Musica non grata zahájila pražskou operní sezónu

O netradiční zahájení operní sezony se postaralo Národní divadlo Praha slavnostním koncertem s názvem Musica non grata, který se konal v neděli 30. srpna 2020. Současně tím byl nastartován i cenný čtyřletý hudebně-divadelní projekt, který je a bude věnován hudbě a autorům, kteří se stali oběťmi zvůle totalitních režimů 20. století. Cyklus operních inscenací, koncertních provedení oper, symfonických a komorních koncertů vzniká s podporou Velvyslanectví Spolkové republiky Německo. 

Jak je uvedeno i v tiskové zprávě projektu „…v centru pozornosti celého projektu Musica non grata stojí především hudba českých a německých autorů, kteří měli být umlčeni nacistickou ideologií ve 30. a 40. letech 20. století. Zdaleka nejde pouze o dnes již poměrně dobře známé tzv. „terezínské autory“ Pavla Haase, Hanse Krásu, Gideona Kleina či Viktora Ullmanna, nýbrž o celou řadu dalších hudebníků, jejichž osud rozpínající se nacistický totalitní režim tak či onak poznamenal. Chceme připomenout životní cesty a umělecké kvality takových osobností, jako byli Franz Schreker, Erwin Schulhoff, Rudolf Karel, Emil František Burian, Karel Berman či Ludmila Peškařová, kteří byli pronásledováni pro svůj původ, politické postoje či odbojovou činnost, ale i těch, které totalitní režim donutil emigrovat a kteří našli nové zázemí a mnohdy i nové impulsy ve svobodném světě, jako Ernsta Křenka, Ericha Wolfganga Korngolda, Alexandra Zemlinského, Jaromíra Weinbergera, Bohuslava Martinů, Jaroslava Ježka, Vítězslavy Kaprálové, Paula Hindemitha, Kurta Weilla, Hannse Eislera, ale i např. slavných operetních autorů Emmericha Kálmána či Oscara Strause, a mnoha dalších“.  Opomenuti nebudou nejvýraznější osobnosti hudby 20. století – Igor Stravinskij, Alban Berg, Arnold Schönberg nebo Gustav Mahler.

První večer (30.8. 2020) byl věnován třem skladatelům: Vítězslavě Kaprálové, Alexanderu Zemlinskému a Bohuslavu Martinů. 

I přes krátký čas, který byl Vítězslavě Kaprálové (1915-1940) vyměřen, stačila složit více než čtyřicet mimořádně hodnotných skladeb (klavírní, komorní, orchestrální, vokální) a dokázala se obdivuhodně prosadit v tradičně mužském oboru. Už za skladatelčina života byla její hudba vysoce ceněna (vyhrála několik skladatelských soutěží a obdržela řadu ocenění a několik finančních cen, například Smetanovu cenu v roce 1938 a v roce 1939 cenu Svatoboru). Na koncertě zazněl její Koncert pro klavír a orchestr d-moll, op.7.

Rakouský hudební skladatel, dirigent a pedagog Alexander Zemlinsky (1871 – 1942) se do českého hudebního povědomí vryl výrazně především jako hudební ředitel Nového německého divadla v letech 1911-1927, kdy tak přispíval k vysoké úrovni kulturního života tehdejší Prahy. A je tomu právě dvacet let, kdy roce 2000, v tehdy samostatné Státní opeře Praha, uvedli jeho pohádkovou operu Das war einmal (Bylo nebylo). Z jeho rozsáhlé symfonické, komorní, písňové, sborové a operní tvorby byly na slavnostním koncertu připomenuty jeho Žalmy 23 a  13 komponované pro velký orchestr a sbor.

Bohuslava Martinů (1890 – 1959) není nutno čtenářům našich stránek zvláště představovat, spíše bych ocitoval fundovaně zpracovaný příspěvek dramaturga ND Praha Ondřeje Hučína týkající se skladby, která byla programu slavnostního večera: „Mezi nepočetné, ale obsahem závažné hudebně-politické deklarace Bohuslava Martinů patří i Česká rapsodie, která na rozdíl  od obou zmíněných skladeb (pozn. myšleno Kaprálové a Zemlinského) vychází z událostí a společenského kvasu spojených s chronologicky první válečnou katastrofou 20. století. Martinů ji píše na jaře posledního válečného roku 1918 pod dojmem Národní přísahy, kterou 13. dubna přednesl ve Smetanově síni Obecního domu Alois Jirásek a která veřejně a otevřeně formulovala právo Čechů na samostatný stát. A byl to také Alois Jirásek, komu tehdy osmadvacetiletý Martinů, stojící stále na počátku skladatelské dráhy, následně svoji slavnostní kantátu věnoval. Z hlediska hudební dramaturgie se Česká rapsodie pozoruhodně vymyká jak z předchozího autorova tvůrčího vývoje, čerpajícího především z rané moderny, impresionismu a dekadence, tak i z jeho následného směřování k avantgardě a neoklacisismu“.

Uspokojivou uměleckou úroveň koncertu zajistil Hudební ředitel Státní opery Praha Karl-Heinz Steffens, Orchestr a Sbor Státní opery a sólisté večera. Zatímco u poslední skladby (Martinů České rapsodie) bylo zjevné, že hráči i sbor skladbu dobře ovládají a mají její styl „pod kůží“, byly to bohužel Zemlinského Žalmy, kde hra orchestru a zpěv sboru vykazovaly nepřeslechnutelné nedostatky. Možná to bylo způsobeno nedostatkem zkoušek, ale sbor zněl nevyrovnaně, intonačně nejistě, bez zápalu a také jeho interpretace německého textu byla nesrozumitelná. Alice Rajnohová jako sólistka první části večera (Koncert pro klavír a orchestr V. Kaprálové) působila svojí hrou soustředěně a uvolněně, převládala měkkost jejího podání na úkor větší razance v některých částech skladby. Ozdobou večera se stal barytonista Svatopluk Sem, který svůj výstup v České rapsodii naplnil nejen krásným zpěvem, ale také výrazem a osobním charismatem.

Musica non grata – Národní divadlo Praha v budově Státní opery 30.8.2020