O premiéře plzeňské IRIS jsme přinesli podrobnou recenzi našeho spolupracovníka Davida Chaloupky. První repríza málo uváděného díla Pietra Mascagniho Iris se postarala o nejedno pěvecké překvapení a celkově inscenace „zabodovala“ u diváků více než o premiérovém večeru.
V první řadě se o lesk druhé premiéry zasloužila Maria Kobielska v titulní roli, která sice vládne menším objemem hlasu než domácí Ivana Veberová, ale co do vroucnosti a hloubky výrazu ji vysoce předčí. S Kobielskou přichází na jeviště kouzlo, které přesně Mascagniho Iris potřebuje: polodětské radosti a ženské bolesti této Iris v každém okamžiku věříte. Její soprán obdivuhodným způsobem vykresluje dívčinu naivitu, aniž by používala dnes již přežilé „voce infantile“, zvukomalebně si pohrává s každou frází, aby ji naplnila adekvátním výrazem. Až na pár ostřejších vysokých tónů zní úchvatně a dominuje zejména ve střední a lyrické poloze; její drobná postava jí spolehlivě pomáhá vrchovatě naplnit obtížnou roli i po stránce herecké. V naší minulé recenzi zmiňovaný nejasný a neurčitě inscenovaný únos Iris v prvním jednání Kobielska interpretuje jasněji, takže divák chápe, že dívka jako v hypnotickém stavu odchází za loutkou, která je předzvěstí nového světa a její záhuby. Maria Kobielska ovšem měla po svém boku také neméně schopné partnery: Paolo Lardizzone po pár dnech odpočinku (celou šňůru zkoušek a premiéru absolvoval bez alternace) zněl v absolutní formě, jeho hlas se ve velmi nepříjemně vysoko položeném partu Osaky tentokrát nesl báječně, měl potřebný erotický náboj a lesk. Je opravdu s podivem, že takového tenoristu si ještě k žádnému ani pohostinskému představení nepozvalo pražské Národní divadlo. Výtečně zpívajícího Svatopluka Sema z premiérového večera vystřídal nadějný slovenský zpěvák Csaba Kotlár (Kyoto), jehož výkon byl zcela souměřitelný s jeho starším kolegou, jeho hlas je možná méně barevný, ale zní pevně, má nosnost a průraznost a k dokonalému profilu jeho zloducha přispěla velmi srozumitelná dikce a svědomitá práce na výrazu. Navíc jsem zaznamenal ještě lepší jevištní souhru Osaky a Kyota než byla ta o prvním večeru. Jevhen Šokalo asi neprožívá právě nešťastnější pěvecké období, ale jeho Otec / Slepec (Cieco) se mu povedl a přispěl k tomu i ten nezanedbatelný fakt, že má přesně odpovídající „physique du role“. Jana Foff Tetaurová se pěvecky suverénně zhostila role Gejši. V obou recenzovaných večerech byly dobře obsazeny a zazpívány drobnější (ale náročné) tenorové party Hadráře / Kramáře: o repríze role byla svěřena Michalovi Bragagnolovi, já osobně bych dal přednost velmi dobře znějícímu premiérovému Amiru Khanovi.
Lepší typové obsazení sólistů do první reprízy (a jejich zdařilé pěvecké nasazení) přispělo k výrazně lepšímu vyznění celé pozoruhodné inscenace režiséra Tomáše Pilaře. Oba večery dirigoval Jiří Štrunc, u jehož výkonu si lze přát jen více ponoru a vroucnosti při interpretaci partitury a také více porozumění pro zákonitosti italské dikce, aby sólistům „neutíkal“, jak jsme toho byli občas svědky.
P. Mascagni: IRIS, 17.4.2019
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.