebylo již zmíněného fatálního záskoku v hlavní roli. Německá dramatická sopranistka Ruth Staffa byla jen 24 hodin před začátkem představení oslovena, zda by mohla převzít hlavní ženskou roli (poté co ze zdravotních důvodů odřekla holandská pěvkyně Annemarie Kremer, která roli regulérně nastudovala). Staffa, přestože tuto roli čtyři! roky již nezpívala, přislíbila svoji účast a v rekordně krátké době oprášila svůj přetěžký part (hrálo se zcela bez škrtu!) a zvládla i základní aranžmá své partie. Nemohla jej však ovládat a naplnit !  kompletně, na to bylo příliš málo času (který musila věnovat též zkoušce s korepetitorem a dirigentem). Neznám důvod, proč divadlo nepřistoupilo k osvědčené praxi zahraničních scén v takových případech, kdy v složité režii původní (nezpívající) zpěvák svoji roli „odchodí“ (pokud mu to jeho fyzická kondice dovolí) a povolaná náhrada part „jen“ zpívá. V nedělní večer jsme byli svědky pohledu na Isoldu, která především v prvním aktu plna úzkosti sledovala dirigenta a snažila se mechanicky vyplnit předepsané režijní pokyny. V druhém jednání se celková situace na jevišti již uklidnila a představení působilo vyrovnanějším dojmem (protože rezignovalo na část předepsané stylizace).

I přes tyto nepříjemnosti je zapotřebí se sklonit nad odvahou a uměním paní Ruth Staffa, že tak v krátké době se jí podařilo důstojným způsobem zachránit vyprodané představení. Umělkyně má ve svém repertoáru především dramatické straussovské a wagnerovské party (Elektra, Isolde, Kundry, Brünnhilde), ale není to klasický německý vysokodramatický soprán. Jejímu hlasu chybí průraznost, lesk, vítěznost dlouho držených vysokých tónů a mohutná střední poloha, ale má něco, co zas často chybí jiným sopranistkám (i velkých jmen )– srdce. V závěru operu (kdy byla již velmi vyčerpána pěveckým a hereckým výkonem) divákům předvedla vzorovou ukázku, jak lze Isoldu zazpívat – sice bez hlasu, ale s neuvěřitelnou mírou vřelosti svého projevu – až se divákům tajil dech z jejího projevu i při absenci velkých tónů. Rovněž její frázování a interpretace zpívaného textu byly hodné obdivu. Optickou stránku její Isoldy (vedle omluvitelných občasných projevů její bezradnosti ve stylizované režii) rušilo její kostýmování (zejména v 2. aktu), které zjevně pocházelo z jiné inscenace a příliš zdůrazňovalo její plnější postavu, rovněž tak nebyla použita paruka ( aby ladila s ostatními účinkujícími).

Více než dobrým protihráčem jí byl v titulní mužské roli Heiko Börner, který se již v poslední sezóně úspěšně v Linci předvedl jako Kaiser ve Straussově opeře Frau ohne Schatten. Börnerův pevný tenor barytonové barvy se výtečně nese, má patřiční výraz a hlavně nezbytnou výdrž, bez které partii nemá smysl začít studovat. Pěvec si uměl dobře rozložit své síly tak, aby jeho výkon ve vražedném třetím jednání ještě kulminoval. Představitelsky méně zaujal v prvním dvou aktech, kde se zdál příliš svázaný stylizací pohybu a požadovaných postojů, v třetím jednání o to působil jeho projev přirozeněji.

Brangéna Katherine Lerner disponovala pěkným mladistvě znějícím vokálním orgánem, na rozdíl od její paní Isoldy tam všechny tóny byly a dobře zněly, ovšem většinou naprosto bez jakéhokoliv vnitřního obsahu. Také scénické postupy Brangéně mnoho nestranily, v Müllerově remaku je to bohužel jen málo důležitá vedlejší postava.

Dominik Nekel propůjčil Králi Markovi příjemně znějící jadrný bas (s dobrou výškou hezké barvy), bohužel jeho zpodobnění vztahu k Tristanovi bylo jen matné, nedůsledné – divák se mohl jen domýšlet, že i on je vlastním zajatcem uniformity a konvencí, které sám stanovil.

Dominik Nekel © Reinhard Winkler

Kurwenalem příjemného vzhledu a štíhlé postavy byl barytonista Martin Achrainer. Hlasově roli nezůstal nic dlužen, možná jeho příliš strojená výslovnost německého textu vedla až přerušování plynulosti pěvecké linky.  I ostatní pěvci jako Matthäus Schmidlechner (Melot), Mathias Frey (Pastýř a mladý námořník) či Philipp Kranjc (Kormidelník) se zhostili svých partů více než dobře.

Last but not least : Bruckner Orchester Linz řídil spolehlivou rukou Markus Poschner, který prokázal mimořádné schopnosti a nadání interpretovat Wagnerovo hudební drama. S výjimkou dvou velkých chyb v orchestru během prvního aktu (které bych přičetl nervozitě všech! účinkujících vyvolané záskokem) jeho ponor do partitury byl nesmírně fundovaný, orchestr vynikal především ve skvělé žesťové sekci a bez problémů zvládnul a bohatě naplnil více než pětihodinové představení provedeného bez jediného škrtu v partituře. Přestože se nejedná o těleso významu Vídeňských či Berlínských filharmoniků, jeho úroveň je vysoká, orchestr v takové kvalitě bohužel u nás nemáme šanci zažít na žádné scén, ani na Národním divadle v Praze.

Tristan und Isolde, Musiktheater Linz

Navštívené představení : 30.9.2018, délka představení 5 hodin, 15 minut, 2 pauzy

 

Tristan und Isolde, Annemarie Kremer © Reinhard Winkler

Závěrečný aplaus pro Ruth Staffa a Heiko Börner

Závěrečný potlesk představení 30.9.2018