„Vypůjčená“ Čertova stěna aneb Povedlo se vůbec něco?

Znáte nějakou Smetanovu operu s „mefistofelovským“ námětem?  Správná odpověď je ČERTOVA STĚNA. Je to jediná opera skladatelova opera, kde vystupuje pohádková, chcete-li tajemná bytost, kterou do opery „přičarovala“ libretistka Eliška Krásnohorská. Ta symbolizuje pokušitele, špatné svědomí či zákeřné zrádce, které nás svádí z cesty. Celkově „lehký“ tón libreta a postav Čertovy stěny není však vůbec jednoduchý pro inscenátory. Jak si s tím poradili o premiéře a první repríze v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni, které se konaly v sobotu 19. října 2024 a ve čtvrtek 24. října?

INSCENACE

Plzeňská inscenace není původní, byla „vypůjčena“ z Národního divadla moravskoslezského, jedná se o starší produkci z roku 2014, kterou ostravský soubor v rámci Roku českého hudby a projektu kompletního provedení všech Smetanových oper na sklonku roku 2023 znovu uvedl v obnovené premiéře. 15. 6. 2024 se konala na severu Moravy její derniéra a v nové sezóně se objevila v Plzni, kde ji dle původní režijní knihy se souborem připravil asistent režie Vojtěch Jansa. Sdílení, potažmo např. koprodukce či nakupování starších úspěšných inscenací je ve světě běžná věc, v každém případě to šetří divadelní rozpočet a v tom druhém případě je to sázka na jistotu z hlediska komerčního úspěchu nové produkce. To ovšem platí jen v případě, je-li „putující“ produkce divácky atraktivní a má-li nesporné umělecké kvality. O Čertově stěně režiséra Jiřího Nekvasila to bohužel říci nelze. Patří k těm divadelním projektům, na nichž je vidět ve značné míře jen umělecká rutina, vyhořelost a zásadní absence tvůrčího pohledu na dílo. „Odlehčenější“ tón Čertovy stěny sice neznamená, že se jedná o snadný inscenační úkol, avšak ze své podstaty nabízí docela širokou paletu přístupů. Nicméně ani po třech hodinách strávených v divadle je značnou výzvou „přečíst“ režisérův záměr, jelikož se inscenace chvílemi tváří velmi vážně, jindy sklouzává k hypersatirické nadsázce, a někdy působí náznakově odlehčeně.

Inscenátoři Čertovy stěny nikdy nejsou ve svém přístupu důslední. Chtějí nám tím naznačit, že sami neví, co si s dílem počít, a tak během večera nám servírují stylově velmi rozmanité pohledy na dílo? Vedle absence „jednotící“ režijní linie představení zásadně postrádá hlubší rozehrání vztahů; jednající postavy nezřídka vstupují na jeviště bez zjevné motivace a odcházejí z něj, protože má prostě výstup zrovna už někdo jiný. Protagonisté předvádějí ty neotřepanější herecké manýry včetně velkooperních gest a zpívají vesměs na forbíně čelem k publiku, popřípadě v ansámblových scénách uplatňují vlastní lidovou (hereckou) tvořivost, kteroužto styl inscenace (pokud ta vůbec nějaký měla) úplně shazují. Debakl inscenace umocňuje mnoho nevypovídající minimalistická scéna Davida Baziky, která jakoby zapomíná, že divák 21. století je zvyklý na bohaté vizuální možnosti filmu i současného divadla, vrcholem beznaděje jsou pak ilustrativní kulisy nesoucí portréty B. Smetany. Ty jsou navíc v dramatických momentech partitury kýčovitě nasvíceny do červena. Kostýmy Marty Roszkopfové, čerpající inspiraci v historických oděvech sice v zásadě neurazí, ale svojí mírou detailu vůbec neladí s minimalistickým pojetím scény; v některých případech navíc svou nadbytečnou zdobností přesahují společenské postavení jednotlivých postav (královské ošacení pana Voka) či sklouzávají k excentrismu (kostým Hedviky silně připomínající oděv macechy ve filmové pohádce Tři oříšky pro Popelku). Choreografická složka (Gianvito Attimonelli a Jana Tomsová) je přehlídkou podprůměrnosti a nevkusu.

HUDEBNÍ PROVEDENÍ A INTERPRETI

Čertovu stěnu hudebně připravil a nastudoval dirigent Jiří Štrunc. O premiérovém večeru Orchestr Divadla Josefa Kajetána Tyla měl nepřeslechnutelné problémy v sekci dřevěných dechových nástrojů, které zněly dost dutě a nepřesně, ale jinak v jeho výkonu nebyly vážnější problémy a slušně fungovala i shoda mezi orchestrem, sborem a sólisty. Celkově hudebnímu nastudování však chybělo využití dynamiky v celé její šíři a orchestr nezřídka kryl zpěváky. V opeře se výraznou měrou uplatnila dobře zpívající dámská část Sboru opery DJKT, která zvukovou kompaktností předčila pánskou část sboru, která ovšem byla vždy umísťována do zadní části jeviště.

Z obsazení 1. premiéry vévodil představení Jiří Hájek jako Vok Vítkovic, vedle krásného kantabilního barytonu zaujal nádherným frázováním plným krásných legat a příkladnou intepretací textu, stejně tak inteligentním a laskavým pojetím této krásné smetanovské role. Alternující Martin Bárta se na jevišti o první repríze prosadil především svojí obrovskou osobností, jeho poněkud hřmotnému projevu vyhovovaly především výtečně přednesené dramatické pasáže, v lyrických a kantabilních úsecích ztrácel občas intonační jistotu. Typově dobře obsazený a herecky obratný byl Tomáš Kořínek jako Michálek, jemuž by role za ideálních okolností vyhovovala i svojí tesiturou, ale zpíval s nedostatečnou dechovou oporou a jeho hlas nezněl dostatečně pevně a bohatě; v jeho interpretaci také chyběly spojité fráze melodického toku a namísto nich jsme slyšeli zvuk plný neustálých rušivých přerušení. Martin Šrejma se výtečně osvědčil jako Jarek, menší prostor DJKT vyhovoval jeho hlasovému volumenu; je ho zapotřebí pochválit za krásné melodické frázování i zdařilý herecký portrét postavy. Richard Samek o druhé repríze upoutal krásnou barvou ve střední poloze, vysoké tóny již však tvořil s námahou, nejvíce ovšem vadila jeho nedůslednost co se týče dodržování notového zápisu. Jiří Sulženko (Rarach) vytvořil titulního zloducha opery již se značně opotřebovaným a málo znělým materiálem, ke konci (obou) představení už mu slyšitelně docházely síly, a i představitelsky jeho výkonu chyběla potřebná jiskra a dramatický tah. O první premiéře ho svým velkým znělým basem, plným energie „převálcoval“ Beneš Jana Hnyka, o první repríze nebyl schopen zase konkurovat charismatu Martina Bárty. Určitě většího jevištního efektu (o premiéře) by se asi dosáhlo, kdyby se obsazení Rarach / Beneš prohodilo ve prospěch hlasově zdatnějšího Hnyka. Beneš druhého představení Andrij Charlamov za sebou zanechal jen velmi matný dojem po všech stránkách nevýrazného představitele. Bohužel znatelně hůře dopadlo obsazení ženských rolí. Ivanu Veberovou (Hedvika v obou recenzovaných představeních) bylo v jejích předchozích jevištních kreacích slyšet v lepší formě. Zejména o premiéře zněly její výšky úzce a velmi ostře a potýkala se se srozumitelností zpívaného slova. Radka Sehnoutková také není vysněnou Katuškou, její hlas jde málo „dopředu“, postrádá znělost a jiskru, nicméně stále má dar příjemné vřelosti, který ladí s charakterem postavy. Alternující Helena Kalambová svým subtilním až subretním hlasem se na roli Katušky vůbec nehodí, navíc měla potíže s artikulací a znělostí ve střední poloze. Jana Foff Tetourová se kalhotkovou rolí Záviše „vrátila“ ke svým začátkům v plzeňském angažmá, a přestože se dnes výrazně profiluje v dramatičtějším mezzosopránovém repertoáru, s elegancí a mírnou nadsázkou předvedla svoji roli s příjemnou hlasovou svěžestí. Záviš první reprízy Veroniky Hajnové prezentoval velký znělý hlas, ale dost ostrý ve vyšší poloze a bohužel i této pěvkyni bylo málo rozumět.

Plzeňské divadlo uvedením Čertovy stěny zařadilo do svého cyklu provedení Smetanových oper v rámci Roku české hudby po Hubičce další titul, jehož umělecká úroveň je jen dalším dokladem postupného úpadku plzeňské opery především v kontextu zbývajících tří souborů DJKT. Možná reputaci „zachrání“ tři smetanovské tituly Tajemství, Dvou vdov a Braniborů v Čechách, které na plzeňskou scénu v lednu příštího roku přiveze Národní divadlo moravskoslezské.

Bedřich Smetana: Čertova stěna, premiéra 19. října 2024, psáno z premiéry a z reprízy 24.10.2024