U příležitosti 100. výročí vzniku Československa uvedli Plzeňský kraj, město Plzeň a samozřejmě operní soubor Divadla Josefa Kajetána v Plzni Smetanovu Prodanou nevěstu jako velké vizuální show, na které nechyběla na scéně živá zvířata, lidoví řemeslníci, kejklíři, pivovarský sládek či přední zastupitelé města a kraje – pro ty všechny dokázal najít místo zručný mladý režisér Tomáš Pilař.

Na plzeňském náměstí Republiky na počátku září vyrostla rozsáhlá kulisa české vesnice, která se v pátek 7. září  naplno rozsvítila pro mnohatisícové publikum západočeské metropole. Dát dohromady tak vysoký počet účinkujících tj. sólisty DJKT v Plzni, pěvecké hosty představení, členy baletu DJKT, Plzeňský lidový soubor Mladina, Folklórní soubor úsměv Horní Bříza, Folklorní soubor písní a tanců JISKRA, řemeslníky, bednáře, účinkující se zvířaty, Žongléros Ansámbl a dát tomu vše řád, styl a koncepci – to byl velký režijně-logistický úkol, při kterém Tomáš Pilař obstál na  výbornou.  Styl produkce inscenované pro mnohatisícové publikum pod otevřeným nebem má své zákonitosti, není zde prostor pro zásadně „nové“ výklady opery ani pro výraznější drobnokresbu postav a vztahů. Inscenace není apriori určena operní fajnšmekry, ale pro „masového“ diváka.

Hlavní téma obecně známého příběhu bylo doprovázeno lidovými výjevy (pletení košíků, předením příze,  modelování keramických výrobků na pravém hrnčířském kruhu, dohadováním koňských handlířů a  zapojením dalších hospodářských zvířat do děje či vesnickým škádlením zamilovaných vesnických párů.  Nutno říct, že toho občas bylo až příliš, zejména  předvádění zvířat odvádělo divákovu pozornost od hraní a zpěvu až za hranici vkusu. Rovněž tak nemalá konzumace piva účinkujícími na scéně (v rámci Product Placementu Plzeňského Prazdroje) hrála v některých momentech důležitější roli než Sabinovo libreto a Smetanova hudba. Barvitým způsobem zaujmout většinového diváka, udržet jej (i stojícího!) v pozornosti po dobu více než tří hodin byl každopádně husarský kousek, který se režiséru inscenace celkově povedl.

Jarmila Hruškociová, páni souboru baletu DJKT © Martin Root

Velký prostor víceúrovňového jeviště s několika hracími plány ve stylu klasického selského baroka připravil scénograf Lukáš Kuchinka, Lenka Polášková měla nelehký úkol obléci všechny účinkující do zdobných folklórních plzeňských krojů, které působily jednolitě a ladily divákovu oku. Přirozené skloubení tanečních možností operního sboru, baletu DJKT v Plzni a přítomných folklorních souborů  se zdárně podařilo choreografovi Martinovi Šintákovi.  Dění na jevišti bylo snímáno přímo na náměstí Republiky na dvě velkoplošné obrazovky (a též na internet) – tento přenos na obrazovky mohl být dle mého soudu profesionálněji připraven s ohledem na libreto opery:  kamery občas snímaly vedlejší  doplňkové jevy na jevišti  a necitlivě ignorovaly pěvce, zpívající árie.  Sólisté byli zabíráni jindy až v nelichotivých detailech – přitom celková expozice právě užšího okruhu jednajících osob často chyběla.

Inscenaci hudebně nastudoval a představení řídil Norbert Baxa, který řídil orchestr spolehlivě, občasné nepřesnosti v nástupech při takovýchto open-air produkcích musí divák logicky prominout, už vzhledem k tomu, že dirigent s šedesáti členným orchestrem byli umístěni mimo dohled většiny účinkujících, kteří museli spoléhat jen na svoji muzikalitu či monitory, rozmístěné po hlavním podiem.

Jako ústřední milenecký pár se uvedli  Ivana Veberová a Aleš Briscein. Veberová má pro Mařenku takřka ideální představitelskou dispozici, je výrazným slovanským typem – který vynikne daleko lépe v rolích Mařenky, Libuše, Jitky (Dalibor), Rusalky či Jaroslavny z Knížete Igora než třeba jako Lady Macbeth či Cherubiniho Médea. Od doby, kdy zpívala Mařenku poprvé, její hlas ve střední poloze výrazně zesílil a  její interpretace role se prohloubila; škoda jen několika vysokých tónů, které pěvkyně netvoří zcela přirozeně a které působí úzce v porovnání s pěkně širokou střední polohou.  Herecky působí spontánně, zemitě, stylizace jejího projevu se velmi hodí pro to ztvárnění této smetanovské postavy. Opravdu pěkný výkon tohoto večera! Aleš Briscein má už roli Jeníka zažitou z mnoha divadelních produkcí, jeho krásný, dobře vedený hlas se v partii pohybuje velmi suverénním způsobem, ale zkušeného diváka zamrzí, že občas není věrný skladatelovu zápisu a zpívá jiné noty, což u tak renomovaného pěvce s mezinárodním potenciálem je na pováženou. Jeho herecké podání role je uvolněné a bezvýhradně skvělé. Hereckým pojetím role Vaška zaujal i Tomáš Kořínek z plzeňského souboru, kterému komická figura očividně dělá radost, což diváci spontánně oceňovali již během představení. Podobná výhrada jako u A. Brisceina  platí i u T. Kořínka – pečlivější nastudování partitury by i  jeho případě mohlo přispět k ještě lepšímu výslednému obrazu jeho interpretace role Vaška. Dlouholetý plzeňský Kecal Jevhena Šokala má sice svojí zemitost, osobitost, jeho celkově slabší pěvecká dispozice už poškozuje jeho dřívější vynikající pověst, kterou si v této roli vybudoval.  Totéž bohužel dvojnásob platí o Romanu Janálovi, Krušinovi pátečního večera, jehož zpěv byl spíše deklamací. V reji kejklířů a vedle výborného Jana Ježka jako Principála  trochu zanikla Esmeralda Radky Sehnoutkové, která i herecky zůstala své roli leccos dlužna. Spolehlivými „rodiči“ se ukázali Ivana Šaková (Ludmila), Pavel Horáček (Mícha) či Jana Foff Tetourová, která byla  jako Háta i herecky propracovanější než její kolegové.

Ivana Veberová, Aleš Briscein © Martin Root

Pavel Horáček, Jana Foff Tetourová, Jevhen Šokalo © Martin Root

Tomáš Kořínek © Milan Svoboda

Závěrečná scéna – zdroj YouTube

Hodnocení usazení politické garnitury města a kraje na hlavní pódium (do scény v hospodě) v selských krojích a jejích napájení pivem a (zřejmě) kořalkou, a to právě před komunálními volbami:  je spíše otázkou politické kultury než odborné recenze této kulturní akce.

 

Bedřich Smetana:  Prodaná nevěsta

Plzeň, náměstí Republiky 7. září 2018 od 19. 00 do 23.00 hod, 2 pauzy