Malý Arthur slaví osmé narozeniny, sešlo se celé příbuzenstvo. Chlapce však oslava nezajímá, postrádá otce, pilota, sestřeleného v druhé světové válce. Teprve dědeček, který přichází poslední, zaujme Arthura dárkem staré knihy; on sám ji kdysi dostal od svého děda. Dědeček začne číst příběh o králi Artušovi, ostatní hosté rozbalují krabice a vyjímají z nich loutky.
Bylo, nebylo…
Kolem mytologického krále Artuše a jeho rytířů, kouzelníka Merlina a souvisejících příběhů je mnoho tajemna, existuje řada variant a výkladů, proplétají se s nordickými ságami, které tak okouzlily Richarda Wagnera, a dodnes lákají nejen filmaře. V pětiaktové hře Johna Drydena nejsou rytíři kulatého stolu ani kouzelný meč excalibur. V ději hry křesťanského britského krále Artuše ohrožují Sasové pod vedením krále Oswalda. Artuše chrání Merlin, Oswald má dokonce tři pomocníky, kouzelníka Osmonda, ducha země Grimbalda a ducha vzduchu Philidela. Oswald je navíc Artušovým sokem v lásce k Emmelině. Na zápletkách hry se podílejí rafinované intriky i obyčejné přeběhlictví, převleky a inkognita, kouzla a protikouzla, je tu pastýřská scéna, nymfy a satyrové v kouzelném lese. To vše umožňovalo lákavou podívanou a příležitost k vokálním výstupům a tanečním scénám. Nepřátelé Artuš a Oswald nakonec uzavřou mír, zpívá se chvalozpěv na Británii a vzdává se pocta patronovi ostrova, svatému Jiřímu.
Obecný názor říká, že nebýt Henryho Purcella, Händela a Benjamina Brittena, neměla by vlastně Británie operu. Jako všechna paušální shrnutí, odpovídá pochopitelně i toto pravdě jen částečně, jen evropský kontinent kromě těchto tří jmen velmi málo z britské operní tvorby zná. V Henrym Purcellovi má však Británie skladatele, který dodnes zůstal součástí repertoáru, ač „operou“ je vlastně pouze jeho Dido a Aeneas. Hudbu partitury King Arthur z roku 1691 označil Purcell „dramatick opera“. Jedná se o scénickou hudbu ke Drydenově hře; Nicolaus Harnoncourt (který hudebně nastudoval Krále Arthura v inscenaci Jürgena Flimma při Salcburském festivalu 2004) dílo údajně označil za „první muzikál hudebních dějin“. Purcellova partitura se nedochovala v úplnosti: ve srovnání s Drydenovým textem, vydaným k premiéře, některá zpěvní čísla chybí, pro instrumentaci, jak bylo v baroku obvyklé, je ponechán volný prostor.
Inscenace režisérského týmu Sven-Erica Bechtolfa a Juliana Crouche (který je také autorem scénické výpravy) je převzata z berlínské Státní opery Pod lipami, kde měla v hudební verzi René Jacobse a za jeho řízení premiéru v lednu 2017. René Jacobs vytvořil instrumentační podobu partitury, do níž zařadil výběr z Purcellových komorních děl jako hudební podkres mluveného slova a propojení scén. V Divadle na Vídeňce se uskutečnilo mezi 17. – 31. lednem 2019 šest představení (psáno z derinéry.)
Začátek představení jako „z pohádky do pohádky“ není úplně původní, režiséři však myšlenku udrželi po celé představení, rozvinuli ji a naplnili až do závěrečné pointy – což se v podobných případech ne vždy podaří. Tak se dědeček promění v kouzelníka Merlina, matka malého Arthura je slepá Emmelina, kterou se podaří osvobodit z pout zlého Oswalda a kouzelná mast jí vrátí zrak. Všichni tři Arthurové – historický král Artuš, chlapcův otec i on sám – tvoří jakousi trojexpozici: ten historický Arthur je hrdinný vzor, ten druhý hrdinně padne, a ten třetí?
Anglická semi-opera s mluveným textem, hudebními (pěveckými a tanečními) čísly poskytuje realizátorům možnosti k přetváření a dotváření, k aktualizaci, která je věrohodná a původní dílo s ní není v rozporu. Divadlo na divadle – fantazie malého Arthura probuzená četbou – a jeho vlastní svět se prolínají, darované loutky ožívají, chlapec dokáže z podlahy jeviště vyčarovat model města, z rozhlasového přijímače znějí zprávy BBC – také mrtvý přístroj tvoří spojnici mezi světem mýtů a skutečností –, po technické i výtvarné stránce vynikající videoprojekce (video Joshua Higgason) a meziopony proměňují jinak jednoduchou scénu v kouzelný les…
Mezi barokem a dneškem
Režie propojuje nenásilně moderní inscenační prvky s retrospektivami – tak například může duch vzduchu Philidel v letecké kombinéze viset na padáku, ale vodní vlny, z nichž se vynořují najády lákající Arthura, tvoří pomalované plátno tak, jak se pohyb vody napodoboval v barokním divadle. Obětní obřad před bitvou je provázen fantastickými zjeveními (kostýmy Kevin Pollard) a symboly včetně keltských běloušů, ale místo pastýřské scény je tu lazaret, obětavé ošetřovatelky pečují o raněné vojáky. Obě časové roviny tvoří paralely, plynule směřující k závěrečnému vyznění.
Během doby, která uplynula od berlínské premiéry před dvěma roky, se výpověď inscenace dostala do nového kontextu, a tak když zazněla slova, že nyní srostou Britové a Anglosasové v jeden národ a společně se postarají o slávu Británie, v hledišti to pod dojmem posledních zpráv z jednání o brexitu zašumělo. Samotný závěr opery byl po berlínské premiéře nejvíce diskutovaným momentem inscenace: Malému Arthurovi (nadaný žák druhé třídy základní školy Samuel Wegleitner už se objevil v Divadle na Vídeňce v inscenaci Bergova Wozzecka) se zjeví jeho mrtvý otec, dává chlapci poučení o povinnosti bojovat za vlast a posílá ho do bitvy. Chlapec poslechne a usedá do kokpitu bojového letadla. Barvy britské vlajky v obraze na horizontu zmizí, vlajka je jen šedobílá, na scéně zůstává Emmelina s modelem ledadla v ruce. Znalcům Čapka se vybaví titulní postava jeho Matky, která posílá do války posledního zbylého syna. Tady zůstává opuštěná žena. K čemu je mužské hrdinství? Co je to služba národu? Tak alespoň chápu pointu inscenace já.
Herecké role zůstaly v produkci Divadla na Vídeňce obsazeny jako v berlínské, s výjimkou herecko-pěvecké role Philidela, kterou převzala Martina Janková. Protože byla současně byla také pastýřkou, Cupidem, Sirénou a Venuší, odbyla si na této scéně hned několikanásobný debut. Osvědčila všestrannost v hereckém projevu a stříbro a lehkost jejího hlasu je radost poslouchat. Nově byl také obsazen Merlin (dědeček), jehož převzal Jörg Gudzhun. Z pěveckých rolí zůstala z původního obsazení sopranistka Robin Johannsen, obsazená rovněž ve víceru rolí, další vokální party byly obsazeny v inscenaci Divadla na Vídeňce nově. Každý z pěvců, jak už řečeno, jich zastával několik; jmenujme alespoň basistu Jonathana Lemalu, který zpíval ducha země Grimbalda a tedy také pochopitelně známou „mrazivou“ árii (herecky Grimbalda ztvárnil Tom Radisch). Zakladatel souboru Concentus musicus Nicolaus Harnoncourt by měl radost, jak pěkně ansámbl muzicíruje pod vedením Steffana Gottfrieda. Schönbergův sbor měl opět jednou příležitost se předvést jako těleso nejen pěvecké, ale vybavené hereckými a pohybovými talenty. Po všech stránkách silné představení, na které nebude možné zapomenout.
Henry Purcell: King Arthur – Theater an der Wien, 30. ledna 2019
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.