Lazebník na schodech

Lazebník sevilský Gioachina Rossiniho je první premiérou pražského Národního divadla Praha v sezóně 2021/2022. Il barbiere di Siviglia, ossia L’inutile precauzione, jak zní celý italský název, se stal nejpopulárnějším dílem pesarského rodáka, přestože při svém prvním uvedení 20. února 1816 v Teatro Argentina v Římě doslova propadl. Jedná se již o sedmou produkci Lazebníka v ND od roku 1945, bohužel ty poslední dvě inscenace byly nastudovány v italštině, což považuji v případě komické opery za chybu, navíc když je k dispozici výtečný český překlad Václava Judy Novotného.

Co přinesl nový Lazebník? Zklamání v případě hudebního nastudování Orchestrem Národního divadla v Praze, tedy spíše šéfdirigentem Jaroslavem Kyzlinkem, který projevil málo citu a vstřícnosti pro doprovázení pěveckých protagonistů. Orchestrální části –  pěkně zahranou předehru a orchestrální výjev z 2. jednání určitě stojí za to pochválit, ale jinak dirigent svoji taktovku pěvcům často nepřizpůsobil, nedýchal s nimi, jel si svým vlastním tempem, a tak nezřídka orchestr a zpěváci nebyli jednotní. Komika vycházející z hudby se také nekonala. Navíc scéna jako Národní divadlo Praha by měla hrát partituru dle kritického vydání a ne si dělat škrty, kde se to prostě hodí. Zvláště zarážející je vynechání celé druhé sloky v hodině zpěvu Rosiny v druhém jednání. To je přesně to místo, kde má interpretka příležitost ukázat hlasovou pyrotechniku naplněnou nejrůznějšími variacemi, vysokými notami a bohatou závěrečnou kadencí. Nedočkali jsme se ani závěrečného Almavivova ronda „Cessa di piu resistere“, které sice divadla zařazují jen v případě mimořádně disponovaného tenora, nicméně toto číslo zase něco navíc prozrazuje o sevilském milovníkovi a jeho hlasový ohňostroj představuje bombastickou tečku představení Lazebníka.

Chybějící komiku v orchestru se na jevišti snažila dohnat režisérka Magdalena Šecová, která úctyhodně rozehrála akční divadlo na scéně Davida Janošeka. Občas se nevyhnula triviálnostem a jisté okoukanosti vtipů a špílců, které se při inscenování Lazebníka používají. Např. úvodní žert s kaktusy, o které se postupně popíchají všichni účinkující, vydržel bavit pár minut a záhy omrzel. Rozehranější hereckou akci bych také čekal u velkého vstupu lazebníka, jehož doprovodná gesta spíše působila jako momentální improvizace než dokonale naaranžovaná akce. Nevšedním a vcelku fungujícím nápadem byly schody k Rosinině pokoji, naopak nezvládnuté bylo Bertino markýrování úklidu před její árií „Il vecchiotto cerca moglie“ (a na jevišti bylo věru co poklidit!) stejně jako i další komické vsuvky služebné, které byly trochu mimo styl inscenace a dobrý vkus vůbec. Kostýmy Kateřiny Štefkové v zásadě doplňovaly zvolené výtvarné řešení inscenace, Figaro sice vypadal jako Don Bartolo, Rosina se objevila v černém (to je opravdu unikum) a převlekové kostýmy hraběte Almavivy až příliš podtrhovaly chlapecký zjev jeho představitele.

O premiérovém večeru se objevil v titulní roli Adam Plachetka, který již má v repertoáru hlasově níže položeného Figara z Mozartova díla, nicméně i Rossiniho Figara již zpíval ve svých předchozích angažmá a je to znát na jistotě a suverenitě, s jakou roli vytváří. Jeho idiomatickou italštinu a stoprocentní stylovost přednesu nutno vyzdvihnout, trochu rozpaky budila jeho přeexponovaná hlasová intenzita, která se prala s laškovností menšího rossiniovského orchestru a se znatelně slabší hlasovou opulencí jeho hlavního spoluhráče – hraběte Almavivy. Jinak ale oslnil krásnou barevností svého basbarytonu a ukázkovým frázováním. Almaviva se stal debutem nadějného českého tenoristy Petra Nekorance v Národním divadle. Přestože roli zpíval poprvé, zhostil se jí s obdivuhodnou vnímavostí pro Rossiniho hudbu a její styl. Nekoranec prokázal zvučnou a nosnou střední polohu, při interpretaci vysokých tónů spíše používal voix mixte, takže pro některé diváky (podle toho, kde seděli) to mohlo budit představu markýrování. Mladý pěvec herecky na jevišti působil suverénně, nicméně i po představitelské stránce má ještě co vylepšit. Mezzosopranistka Arnhejdur Eiríksdóttir (Rosina) je také novou posilou pražské scény, předvedla dobře vedený kultivovaný mezzosoprán, její herecká akce možná byla pro někoho až příliš střízlivá (to je také věcí režie). Kvůli škrtům i ona přišla o šanci ukázat více ze svého pěveckého mistrovství. Za jejím pozitivním přijetí u publika stojí ale určitě i její přirozený půvab a elegance. Herecky se sice vyřádil na Bartolovi Jiří Sulženko vydatně, ale jeho nepříjemný nasální hlas při zpěvu rušil až příliš, občas byl pod tónem a úroveň jeho italštiny značně pokulhávala za úrovní, kterou nasadili protagonisté Figara, Almavivy a Rosiny. Výkon Romana Vocela v jinak pěvecky a herecky vděčné úloze Dona Basilia lze hodnotit jednoduše jako nedostatečný. Shodou okolností jsem několik dní po pražské premiéře slyšel v plzeňském Divadle J. K. Tyla mladého basistu Jana Hnyka, který velkou Basiliovu árii o pomluvě znamenitě zpíval v rámci matiné, a je jen velkou škodou ND Praha, že ho do tohoto úkolu neangažovalo.

Sympatickým projevem v malé úložce Fiorella opět zaujal Lukáš Bařák. Sopranistka Lucie Hájková (Berta) se s chutí zmocnila příležitosti se předvést ve výrazně odlišné úloze – její násilná vnější komika ale budila rozpaky a nezvládnutá vysoká nota ve finále prvního dějství (která není navíc v partituře předepsána a pěvkyně se sama pro její zařazení rozhodla) působila trochu jak pěst na oko.

G. Rossini – Lazebník sevilský, Národního divadlo Praha, psáno z premiéry 7. října 2021.