Návrat divadelního mága Davida Radoka do Národního divadla v Brně přinesl opět večer plný emocí, námětů na přemýšlení, dokonalé profesionality a prvotřídních pěveckých výkonů.
Režisér David Radok v poslední době nachází tvůrčí uspokojení v inscenování jednoaktových oper, které v rámci operních večerů spojuje s hledanými a úspěšně nalézanými společnými tématy. Po špičkových inscenacích Hradu Knížete Modrovouse (B. Bartók) a Schönbergova Očekávání, které byly uvedeny v Brně v r. 2016, nyní přichází opět v koprodukci s GöteborgsOperan s kombinací, která se dosud na žádném jevišti neobjevila. V úvodní části večera zazní Tři fragmenty z opery Juliette Bohuslava Martinů a po krátké přestávce následuje Lidský hlas francouzského skladatele Francise Poulenca.
Tři fragmenty z Juliette představují v silně zhuštěné podobě snový příběh pařížského obchodníka s knihami Michela, který Bohuslav Martinů zkomponoval původně na český text adaptace divadelní hry Georgese Neveuxe Juliette aneb Snář. Juliette měla svoji slavnou premiéru v Praze 16. března 1938, za kterou byl autor neskonale vděčný vynikajícímu hudebnímu nastudování Václava Talicha. Po úspěšném pražském počátku Martinů začal pracovat na francouzském znění libreta, které by mu pomohlo dostat Juliettu na světová pódia. Bohužel narůstající dusná atmosféra v Evropě mu v okamžité realizaci jeho záměru nepřála – a tak alespoň v r. 1939 začal připravovat „výtah“ z Julietty ve francouzském znění, který by mohl zaznít v rozhlase nebo na koncertě. Vybral dvě scény z 2. dějství – scénu v lese a scénu vzpomínek a pak použil finále 3. jednání z kanceláře snů. K uvedení Tří fragmentů z Juliette ve francouzském rozhlase bohužel však nedošlo a Martinů na ně zřejmě i zapomněl ve zmatku válečných událostí. Dílo (Tři fragmenty) bylo dlouho nezvěstné, až v 90. letech se podařilo najít vlastníka autografu klavírního výtahu části partitury a v r. 2007 se v archivu DILIA objevil autograf partitury, ze které vyšla následná kritická edice Aleše Březiny. Tři fragmenty z Juliette tak nakonec byly hrány (koncertně) až v roce 2008 v Praze. Mezitím se Martinů k Juliettě jako kompletní opeře ovšem vrátil, v r. 1956 byl ještě přítomen její německé premiéře ve Wiesbadenu. Národní divadlo v Praze má ve svém repertoáru inscenaci (kompletní) Julietty v hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka a v režii Zuzany Gilhuus od r. 2016. Když si ale zlomek díla poslechnete v úžasném provedení orchestru Opery ND Brno, zalitujete, že se hraje jen fragment, nikoliv celá opera.
„Výtah“ ze surrealistické Julietty může být pro mnohého diváka v přímém rozporu se současným inscenováním Poulencova La Voix Humaine (Lidský hlas) v jednom večeru, skoro by se dalo říci velmi realistického 44 minutého hudebního monodramatu složeného podle neméně známé činoherní předlohy Jeana Cocteau – pro jednu zpěvačku účinkující na scéně v podstatě s jedinou rekvizitou – telefonem. Kompozice poprvé zazněla v Opéra-Comique, Salle Favart v Paříži 6. února 1959. Premiéru dirigoval Georges Prêtre a jedinou roli zpívala francouzská sopranistka Denise Duval, která silou své osobnosti a svým interpretačním mistrovstvím byla Poulencovou dlouholetou múzou (vytvořila rovněž titulní role v jeho dalších dílech Les mamelles de Tirésias (Prsy Tiresiovy, 1947) a Dialogues des Carmélites (Dialogy Karmelitek, 1957). Ojedinělost partitury a velká pěvecká a herecká výzva lákají sopranistky těch nejzvučnějších jmen, aby hrdinku ztvárnily na jevišti; v minulosti se o to s úspěchem pokusily např. Josephine Barstow, Gwyneth Jones, Catherine Malfitano, Julia Migenes Johnson, Jean Rhodes, Jessye Norman, Magda Olivero, Felicity Lott, Renata Scotto, Elisabeth Söderström či Galina Višněvskaja. Z českých interpretek uzavírají slavnou galerii Alena Míková a Milada Šubrtová, které roli alternovaly v jedné z posledních (s českým textem) uvedených produkcí v českých zemích, a to v inscenaci ND Praha z r. 1972.
Nová režijní práce Davida Radoka na ND Brno se opět vyznačuje absolutní profesionalitou a jasnou, srozumitelnou koncepcí zacílenou na inteligentního diváka. Radok navazuje na stylové a tematické podobenství světa iluzí opusů Modrovousův Hrad a Očekávání a ve Třech fragmentech / Lidském hlasu tuto linii dále inspirativně rozvíjí a prohlubuje.
Scéna (autor též D. Radek) vytváří kompaktně uzavřený prostor vnitřního světa hrdinů (Michel, Julietta, Žena v Lidském hlasu) s působivým průhledem do vnějšího světa (videoprojekce Dalibora Fencla) a navíc působí velmi příznivě pro dokonalé akustické vyznění sólových hlasů. Rovněž kostýmy Zuzany Ježkové plně souznívají se scénografií a atmosférou představení. Všechny pohybové akce na jevišti jsou důsledně promyšlené a vychází ze způsobu interpretace obou příběhů. Zvláště v Lidském hlase se tvůrčí tým D. Radoka dokázal fascinujícím způsobem oprostit od obvyklého naturalistického pobíhání ženské představitelky s telefonem v ruce po jevišti. Radokova „Elle“ vlastně netelefonuje, žije svým vlastním snem, iluzí telefonní komunikace s milovanou bytostí. Originálním způsobem nakládá s telefonem, s telefonní šnůrou, zástrčkou; každý jevištní detail má svoje místo, aby objevoval, překvapoval a pronikal do divákova nitra.
Rovnocenného partnera našel Radek ve výstižném a citlivém hudebním pojetí obou skladeb, o jejich prvotřídní nastudování a provedení se zasloužil Marko Ivanović. Pod jeho vedením Orchestr Národního divadla Brno prodýchává éteričnost obou skladeb, inspiruje a spoluvytváří ojedinělou jednotu zvuku a obrazu.
Rozsahem ne příliš rozsáhlý part Michela s naprosto odzbrojující přesvědčivostí, stylovou interpretací a krásným hlasem ovládl dánský tenorista Magnus Vigilius, který brněnské publikum nadchnul např. jako Boris v emotivně silné inscenaci Káti Kabanové v režii Roberta Carsena. Svěžím, velmi sympatickým a veskrze lidsky přívětivým dojmem ztělesnil barytonista Roman Hoza postupně Obchodníka se vzpomínkami, Starce mládí, Nočního hlídač a konečně Starého Araba. V jeho případě divák jen zalitoval, že Hoza nedostal v operním večeru větší příležitosti ukázat další polohy svého mnohostranného talentu. Do jevištně účinného rámce představení dobře zapadly i postavy Dědečka v podání Josefa Škarky a Babičky Evy Novotné, jejíž slabší pěvecký výkon lze označit snad za jedinou černou tečku představení. Popsání kreace Jany Šrejma Kačírkové jako Juliette a pak především jako Elle v Poulencově monodramatu by si zasloužilo samostatnou studii. Jen jako základ je tu výborná pěvecká technika, skvělá jazyková příprava, krásný hlas a přirozená herecká intuice. J. Š. Kačírková krok za krokem buduje charakter svých dvou postav, odhaluje jejich vnitřní svět a přitom si stále ponechává jejich tajemství, tak přitažlivé pro vnímavého diváka. Vskutku fascinující interpretační výkon, který vychází z působivé inscenace a mnohonásobně umocňuje práci režiséra, dirigenta, orchestru a všech složek, které se postaraly o mimořádný divácký zážitek.
Bohuslav Martinů: Tři fragmenty z Juliette / Francis Poulenc: Lidský hlas
Národní divadlo Brno 16.6.2019
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.