Dvořákova Rusalka, která měla svoji premiéru v Národním divadle 31. března 1901, si přes svůj věhlas a všeobecnou domácí oblibu hledala cestu na jeviště našich rakouských sousedů poměrně nesnadně.  O uvedení opery ve vídeňské Hofoper jednal s Dvořákem přímo Gustav Mahler a dokonce byl stanoven termín prvního provedení na březen 1902, ale z organizačních důvodů došlo k odložení nastudování a Antonín Dvořák, který zemřel v roce 1904, se již vídeňské premiéry nedožil. V roce 1924 Vídeň poprvé slyšela Dvořákovo vrcholné dílo, jednalo se však o pohostinské představení z Olomouce, jiné zdroje uvádějí informaci o hostování brněnské opery v roce 1907 se stejným titulem. Vídeňská Volksoper uvedla Rusalku v roce 1935. A trvalo dalších 52 let, než Wiener Staatsoper přijala Rusalku do svého repertoáru. V roce 1987 nastudoval dílo v městě na Dunaji dirigent Václav Neumann a s výjimkou představitele Vodníka (kterého ztělesnil ruský basista Jevgenij Nesterenko) všechny hlavní role zpívali čeští a slovenští umělci světového věhlasu: Rusalku Gabriela Beňačková, dvojroli Cizí kněžny a Ježibaby Eva Randová a Prince Peter Dvorský. Zpívalo se pochopitelně česky. Záznam ze slavnostní premiéry vydal label Orfeo již před několika lety na CD. Produkce z roku 1987 měla celkem 23 představení a v roce 2014 ji nahradila nová inscenace (která je stále v repertoáru WSO) režiséra Sven-Erica Bechtolfa, dílo hudebně nastudoval tentokrát Jiří Bělohlávek.  V titulní roli Rusalky se představila bulharská sopranistka Krassimira Stoyanova. Dvořákovu Rusalku si nyní vybralo také Divadlo na Vídeňce (Theater and der Wien), aby jí otevřelo novou operní sezónu 2019/2020 na Naschmarktu.

Nová vídeňská Rusalka v sobě nese v sobě velkou dávku scénické i hudební rozporuplnosti a troufám si říci, že dosti konzervativní český divák by ji asi nepřijal. Režisérka Amélie Niermayer si v posledních letech vysloužila slušné renomé na německy mluvících scénách. Vytvořila například pro Bayerische Staatsoper kontroverzního Verdiho Otella, diváky i kritiky uznávanou Donizettiho Favoritku, v Theater an der Wien se jí skvěle povedla Rossiniho Elisabetta, regina d’Inghilterra a v minulé sezóně inscenovala ve Frankfurtu Smetanova Dalibora v hlavní roli s Alešem Brisceinem. Její Rusalka není v žádném případě romantickým pohádkovým příběhem s přesahem.  Režisérku více fascinuje fakt, že A. Dvořák a J. Kvapil tvořili dílo v době, kdy Sigmund Freud začal odbornou i laickou veřejnost seznamovat se svojí psychoanalýzou, a tak Niermayer vykládá libreto především jako vývoj Rusalčiných traumat (i když to zjevně nebylo záměrem obou tvůrců). Rusalka nemusí být vodní vílou, je to obyčejná mladá dívka, která má nevyřešený problematický vztah s otcem a chce z uzavřeného traumatického domova pryč. Ježibaba je sice ztělesněna tradičně altistkou, ale jedná se stále o Rusalku, která vede dialog sama se sebou, zda odejít za svými sny. Její němota není ani tak cenou, kterou musí zaplatit za radu, ale je to především důsledek dalšího stresu, který na ni čeká v princově paláci. Jedině první setkání a namlouvání s princem je plné poezie, lásky a čistoty, to je ale záhy přerušeno spuštěním obrovského skleněného lustru na konci prvního jednání. Po něm ihned (bez obvyklé přestávky) následuje scéna na princově zámku.  Bizardní kostýmy sloužících vytvořené Kirsten Dephoff a iracionální chování princových hostí naznačují, že sledujeme děj očima Rusalky, která je šokována novou realitou. Cizí kněžna si lehá do společného lože obou milenců, slavnostní polonéza se mění v noční můru Rusalky, která v nezřízeně dovádějících dvořanech vidí především podivné nepřátelské bytosti, které se vysmívají její jinakosti. Ve třetím jednání nalézáme „vyhořelou“ Rusalku, která sebekriticky hodnotí svoji situaci (v áriích „Necitelná vodní moci“, „Vyrvána životu“, ale hlavně opět ve svém vnitřním dialogu Rusalka –  Ježibaba). Její nevášnivá povaha „bez kapky krve“ ji vede na chvíli k úvaze na krevní pomstu na lehkomyslném princi, který jí tolik ublížil. Závěr patří Rusalčinu smrtícímu polibku princi a její nové (zatím neznámé) otevřené budoucnosti.

Günther Groissböck (Vodník), Maria Bengtsson (Rusalka) © Herwig Prammer

Christian Schmidt vytvořil působivou, do bíla laděnou, mnohovrstevnatou scénu, ze které zaujme především centrální bazén, který je obrazem Rusalčina duševního stavu – čirá voda v prvním jednání symbolizuje reflexi, bílá pěna v druhém jednání (pokud jsem měl možnost ze 7. řady vidět) rozčarování či zatemnění její mysli a suchá nádrž bez vody úplnou prázdnotu hlavní hrdinky. Koncepce nové vídeňské Rusalky je pro vnímavého diváka srozumitelná, ale nezřídka pokulhává za obsahem zpívaného textu a ctitel tradičního divadla (tj. divák, který požaduje, aby scénická akce odpovídala textu libreta) ji nemusí přijmout. Vedle systematicky vytvářeného bohatého charakteru titulní Rusalky přes ní samotnou a rovněž tak přes ostatní postavy se režisérka nevyvarovala zbytečných nápadů, např. český nápis „POZOR!“ na scéně nebo samoúčelná princova nahota v druhém aktu. I tři lesní žínky představují podobně jako Ježibaba jinou Rusalčinu podobu, ovšem jejich bezstarostný zpěv v třetím jednání je v zásadním rozporu s momentální náladou titulní postavy. Režisérka občas „neslyší“ hudbu a narežírovaná jevištní akce neodpovídá hudebnímu podkladu.

Novou operní produkci v Divadle na Vídeňce po hudební stránce nastudoval a jednotlivá provedení řídil německý dirigent David Afkham, žák významného nizozemského dirigenta Bernarda Haitinka.  Rozhlasový orchestr ORF Radio-Symphonieorchester Wien opět prokázal své dobré kvality; hudební nastudování však nese rovněž pečeť „odromantizovaného“ konceptu inscenace: Afkham volí méně velkoromantické opulentnosti a naopak nešetří impresionistickým laděním. Technicky hraje orchestr spolehlivě, ale jeho hra za srdce nechytne.

Naroubování freudovské tématiky do pohádkového příběhu představuje zejména pro hlavní hrdinku zcela mimořádnou hereckou výzvu. Půvabná švédská sopranistka Maria Bengtsson vládne pěkným a technicky dobře zvládnutým hlasem. Její střední poloha zní trochu studeně a málo vroucně, avšak košatost jejích vysokých tónů vzdáleně připomíná svojí krásou umění Gabriely Beňačkové. Její čeština není perfektní, zatímco ř, č apod. tvoří přirozeně, problémy dělají příliš krátké samohlásky, ale nedokonalá výslovnost není nikdy na úkor plynulosti zpěvní linky.  Ze zahraničních Rusalek, které jsem měl možnost v poslední době slyšet: Kristīne Opolais, Elisabeth Strid nebo Rachel Willis‐Sørensen, hodnotím osobně Bengtsson nejvýše. Po herecké stránce je nutno před umění Bengtsson smeknout, extrémní náročnost herecké akce (v Theater an der Wien Rusalka nesejde z pódia!), zpívání vrcholně dramatického vrcholu partie (árie „Ó marno, marno to jest“ v druhém jednání)  při neustálém padání a zvedání se na kluzkém povrchu jeviště představuje vrchol toho, co operní pěvec musí (vedle samozřejmého a bezchybného zpěvu) zvládnout.  Pohybově náročnou úlohu představoval i part Prince v podání českého tenoristy Ladislava Elgra. Elgr zaujal bezpochyby představitelsky, po čistě pěvecké stránce neměl nejšťastnější den. Vyšel mu slušně Princův vstup, dařily se mu výbušné scény s Cizí kněžnou, ale velké lyrické oblouky v posledním jednání technicky zvládal na hranici svých možností. Prokázal, že svým talentem se přeci jenom více hodí pro komplexní charaktery postav 20. století než na pozdní Dvořákův romantismus. Českým divákům dobře známá Kate Aldridge, nositelka Thálie za rok 2006 za roli Sexta v La Clemenza di Tito, se představila v menší, ale velmi výrazné roli Cizí kněžny a uchvátila spalující intenzitou svého herecko-pěveckého projevu. Altistka Natascha Petrinsky jako Ježibaba nenabízí zrovna esteticky krásné tóny, její hlas zní příliš ostře a občas nepříjemně, ale svůj part spolehlivě naplnila. Poměrně fádně vyznělo vystoupení tří lesních žínek (Ilona Revolskaya, Mirella Hagen, Tatiana Kuryatnikova), naopak velký ohlas u publika vzbudil Günther Groissböck jako Vodník. Groissböck má roli zažitou z několika předchozích produkcí, jeho česká dikce je obdivuhodná (až na „tě“, které vyslovuje jako „tje“), hlas zní pevně a silně a má patřičný výraz. V menších rolích Hajného zaujal krásnou barytonovou barvou Markus Butter a dobře se uplatnila i Juliette Mars jako Kuchtík, zbavená obvyklého diblíkování (na které jsme u této kalhotkové role zvyklí). Uznání zaslouží i dobře zpívající a hrající Arnold Schoenberg Chor, který již pravidelně doprovází inscenace Theater an der Wien.

Antonín Dvořák – Rusalka, Theater an der Wien, 28.9.2019, délka představení: 2 hodiny 36 minut, 1 pauza

Rusalka (M. Bengtsson) a tři lesní žínky (Ilona Revolskaya, Mirella Hagen,
Tatiana Kuryatnikova) © Herwig Prammer

Maria Bengtsson (Rusalka), Ladislav Elgr (Princ) © Herwig Prammer
Zleva : Günther Groissböck (Vodník), Maria Bengtsson (Rusalka), Ladislav Elgr (Princ),
Kate Aldridge (Cizí kněžna) © Herwig Prammer
Maria Bengtsson (Rusalka), Ladislav Elgr (Princ) © Herwig Prammer