Po třech letech se do drážďanské Semperoper vrátila úspěšná inscenace Hugenotů (Les Huguenots) Gioacoma Meyerbeera, o které jsme informovali v jedné z našich starších recenzí. První saská scéna se v roce 2019 připojila k stále sílícímu procesu renesance děl velké francouzské opery, jmenovitě jejího čelního představitele Giacoma Meyerbeera. Rostoucí obliba diváků kompletního provádění těchto oper (tj. bez škrtů nebo jen s omezenými škrty) vedla letos např. i bruselské Théâtre de la Monnaie k obnovené premiéře slavného nastudování Les Huguenots v tomto operním domě z roku 2011 režiséra Olivera Py a dirigenta Marca Minkowskeho: v původní režii, v novém úplném hudebním nastudování Evelina Pidò a s novými sólisty.

To v Drážďanech zůstalo z části obsazení stejné, dirigenta Stefana Soltésze, který zemřel v létě letošního roku během produkce Straussova Capriccia v Bavorské státní opery, nahradil v Čechách dobře známý dirigent John Fiore.

Pokud se podíváme na jevištní realizaci režiséra Petera Konwitschneho v Semperoper s odstupem tří let je nutno konstatovat, že inscenace nic neztratila na své aktuálnosti. Stěží bychom dnes hledali jiné operní dílo s aktuálnějším a nadčasovějším tématem, jakým je xenofobie a rasová či náboženská nesnášenlivost. Jen připomeňme, že Les Huguenots s jistou uměleckou nadsázkou zpracovávají velkou historickou událost, která vešla do dějin jako Bartolomějská noc. Konwitschny přímo nestaví příběh jako konkrétní konflikt katolíků a protestantů (hugenotů), ale jako obecné téma nesnášenlivosti k odlišnosti, která vede k tragédii ve společnosti i v rodinném kruhu (v závěru hrabě de St. Bris zabíjí svoji vlastní dceru Valentinu, protože přijala cizí víru).

V dnešní době však existují daleko vyšší požadavky na čistotu stylu grand opéra a její co největší úplnost. Proto jsou nepřijatelné některé režisérské zásahy, které pod záminkou ideové koncepce a vyššího dramatického spádu vedly v drážďanské produkci k výrazné redukci partitury (asi 40 minut – a to např. u opakovaných virtuózních čísel královny Markéty a pážete Urbaina s využitím nejrůznějších belcantových ozdob ve scéně Tourraine), k přesunům některých výstupů či ukončení celé opery nikoliv velkým sborovým finále v duchu tradic velké francouzské opery, nýbrž hrou sólového hráče na basklarinet. Naopak pozoruhodností, kterou jsme také zmínili v naší předešlé recenzi, je zařazení rozsáhlejší vstupní scény Valentiny po jejím příchodu do de Neversova domu (v prvním jednání), která je kromě hudebního aspektu přínosná a i z dramatického hlediska, neboť dává jasnější odpověď, proč hraběti zaslíbená budoucí choť do jeho domu vlastně přichází. Poučeným divákům je také dobře známá skutečnost, že za pogromem v roce 1572 nestál nikdo menší než Kateřina Medicejská. Ta původně v pracovní verzi opery i vystupovala, ale rozhodnutím cenzury ještě před premiérou r. 1836 byla její postava vyškrtnuta a její krátký part byl připsán hraběti de St. Bris. U Konwitschneho se regentka do děje (v krátkém výjevu) opět vrací, bohužel současné hlasové možnosti režisérovy oblíbené pěvkyně Sabine Brohm, představující Kateřinu, už jsou natolik nedostatečné, že v tomto případě celý efekt přidané hodnoty vyšel vlastně naprázdno.

Novým drážďanským Raoulem de Nangis byl v sérii představení v říjnu 2022 Sergey Romanovsky, bohužel poslední představení 28. října, které recenzujeme, odřekl. Vedení drážďanské opery se podařilo sehnat narychlo velmi kvalitní náhradu v osobě Antona Rositskieho, který narychlo přicestoval z Bernu, kde právě ztvárňoval náročnou úlohu Arnolda v Rossiniho Vilému Tellovi. Rositskiy si získal publikum neobyčejnou stylovostí svého projevu a uvolněně tvořícími výškami včetně nádherných hlavových tónů. Tenorista však už nebyl schopen v omezeném čase nastudovat složité aranžmá, a tak roli „jen“ pěvecky vytvořil stojíc po straně jeviště, zatímco roli spíše odchodil než zahrál Joachim Berger-Malthet. Díky tomu ovšem bylo představení regulérně odehráno.

Bohužel rozdvojení hlavní mužské postavy opery oslabilo napětí na jevišti, a to hlavně v klíčových výstupech s královnou Markétou a Valentinou, což poznamenalo i vyzařování herecké akce obou umělkyň, neboť neměly partnera, který by je inspiroval k intenzivnější hře. O pěvecké účasti Eleny Gorshunové (Markéta) je nutno se zmínit s velkým respektem a uznáním – s výbornou technikou a příjemně znějícím a nosným sopránem zvládla obtížný koloraturní part, který obohatila rovněž osobním půvabem. Dramatická sopranistka Jennifer Rowley i tentokrát vytvořila postavu Valentiny. I když se jí úplně nevyvedly některé vysoké noty, opět zaujala plností střední polohy, dramatickým témbrem svého hlasu a zasvěceností do stylu velké francouzské opery. Dimitris Tiliakos spolehlivě uhrál hraběte de Nevers, málo výrazně vyšla intepretace Hraběte de Saint-Bris v podání Tilmanna Rönnebecka. Daleko intenzivnější práce s interpretovaným textem by se také dala očekávat od Marcela Lawsona Andersona, který na sebe upozornil i poněkud pohybově jednotvárnou pohybovou akcí. Přesto to byl standardně slušný profesionální výkon, který ostatně předvedli i ostatní účinkující večera.  Mezzosopranistka Štěpánka Pučálková zase velmi příjemně překvapila v kalhotkové roli pážete Urbaina, která jí hlasově velmi sedí a navíc jí poskytuje možnost uplatnit její komediální nadání.

Staatskapelle Dresden pod vedením Johna Fioreho podala obdivuhodný koncentrovaný výkon, zaujala především velkým dynamickým rozpětím, stylovostí a celkovou zaujatostí pro hru.

Bohužel překvapením jinak příjemně stráveného večera v opeře bylo poloprázdné hlediště slavné Semperoper, které jindy (zejména při produkcích děl Richarda Wagnera a R. Strausse) bývá vyprodáno do posledního místa.

Giacomo Meyerbeer: Les Huguenots, Semperoper Drážďany, obnovení nastudování, psáno z představení 28. října 2022