První premiérou nedávno znovuotevřené Státní opery Pod lipami v Berlíně v nové sezóně 2018/2019 je původní verze opery italského skladatele Luigi Cherubiniho Medea, tedy podle originální francouzské jazykové podoby nazvané Médée.

Luigi Cherubini se narodil v roce 1760 ve Florencii a první část jeho operního díla, psaného pro italské publikum, byla ve stylu dobové produkce, jak ji psali italští skladatelé Antonio Salieri, Pasquale Anfossi, Nicola Piccini, Giovanni Paisiello, Domenico Cimarosa, ale i Joseph Haydn, W.A. Mozart, Christoph Willibad Gluck a také český skladatel působící v Itálii – Josef Mysliveček.  V r. 1784 byl L. Cherubini pozván do Londýna, kde v King´s Theatre uvedl své opery seria Demetrio, Il Guilio Sabino a buffu La finta principessa. Původně se chtěl v Londýně usadit, ale dostal zajímavější pozvání do Paříže, kam skutečně roku 1786 odešel. Skladatel se musel logicky přizpůsobit dobovým francouzským zvyklostem a psal skladby na francouzské texty dle místního vkusu. V Paříži se stává spoluzakladatelem divadla, které později ponese název Théâtre Feydeau, kde uváděl své opery a díla dalších italských skladatelů. V roce 1791 zde měla premiéru jedna z jeho nejúspěšnějších oper Lodoiska, ale také později jeho Eliza (1794) a především Medea (1797). Jak bylo již zmíněna Médée: byla složena na francouzský text François-Benoît Hoffmana jako opéra-comique na motivy Euripidovy stejnojmenné tragédie a hry Pierra Corneilla Médée, tj. jako opera s uzavřenými hudebními čísly provázanými rozsáhlými francouzskými texty psanými v alexandrinu. Tyto texty nepředstavovaly jen nezbytné pojítko mezi áriemi a duety nebo sborovými scénami, ale tvořily naprostou svébytnou složku hudebního dramatu francouzské opery té doby.

V německém překladu zazněla Medea poprvé v r. 1800 (Berlín) stále ve formě opéra-comique  v překladu Karla Alexandera Herklotse a později v novém překladu  Georga Friedricha Treitschkeho v r. 1802 ve Vídni – kde už se hrálo Cherubinim navržené zkrácené znění opery.  Vznik nové formě díla dala impuls odlišná provozovací praxe v Itálii (málo slučitelná s francouzskými zvyklostmi): v r. 1909 se z iniciativy Artura Toscaniniho objevila poprvé v milánské La Scale nová úprava (tzv. Lachnerova německá verze přeložená Carlem Zangarinim) s plně prokomponovanými (původně recitovanými) texty. A tato úprava je stále asi nejhranější divadelní podobou Cherubiniho Medey – tuto verzi v roce 1953 na Maggio Musicale Fiorentino také zpívala poprvé Maria Callas, která titulní ženské hrdince vdechla svojí neopakovatelnou interpretací nový jevištní život.

Na české hudební scéně Cherubiniho Medea zazněla naposledy poměrně nedávno, a to v plzeňském divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni (premiéra se konala 3. června 2017) – v italském znění. Reprízu této produkce měli možnost sledovat i diváci v pražském Stavovském divadle na počátku roku 2018 v rámci Festivalu Jednoty hudebního divadla. V hlavní roli se střídaly Katarína Jorda, Ivana Veberová a Lívia Obručník Vénosová.

Nová berlínská Medea se po vzoru současné prováděcí praxe velkých mezinárodních scén vrací k zcela původní verzi. Asi zřejmě z důvodu mezinárodního (tj. ne plně francouzského) pěveckého obsazení (bulharští, američtí, ruští, francouzští zpěváci) – navíc pro německou scénu – byly původní francouzské texty výrazně zredukovány, po hudební stránce je však dílo uváděno bez zásadních škrtů.

Sonya Yoncheva © Bernd Uhlig

Nová inscenace zaslouží pozornost především díky pečlivému hudebnímu nastudování a provedení díla dirigentem Danielem Barenboimem a Staatskapelle Berlin. Barenboim v žádném případě nepodléhá zavedenému způsobu interpretace tohoto díla ve 20. století (ve slohu belcantovém, veristickém či dokonce slohu grand opery), vrací se zpátky do doby vzniku díla a dílo interpretuje ve stylu doby Mozarta nebo Beethovena. Nádherně mu vychází především předehra, interludia, málo vzrušivé bylo jen v jeho podání provedení závěru 2. aktu (duet Médey a Jásona), které vyznělo letargicky až nudně. Barenboimovy prostředky uchopení toho díla však nesou pečeť jasného hudebního názoru, pečlivě promyšlená a provedená je každá nota skladatelova zápisu.

S jasně klasicistním provedením opery v podání Staatskapelle Berlin však nejsou vždy kompatibilní přístupy jednotlivých pěvců, kteří mají za sebou odlišné pěvecké školení, různé pěvecké zkušenosti a dosud se třeba pohybovali v jiných hudebních stylech – tak lze beze zbytku přijmout výkony  Elsy Dreisig nebo Charlese Castronova, méně však už wagnerovského pěvce Iaina Patersona, ruské mezzosopranistky velkého barevného hlasu Mariny Prudenské, ale i samotné představitelky hlavní role Sonyi Yonchevy (která za  poslední tři roky až příliš střídá hudební styly a všechny postihuje jen jaksi přibližně).

Koncepce příběhu Medey, scénicky zpodobněná režisérkou Andreou Breth, byla pro mne velkým zklamáním. Breth, zřejmě inspirována v Německu neutuchající uprchlickou vlnou, se rozhodla antické drama „aktualizovat“. Celý příběh hraje v nevzhledně působícím dekoraci skladiště (nebo chcete-li moderně řečeno logistického centra). Na počátku scéna Martina Zehetgrubera působí variabilně, nabízí možnost vytváření různých prostor (které se svojí optickou podobou zas příliš neliší). Otáčení scény,  její otevírání nebo uzavírání /při zatahování žaluzií do skladů/ nezřídka způsobuje nepříjemné změny akustiky jeviště. Skladiště ještě dobře funguje na počátku, když sbor vybaluje z krabic čerstvě přivezené pověstné zlaté rouno, méně se však hodí např. na místo příprav svatebního obřadu Dircé (což je francouzská obdoba Glauké) a Jásona.

Médea ja málo hrdou ženou a kouzelnicí, bojující za svá práva milující ženy a matky, je to ušmudlaná uprchlice ze zemí Středního východu, která chodí po skladu, sem tam polehává mezi paletami a obaly a spíše se doprošuje a prosí, než aby se prezentovala jako silná ženská osobnost. Chorým výplodem mysli Andrey Breth je použití asijského a černošského chlapce jako dvou společných dětí Médey a Jásona. Osvícení režiséři 20. a 21. inscenují krvavý čin matky Médey jako nutnost, aby děti ochránila před jejich možnými dalšími útrapami v nepřátelské prostředí – Andrea Breth tento motiv zcela ignoruje, její opuštěná Médea se fanaticky mstí svým nepřátelům smrtí vlastních dětí, po které si sama dobrovolně bere život.

Zatímco Jáson po celou dobu dramatu vykazuje známky velké nerozhodnosti, zda se má postavit na stranu Creóna či své bývalé partnerky a matky svých dětí, scénicky zajímavěji je naplněna postava Dircé – nikoliv jako naivní dcery bohatého otce,  zamilované do antického hrdiny – ale jako postavy, která se vzpouzí sňatku a která si je od počátku vědoma rizik vyplývajících z nestability budoucího svazku (Jáson má stále silné sympatie k matce svých dětí či a navíc je promiskuitní).

Pochopitelným diváckým magnetem v každé inscenaci Médey je představitelka ústřední role. Sonya Yoncheva v rámci nastavených mantinelů málo inspirativní režie předvedla po herecké stránce zajímavou kreaci, ale není strhující osobností typu Marie Callasové ani např. slovenské Kataríny Jordy, která při každé repríze uváděla svým neomylným divadelním instinktem do varu plzeňské publikum. Sonya Yoncheva ještě před pár lety výtečně zpívala party na pomezí koloraturního a lyrického sopránu (Traviata, Lucia di Lammermoor apod.) a jak postupně přicházela o své špičkové vysoké tóny, začala se ubírat směrem k dramatičtějším partiím, aniž se z ní pravý dramatický soprán stal. Střídání rolí typu Desdemony, Mimi, Toscy, Normy a pak zase třeba zpátky k Monteverdiho Poppee z ní činí jednu z nejuniverzálnějších div naší doby, otázkou času je, jak dlouho jí současná hvězdná kariéra vydrží. Její hlas v Médee má stále krásnou nezaměnitelnou barvu, ale některé vysoké tóny už nezazpívá, její střední poloha není dostatečně propracovaná a ve spodní poloze si vypomáhá hrudním hlasem, který právě v tomto klasicistně provedeném kusu nezní právě nejlépe. Naopak velmi dobře zapůsobila před berlínským publikem Francouzka Elsa Dreisig, členka souboru Státní opery, která mne před časem doslova oslnila svým novým CD (věnovaným převážně francouzskému repertoáru). Dresig ovládá bezpečně styl, francouzskou dikci, má krásný hlas a lze od ní v budoucnu hodně očekávat. Charles Castronovo byl po pěvecké i herecké stránce více než spolehlivým, citlivým Jásonem, méně výrazný byl Iain Paterson (jinak bayreuthský Wotan či Kurwenal) – kterému hudební sloh očividně neseděl – také jeho Creónovi chyběly srozumitelnější motivy jednání (vládce Kolchidy si lehá mezi regály a palety s emigrantkou !), neobjasněnou záhadou jeho postavy byla chůze připomínající divákům způsob pohybu osob, které prodělaly jeden druh pohlavní choroby. Charakter projevu Mariny Prudenske se možná hodí do oper Verdiho nebo Wagnera, ale ne už do oper 18. století.

MÉDÉE, Staatsoper Unter den Linden Berlin  12.10.2018, délka představení 2 hodiny 45 minut, jedna pauza

 V recenzi byly použity texty pana Zbyňka Brabce z divadelního programu k inscenaci Cherubiniho Medey v DJKT Plzeň se svolením autora.

Elsa Dreisig a Sonya Yoncheva © Bernd Uhlig

Iain Paterson a Sonya Yoncheva © Bernd Uhlig