Chcete-li si užít opravdovou vtipnou hudební komedii v opeře  ? Pak neváhejte a udělejte si výlet do Komické opery v Berlíně !

Láska ke třem pomerančům – podivný název opery?

«Любовь к трём апельсинам» (Láska ke třem pomerančům) — byl původně název časopisu věnovaného divadlu, umění, poezii a literatuře, který vycházel v Sankt Petěrburgu v letech 1914 -1916. Šéfredaktorem časopisu byl slavný režisér Vevolod Meyerhold, vystupující ovšem pod pseudonymem Doktor Dappertuto; název časopisu byl inspirován stejnojmennou hrou italského dramatika Carla Gozziho (1761), který je českým čtenářům znám především jako autor pohádkové hry: Turandot ( 1762), na základě které Giacomo Puccini složil svoji poslední operu, nebo veselohry Král jelenem (též 1762), která se sporadicky uvádí na našich jevištích.

Gozziho hra ve vylehčené podobě přináší na divadelní pódium téma věčné divadelní polemiky. Není to jen parodie a výsměch zastaralým divadelním formám, ale hlavně bujará oslava lásky k divadlu, smíchu, radosti ze života a fantazie. Dramatik se se svým stylem záměrně vrátil do staré osvědčené formy commedie dell´arte, která mu výborně posloužila svojí zkratkovitostí, břitkostí, vtipem a jednoznačností.

Když Sergej Prokofjev neviděl v bolševickém Rusku žádný prostor pro realizaci své experimentální tvorby, rozhodl se v r. 1918 odjet do USA. Vzal si s sebou i výše citovaný divadelní časopis „Láska ke třem pomerančům“ a rovněž Gozziho hra ho ihned upoutala.  Vzhledem k americkému vkusu se rozhodl zvolit jednodušší hudební jazyk než v Hráči (1916) a v roce 1919 podepsal smlouvu na novou operu s ředitelem Chicago Opera Association, Cleofontem Campaninim.  Skladatel měl k dispozici jen ruské libreto Gozziho hry a bylo mu jasné, že v tomto znění bude jeho kompozice v USA těžko přijatelná – proto se rozhodl pro francouzské znění. Práce mu šla podle jeho vlastních slov rychle od ruky, ale přesto se premiéra uskutečnila až v r. 1921 (z důvodu úmrtí režiséra a ředitele opery). Původní kritika této chicagské inscenace však byla dosti nepříznivá: označovala ji např. jako „ruský jazz s bolševickými ozdůbkami “ nebo jako „…dílo, jak se dozvídáme, má vyvolávat smích“.

Přestože se opera ve Spojených státech nehrála až do roku 1949, kdy byla uvedena znovu uvedena v New York City Opera, patří dnes Láska ke třem pomerančům k nejčastěji uváděným Prokofjevovým dílům.

Jaká je hudba Lásky ke třem pomerančům?

Prokofjevova hudba je vtipná, vynalézavá, rytmicky ostrá a spojuje grotesknost s lyričností. Autor operu naplnil nevyčerpatelným bohatstvím nápadů a imponující technickou dovedností. Hudební barevnosti docílil především diferencovanou instrumentací. V opeře převládá dramatický deklamační styl, který orchestr jemně podbarvuje. Jednotlivé scény jsou laděny hudebně do jistého základního odstínu, ale i formálně vykazují uzavřenou strukturu odpovídající textové předloze. Jednotlivá témata, jako například motiv tří pomerančů nebo královský pochod, jsou zpracována osvědčenou formou příznačných motivů. Dílo oživuje vlivy commedie dell´arte a obsahuje i vysokou dávku surrealismu.

A ve stručnosti o čem je děj opery dle Wikipedie :

Samotný děj se odehrává ve smyšleném království, kde žije král se svým synem, princem, který se neumí smát. Lékařské konzilium si s ním neví rady, až králova rádce Panatalona napadne, že v zemi žije šašek Trufaldino, který prince určitě rozesměje. Šašek je povolán k princovi, ale všechny jeho snahy jsou marné. Prince má totiž ve své moci zlá čarodějka Fata Morgana, která je spolčená s Leandrem, královým ministrem a s Clarice, královou neteří a milenkou Leandra. Leandros a Clarice si nepřejí, aby se princ uzdravil, protože se sami chtějí zmocnit trůnu. Aby se prince zbavili, Fata Morgana ho očaruje tak, že pocítí neovladatelnou touhu po třech pomerančích, které ale může získat jen ve vzdálené zemi za pouští, přes kterou musí přejít. Vydává se proto ihned se šaškem na cestu a když tam dorazí, zjistí, že tři pomeranče střeží hrozivá kuchařka, která je ve službě zdejší zlé čarodějky Kreonty. Šaškovi se ale s pomocí kouzelné stužky, kterou dostal od kouzelníka Celia, podaří kuchařku obelstít, vezmou tři pomeranče a spolu s princem utečou. Zpáteční cestou přes poušť se pomeranče stále zvětšují a oba jsou tak velmi unavení. Princ nakonec na poušti usne a šaška Trufaldina sužuje veliká žízeň. Rozhodne se rozkrojit jeden z pomerančů a napít se šťávy, ale v pomeranči je ukrytá princezna, která prosí o trochu vody. Šašek proto rozkrojí i druhý pomeranč, ale situace se opakuje. I ve druhém pomeranči je princezna, která se chce napít. Protože nikde není voda, obě princezny umírají žízní. Zoufalý Trufaldino nakonec uteče. Když se princ probudí, najde dva rozkrojené pomeranče a dvě mrtvé princezny. V tom ze třetího pomeranče vystoupí krásná princezna, kterou se princovi podaří zachránit. Chce si ji odvést do paláce, ale ona ho žádá, aby jí nejdříve přinesl šaty a přivedl i krále. Princ, ač nerad, odchází, a zatím Fata Morgana, která je nablízku, začaruje princeznu ve velikou krysu a na jejím místě zanechá svoji služku Smeraldinu. Když se král s princem vrátí, jsou nemile překvapeni tou proměnou, král však princi přikáže, že se musí oženit. Princezna–krysa ale mezitím doběhne do paláce a když se objeví král s princem a Smeraldinou, kouzelník Celio jí vrátí její podobu. Princ je šťastný, že se znovu shledává s princeznou a tím je zrušeno kouzlo zlé Faty Morgany. Leandros, Clarice a Smeraldina jsou odhaleni, ale Fata Morgana je zachrání před potrestáním. Král předává žezlo princi a princezně a opera končí oslavou jejich svatby.

Současná inscenace Lásky ke třem pomerančům v Komické opeře Berlín měla svoji premiéru už v roce 1998 a těší se stále neutuchajícímu zájmu německého i zahraničního publika. Zásluhu na tom má bezesporu kongeniální režie Andrease Homokiho. Dalším předpokladem úspěšného přijetí u místního obecenstva je nastudování díla v německém překladu. Dějem a postavami nabitý pohádkový příběh tak diváci mohou sledovat bez rušivého nahlížení na titulky, vychutnávají si slovní nuance, vtipnost překladu a vypointovanost jednotlivých scén. A že se takové představení hodí pak i pro rodiny s dětmi – o tom není pochyb. Jsem v tomto směru pln obav ohledně připravované inscenace stejného titulu v pražském Národním divadle v této sezóně 2018/2019, která má být nastudována v původním francouzském znění. Právě hudební komedii je myslím optimální provést v místním jazyce, jinak je tu riziko, že diváci pozorují napjatě titulkovací zařízení a už nemají dostatek času se věnovat dění na jevišti.

Homoki v berlínských „Pomerančích“ ideálním způsobem postihl poetiku příběhu a nikdy nejde proti smyslu hudby. V první řadě produkce nadchne originální výtvarnou koncepcí, která je velkorysá, srozumitelná a sama o sobě zábavná. Na výborně řešené (v podstatě prázdné scéně) výtvarníka Franka Philippa Schlössmanna dokáže Homoki během pár minut tvořit zcela nové prostředí a změnit atmosféru za pomoci skvěle řešeného světelného designu a s párem vtipných a vždy inovativních rekvizit. Osobitou složkou představení jsou funkční kostýmy Mechthild Seipel, vycházejícící z commedie dell’arte – každá postava má „čitelný“ kostým a líčení, přinášející divákovi informaci o znacích jednání dané divadelní figury. Jednotlivé postavy vstupující do děje se nevyznačují žádnou psychologizací – drží se přesně po vzoru commedie dell´arte schématu jednoho charakterizujícího typu.

Dalším pozitivem inscenace je neméně působivá choreografie, která hýří nápady, úžasným způsobem umí  rozhýbat zpěváky vždy specificky vymyšleným způsobem; obdivuhodně pracuje i se sborem, resp. s pěti skupinami sboru, tzv. Vážnými – zastánci truchloher, Veselými – obdivovateli veseloher, Romantickými – kteří milují lyrický příběh, Hloupými – podporujícími frašku a Výstředními  – kteří prostě milují divadlo. Sbor má v produkci zásadní funkci, nejedná se jen o doprovod sólistů, naopak Homoki  (stejně jako skladatel) sděluje prostřednictvím sboru svoji lásku k divadlu – a tak jednotlivé složky sbory „popostrkují“ příběh podle svých osobních preferencí a přináší na scénu rekvizity, které jednou pomáhají, podruhé děj vyhrotí, někdy doslova vrhají na scénu postavy, aby dosud plynoucí děj příběhu zvrátili, posunuli nebo jinak ozvláštnili.

Velký optický zážitek pro oči a bránici je navíc umocněn skvělým hudebním provedením: o recenzovaném večeru se o něj postaral současný hudební šéf Komische Oper Berlin – Ainārs Rubikis, a tak jako na jevišti prýští nápady rozvíjející návštěvníkovu fantazii, orchestr svým skvělým podáním Prokofjevovy svébytné partitury divákův zážitek znásobuje neslýchaným způsobem. Rubikis podporuje syrové surrealistické tóny i melancholii a jeho volba svižnějšího tempa se k tomuto typu představení ideální hodí.

Láska ke třem pomerančům Komische Oper Berlin © Monika Rittershaus

Láska ke třem pomerančům není typem opery, kde by bylo možno detailně hodnotit jednotlivé  sólisty, v opeře jich vystupuje cca 14 a velikost jejich partů (a doba, kterou stráví na pódiu) je srovnatelná. Výkony všech účinkujících byly vzorně vyrovnané. Za pozornost ale přece určitě stojí interpretka Fata Morgany Svetlana Sozdateleva, zpěvačka velkých dramatických možností, která i na prestižní scéně Bavorské státní opery v předminulé sezóně zaskočila jako strhující a především herecky dokonalá Renáta v Ohnivém andělu (tuto roli předtím zpívala i v Komische Oper). Silou své osobnosti (a za pomoci režie a kostýmu) se jí podařilo vytvořit z Fata Morgány dokonalou parodii zla.  Günter Papendell (Leandros) zaujal pěknou barvou svého krásně vedeného zvučného barytonu, Philipp Meierhöfer jako Kuchařka využil svým plným basem všechny možnosti, které mu tato komická ženská postava nabídla.

 

Láska ke třem pomerančům, Komická opera Berlín 13.10.2018, délka představení 1 hodina 55 min., 1 pauza

Láska ke třem pomerančům Komische Oper Berlin © Monika Rittershaus

Láska ke třem pomerančům Komische Oper Berlin © Monika Rittershaus

Závěrečný potlesk

Spoluautor příspěvku : Pavel Sychra