Úspěšný návrat Händela do Semperoper

Zelený čtvrtek v drážďanské Semperoper přivítal návštěvníky již 23. představením jedné z nejhranějších barokních oper vůbec, Giulio Cesare in Egitto (Julis Cesar v Egyptě), která měla svoji poslední premiéru v Drážďanech před deseti lety. Giulio Cesare je divácky vděčným kusem, nabízejícím košatý příběh s prvky truchlohry i komedie, velké krásné árie a šťastné rozuzlení dramatu. Na produkci se vydatně podíleli i noví členové opery i členové Junges Ensemble Semperoper, o kterých bude ještě řeč.  Staatskapelle Dresden není zrovna orchestr, který by byl proslulý interpretací staré hudby, jeho doména tkví ve špičkové interpretaci oper Richarda Wagnera, Richarda Strausse a dalších německých mistrů převážně první poloviny 20. století. Část orchestru se však systematicky provozování barokní hudby věnuje a aby dosáhli optimálního zvuku, je do jednotlivých produkcí zván vždy dirigent, který je zasvěcen do stylu a orchestru může něco nabídnout ze své zkušenosti s interpretací barokních skladatelů. Tím byl v případě inscenace Giulia Cesara Alessandro De Marchi. Nutno podotknout, že během recenzovaného večera symbióza mezi dirigentem a orchestrem fungovala výrazně lépe než v případě francouzské Platée, o které jsme vám též přinesli recenzi na stránkách OperaJournal.cz. De Marchi vedl orchestr zručně a inspirativně, otázkou zůstává, do jaké míry je vám právě De Marchiho rukopis blízký – interpretace staré hudby nemá jediný styl a každá dirigentská osobnost prosazuje svůj hudební názor. De Marchi preferuje méně vibrata, hudební čísla občas „rozvolňuje“ namísto dodržování ostrých kontur a dramatické pasáže příliš nevyhrocuje.

Inscenace režiséra Jense-Daniela Herzoga posouvá děj někam do třicátých až čtyřicátých let dvacátého století do severní Afriky, sám tvůrce uvádí inspiraci slavným filmem Casablanca. Časové i prostorové přemístění děje kupodivu funguje spolehlivě, nestaví dílo na hlavu – a přesto, že  inscenace je již deset let stará, velká část témat je stále aktuální, naopak v souvislosti s utečeneckou krizí a stále posilujícím obchodem s chudobou nabývá stále na větším významu. Scéna (a kostýmy) Mathise Neidhardta vhodně podporují zvolený režijní styl, mise-en-scène je funkční a svojí prostorovou uzavřeností velmi příznivá pro pěvce i orchestr, kteří jinak ve velkém prostoru Semperoper nevytváří zrovna ideální zvuk pro poslech staré hudby. Pro inscenační tým je vždy obtížné najít v  barokních operách typu Giulio Cesare (čistého času téměř 3,5 hodiny hudby) nový a zajímavý scénický klíč pro všechny (dlouhé) árie včetně jejich nezbytných opakování tak, aby se divák nenudil. To se Herzogovi většinou dařilo, i když ne každá herecká akce rámující árie či recitativ úplně nadchnula svoji originalitou.

V dnešní době je již běžnou provozovací praxí obsazovat do rolí, které byly dříve psány pro kastráty, countertenory. V Drážďanech se na jevišti objevili celkem tři ! V titulní roli zkušený Larence Zazzo, který má svoji parádní roli Giulia Cesara zažitou z mnoha světových produkcí. Jeho projev už nese známky jisté opotřebovanosti, občas je bez lesku, značné problémy mu dělají rychlé koloraturní běhy, které provádí nepřesně a na hranici slyšitelnosti (navíc občas doprovázené nepěknými diskotékovými pohyby), ale dlouhé lyrické pasáže jsou v jeho provedení stále velkým zážitkem. Mladší Vasily Khoroshev herecky výborně podal náročnou roli Cesareho protihráče Tolomea; jeho hlas jistě nepředstavuje ideál belcanta, ale je dobře technicky veden a na roli zlého pomstychtivého uchvatitele egyptského trůnu se dobře hodí. Velký úspěch u publika měl dobře znějící Dmitry Egorov v menší roli Nirena, který se vedle barokního repertoáru věnuje též interpretaci opery 20. a 21. století – například vytvořil partii Olgy ve Třech sestrách skladatele Petera Eötvöse ve frankfurtské opeře podle slavné Čechovovy předlohy. V náročné dlouhé partii Cleopatry (s šesti velkými áriemi !) se uvedla Elena Gorshunova, která po dřívějším tříletém pevném angažmá v Semperoper se sem nyní pravidelně vrací, především v mozartovském a barokním repertoáru. Pokud vezmu jako svůj absolutní vzor v této partii fenomenální francouzskou pěvkyni Natalii Dessay (a její dokonalý pěvecko-herecko-taneční výkon Cleopatry v Metropolitní opeře v roce 2014– vysílaný v přímém přenosu prostřednictvím Met HD), tak Gorshunova nedosahuje úrovně své slavnější předchůdkyně (ani ji k tomu nedává Herzog na rozdíl od režiséra McVicara  takovou bohatost scénického arzenálu), ale má příjemný, dobře vedený hlas, půvabný zevnějšek, a to z ní činí působivou jevištní představitelku. Krásný zpěvní materiál ukázala mladá mezzosopranistka izraelského původu Michal Doron, členka Junges Ensemble Semperoper, která sbírá první jevištní zkušenosti a snad časem bude moci nabídnout i více ve výrazu, který jsme tento večer trochu postrádali. Česká mezzosopranistka Štěpánka Pučálková v nelehké kalhotkové roli Sexta přesvědčila krásným dobře, pohyblivým hlasem i zralým jevištním ztvárněním své postavy. Už pro tento krásný výkon pěvkyně, kterou známe i z jeviště pražského Národního divadla,  se vyplatí si do Semperoper zajet.  I ostatní sólisté večera, basbaryton Martin – Jan Nijhof (Achilla) a Allen Boxer (Curio) vhodně doplnili dobře sehraný a vyrovnaný ansámbl drážďanské opery.

Semperoper Dresden – G. F. Händel : Giulio Cesare in Egitto 18.4.2019