V rámci turné Maďarské státní opery, jejíž budova se nachází v rekonstrukci, zaznělo v Praze po Janáčkově Její pastorkyni také jedno ze základních děl maďarské opery. Jednoaktová zpěvohra Székely fonó (Sikulské přástky) Zoltána Kodályho zřejmě byla provedena na českém území historicky poprvé. Již název vymezuje lokaci, ze které pochází zpracovaný hudební materiál. Székely, tedy Sikulsko, je rumunské území v dnešním Sedmihradsku, kde převažuje etnická skupina maďarských Sikulů. Zajímavé představení bylo ale omezeno možnostmi Velkého sálu Paláce Žofín.

Dvě z nejvýznamnějších hudebních osobností Maďarska první poloviny 20. století Béla Bartók (1881–1945) a Zoltán Kodály (1882–1967) se zabývali mnoho let intenzivním hudebně-etnografickým výzkumem a postupně shromáždily obrovské bohatství původní maďarské lidové hudby. U obou skladatelů se právě lidová hudba stala východiskem pro četná díla jejich další tvorby, a to jako inspirační zdroj nebo v různém stupni přepracování ve směru arteficiální hudby. Kodály scénická tvorba není příliš četná. Přes určité plány na světovější látky (Odysseus na připravené libreto maďarského literáta Zsigmonda Móricze kolem roku 1926) dokončil skladatel pouze tři jevištní díla úzce spjatá s maďarským folklórem a námětovým okruhem. Sikulské přástky jsou jeho scénickou prvotinou, lidová (vícekráte přepracovaná) zpěvohra Háry János (první verze premiérována 1926) se stala jeho nejznámějším scénickým dílem i díky následně vytvořeným dvěma svitám z opery. Poslední zpěvohru Czinka Panna balladája zkomponoval krátce po 2. světové válce. Jeho dvě poslední scénická díla jsou typická střídáním mluveného zpívaného slova i příklonem k typu lidové zpěvohry. Sikulské přástky původní vznikly jako krátké pásmo maďarských písní upravených pro jevištní provedení (kompozice začala roku 1923, provedení roku 1925). O několik let později Z. Kodály dílo rozšířil, upravil a provedl novou orchestraci pro velký orchestr. Dílo pak zaznělo v premiéře na jaře roku 1932 v budapešťské opeře (v kombinaci s Haydnovým operním intermezzem La canterina / Zpěvačka, tedy otázka stylu přes Haydnovu historickou vazbu k panství a divadlu knížete Esterházyho, nehrála zřejmě v té době větší roli). Od počátku dílo sklidilo na domácích scénách trvalý úspěch a není divu, je totiž esencí maďarského hudebního živlu a naprostá většina všech 21 hudebních čísel využívá maďarského písňového nebo tanečního folklóru. Jednotlivá hudební čísla ale nejsou pouhým přepracováním folklórních hudebních elementů, ale skladatel v nich dovedně spojil často několik motivů. Vzniklo velmi neobvyklé dílo, které svou dramaturgií, hudebním zpracováním i dějem může připomenout Stravinského zpívaný balet Les Noces / Svatba, provedený poprvé Ruským baletem v Paříži roku 1923. Toto dílo je, jak název napovídá, inspirované zejména ruským svatebním folklórem. Shodná doba kompozice Stravinského a Kodályho není až tak náhodná. Po 1. světové válce zaznamenal kulturní život velký návrat k hodnotám folklóru, jako jedné z mála jistot poválečné myšlenkově hledající se doby. Kodály kompozice se rozděluje do tří oddílu. Prvá část obsahuje vylíčení „reality“ venkovského života pomocí folklóru, střední části pak dominuje motiv převleku a hry, ve třetí části pak dochází k mísení těchto přístupů. Děj spojuje několik dějových linií: smutek mladé hospodyně po nuceném odchodu muže, pohřební, zásnubní a svatební obřady, lidová hry apod. Nejde mluvit ale o klasickém operním ději, jde o soubor scén, které ale jako celek působí náladově velmi vyváženě a představují jakési etnografické hudební leporelo převážně sikulského lidového živlu. Kodály zhudebnění je ovšem ve výsledku více než spektakulární. Přepracování písňového materiálu pro operní zpěváky se děje s velkým vkusem bez nápodoby lacině folklórního stylu, zaznívají mohutné sbory a strhující orchestrální čísla. A to vše na relativně malém časovém prostoru, jedné a čtvrt hodiny. Samozřejmě specifičnost látky brání širšímu rozšíření díla na světové scény. Etnografická věrnost i hudební autenticita tak zřejmě mohou zůstat pouze zaručeny u maďarských interpretů.

Socha Zoltána Kodályho v Pécsi – zdroj Wikipedia

Současné maďarské turné nabídlo zajímavou konfrontaci původní lidové hudby v podání souboru Istvána Pála „Slaniny“, které v obsazení šesti hráčů a jedné zpěvačky zajistilo prvou část večera, a Kodályho jednoaktovky v části druhé. Vlastnímu opernímu představení pak předcházel zhruba 35-minutový blok písňových a orchestrálních čísel, které převážně Kodály v Sikulských přástkách využil. Z části maďarské publikum tak mohlo s nostalgií přizvukovat kvalitně provedenému programu, jenž by si možná zasloužil spíše jiný sál než plesovou síň Žofína. Ale srovnání se ukázalo jako velmi poučné.

Provedení Sikulských přástek nabídlo velmi kvalitní výkon orchestru, sezpívaný velký sbor takřka 70 zpěváků a některé výrazné hlasové výkony v sólových partech. Především barevný a hutný mezzosoprán s altovými hloubkami Ataly Schöck (v roli Hospodyně) dosáhl výrazné emocionální hloubky. Pěvkyně vynikající všestrannou pěveckou kulturou je dobře známá i v Praze, kde vystoupila v poslední dekádě jako Sesto, Niklaus/Múza nebo v roli Bizetovy Carmen. Důstojným partnerem jí byl v mnohem menší roli jejího Nápadníka Zsolt Haja se sonorním a mužným barytonem. Lyrický tenorista Gergely Ujvári (Mládenec) předvedl hezký hlasový materiál, méně výrazně zapůsobila zjevem atraktivní sopranistka Orsolya Sáfár (Dívka). Další role jsou již rozsahem menší vyjma efektního výstupu muže převlečeného za Blechu (Zoltán Gradsach). Temperamentně a s velkým pochopením pro styl a specifiku opusu dirigoval český dirigent Petr Popelka, který získal četné zkušenosti v Rumunsku i Maďarsku. Sál Žofína je bohužel akusticky i pohledově problematický. Pro takovéto účely v podstatě nevhodný, přesto postavení sboru na pódiu, orchestru s dirigentem a zpěváků na ploše před diváky alespoň odstranilo katastrofický sluchový dojem z prvního dějství Její pastorkyně. Obdobné představení by si ale zasloužilo plnohodnotnou divadelní scénu i plně scénické provedení, protože právě Sikulské přástky mají svébytnou vizuální hodnotu danou lokálním folklórem. Ten je samozřejmě možné předvést i v stylizované podobě jako je nová budapešťská inscenace z roku 2016 polského režiséra Michala Znanieckého, ze které jsme poznali jen ukázky kostýmů sólistů.

Sikulské přástky byly v Praze uvedeny pouze poloscénicky s kostýmovanými zpěváky, kteří prováděli redukovanou hereckou akci z nové inscenace Budapeštské státní opery. Bohužel významně chyběla taneční a scénografická složka. Podle fotografií z programu jde zřejmě o vizuálně působivé, byť konzervativněji pojaté představení. Večer byl velkou příležitostí poznat jedno z nemnoha stěžejních děl maďarské hudebně-dramatické tvorby, ze které český divák/posluchač asi zná pouze Bartókův Hrad knížete Modrovouse, po případně některý ze dvou jeho baletů. Tuto příležitost ale pak využilo jen málo diváků, deset řad žofínského sálu nebylo zcela naplněno. V hledišti převládal maďarský hovor. A je to škoda, dílo vykazuje výrazné hudební kvality. Partitura je temperamentní, rytmicky nesmírně bohatá a v žádném případě nejde o pouhou nápodobu folklóru, ale o svébytné a navýsost sofistikované využití folklórních tradic v meziválečné hudební tvorbě. Představení mělo stejně jako předchozí Janáčkova opera jen omezenou reklamu a tudíž velmi malý návštěvnický impact.

Zoltán Kodály: Székely fonó.

Praha, Palác Žofín – Velký sál, 29. září 2019 (19.00 – 21.30, 1 pauza cca 20 minut)

  1. část: István „Szalonna“ Pál and his Band (Székely Spinning Room dance house)
  2. část: Hospodyně Atala Schöck, Její nápadník Zsolt Haja, Mládenec Gergely Ujvári, Sousedka/Matka mládence Bernadett Wiedemann, Dívka Orsolya Sáfár, Blecha Zoltán Gradsach, Matka dívky Andrea Meláth.
    ORCHESTR A SBOR MAĎARSKÉ STÁTNÍ OPERY
    Sbormistr Gábor Csiki. Dirigent Petr Popelka.