Bohužel jen hrstka diváků navštívila koncertní provedení Janáčkovy Její pastorkyně, kterou provedla Maďarská státní opera na svém turné nazvaném V4 Operatour na pražském Žofíně  28. září letošního roku. Zatímco ve Varšavě i v Bratislavě se uskutečnila pohostinská představení stejného titulu v plné jevištní formě a v sálech k tomu prostorově i akusticky příznivých, pražské hostování se bohužel musel spokojit jen s poloscénickým provedením a s akusticky velmi nevhodným prostředím Velkého sálu Paláce Žofín.

Téměř nulová propagace obou představení na Žofíně (tj. včetně Kodálových Sikulských přástek) přivedla do sálu jen několik desítek diváků, takže maďarští umělci (orchestr, sólisté, početný sbor) hráli ve významné převaze. V sále ani předsálí nebylo možné si zakoupit či si jen přečíst aktuální obsazení sledovaného představení.

Šok u přítomných diváků vyvolal hned první sólový výstup Jenůfy, jejíž hlas se „rozpil“ v celém sále, takže diváci slyšeli hlas s velkým dozvukem jako v kostele, ovšem bez toho, aby rozuměli zpívanému slovu. A navlas stejným způsobem zněly i hlasy ostatních účinkujících večera. Dirigent totiž umístil pěvce za orchestr tj. dále od diváků a aniž provedl jakoukoliv akustickou zkoušku, začal hrát…. Výsledný dojem prvního jednání byl natolik skličující, že jeden ze zahraničních diváků o přestávce požádal dirigenta o úpravu scény s poukazem na mimořádně špatný zvuk, který degraduje úroveň provedení opery. Dirigent a organizátoři naštěstí vyhověli, a tak sbor zůstal vzadu za orchestrem a pěvci se „přesunuli“ za dirigentova záda (asi 2 metry před obecenstvo). Sbormistryně  usedla do první řady mezi diváky a byla vydatnou pomocí při nástupech, neboť interpreti dirigenta nemohli pochopitelně sledovat.

Bohužel bez ohledu na značné zlepšení zvuku ve zbývajících dvou třetinách večera bylo hudební provedení orchestru pod vedením dirigenta Balázse Kocsára průměrné, bez jakékoliv vřelosti, bez pian a bez pauz, které by „dohrály“ hudební frázi či udržely diváka v napětí. Rychlá a bezobsažná tempa, bez dynamického odstínění a hlavně dosti hlučně – tak by se dalo stručně charakterizovat hudební pojetí maďarského tělesa. Ještě že večer zachránily opravdu velice dobré pěvecké výkony. Z těch je zapotřebí na prvním místě uvést představitelku Jenůfy, Szilvii Rálik, která má roli perfektně nastudovanou do nejmenších detailů. Upoutá krásou tónů, výbornou češtinou a velmi dobrou srozumitelností sdíleného textu (toto si mohli vychutnat diváci v prvním řadách bohužel až v druhém a třetím aktu Pastorkyně). Je obdivuhodné, jak zněle, krásně uvolněně, lyricky (a zcela neopotřebovaně)  zní hlas pěvkyně, která jinak zpívá ty nejnáročnější party dramatické operní literatury (např. Lady Macbeth, Turandot, Barvířku, Elektru, Abigail a též Kostelničku). Čím však žofínské diváky především oslovila, byla niternost jejího  projevu, tak důležitá pro postavu Jenůfky. Po svém boku měla Rálik výraznou spoluhráčku, polskou mezzosopranistku Helenu Zubanovich, která úspěšně vystupuje v menších rolích na i významných německých scénách. Zubanovich si postavu Kostelničky dravým způsobem přivlastnila – propůjčila jí znělý osobitý hlas drsného témbru s dramatickým vibrátem, který podtrhl charakter této Janáčkovské figury. Její čeština sice nedosahovala úrovně maďarské kolegyně, ale bylo znát, že v každé chvíli zná obsah zpívaných slov a výraz, který propůjčila některým frázím, jako např. v duetu se Števou: „Ty pláčeš..?“ bral doslova za srdce. Myslím, že tato Kostelnička by si zasloužila vystoupit v plné scénické verzi Janáčkova opusu –  v Národním divadle v Praze, kde vedle Evy Urbanové a nově Elišky Weissové nemáme v současnosti žádnou další interpretku Kostelničky takového formátu. Oba bratři, Števa i Laca byli obsazeni maďarskými umělci Atillou Kiss B. a Istvánem Kovácsházi s dobrou češtinou, pěknými zdravými hlasy se zářivou vysokou polohou. Istvánu Kovácsházimu (Števa) bránila pro ideální uchopení charakteru postavu bránila jistá herecká topornost. Éva Balatoni byla zkušenou i když už ne hlasově nečerstvější Buryjovkou, herecky i pěvecky na malé ploše pak také zaujala Rychtářka Júlie Vajdy. V podstatě v sólistickém obsazení nebyl žádný slabý článek, rovněž tak sbor Maďarské státní opery se projevil plně, celistvě a zvukově v prostoru Žofína až monumentálně.

Její pastorkyňa, Maďarská státní opera – Žofín, Praha 28. září 2018, 2 pauzy

 

Szilvia Rálik

Helena Zubanovich

Kompletní obsazení:

Stařenka Buryjovka: Éva Balatoni

Laca Klemeň: István Kovácsházi

Števa Buryja: Atilla B. Kiss

Kostelnička: Helena Zubanovich

Jenůfa: Szilvia Rálik

Stárek: Géza Gábor

Rychtář: László Szvétek

Rychtářka: Júlia Vajda

Karolka: Krisztina Simon

Pastuchyňa: Éva Várhelyi

Barena: Mária Farkasréti

Jano: Eszter Zavaros

Sbor a orchestr Maďarské státní opery

Dirigent: Balázs Kocsár

 

fotografie umělkyň – autor příspěvku se souhlasem obou umělkyň