Prokofjevova opera Vojna a mír patří k monumentálním operním dílům 20. století. A to nejen délkou, rozsahem, počtem jednajících postav, ale také filozofickým poselstvím a esencí ruského živlu, který námět i zhudebnění nesou. Obdivuhodné je především propojení individuálních osudů se společenskými ději. Tato operní freska byla pro své gigantické inscenační nároky dříve určena pouze pro velké operní scény, ale současná inscenace norimberského operního souboru znovu dokazuje, že dílo je po úpravách inscenovatelné i v operních divadlech střední velikosti. Bohužel tato nová inscenace (s premiérou 30. září 2018) je limitovaná povrchním režijním konceptem a hřmotným hudebním nastudováním.

Plán zhudebnit Tolstého čtyřdílný románový epos Vojna a mír (jehož název si slavný literát „vypůjčil“ ze spisu Pierra-Josepha Proudhona) začal Sergej Prokofjev rozvíjet již v polovině 30.let 20. století. Libreto vzniklo ve spolupráci skladatele a jeho manželky Miry Mendelson-Prokofjev. Převést dílo tohoto rozsahu do operního libreta představuje náročný úkol hraničící s nemožností. Přesto výsledek je strhující a v podstatě vyvážený. Mnoho muselo být z Tolstého čtyřsvazkového románového eposu vypuštěno. Libreto neobsahuje nic z prvého dílu Tolstého románu, který je situován do roku 1805. Z druhého dílu přešly do libreta pouze scény prvního setkání Andreje s Natašou na panství Rostovových v Otradnoje a rozsáhlá scéna novoročního plesu (1809). Následujících 11 scén (z celkových 13 a silně vlasteneckého, tzv. sborového epigrafu, který je v Norimberku zařazen na samý závěr první poloviny) se odehrává v klíčovém roce 1812 a obsahuje výjevy z třetí a čtvrtého svazku Tolstého předlohy. Libreto se přirozeně dělí na dvě části. První, obsahující scény 1.–7.,  se soustřeďuje spíše na individuální osudy Nataši, Andreje a Pierra i dalších důležitých, byť vedlejších postav. V této části převládá lyrický melos, romantická nálada, a také obsahuje taneční sekvence v plesových scénách. V druhé části (scény 8.–13) naopak převládají sborové a davové scény, charakter je výrazně patriotický, do partitury jsou zařazeny pochody a vojenská hudba. Není tajemstvím, že Prokofjev, který dílo dokončil v létě 1942 a cítil jej jako osobní příspěvek k posílení sebevědomí národa po vpádu německých jednotek na ruská území v červnu 1941, vyhověl požadavkům komisariátu pro umění a dokomponoval některé části, aby zvýšil patriotický apel díla. Skladatel využil v partituře i témata z předchozích svých děl, např. z původně rozhlasového melodramu Evžen Oněgin nebo hudby k filmu Ivan Hrozný.

Dílo má složitou inscenační historii a existuje v několika prováděcích verzích. Jedna z variant počítala také s provedením díla ve dvou za sebou následujících večerech. Na současných jevištích se od 70. let ustálila verze ve 13 scénách s epigrafem, který může být zařazen na úvod díla nebo častěji na počátek druhé části před 8. obraz. Původní koncertní (a poněkud uspěchaná) premiéra v roce 1944 pouze s klavírním doprovodem ale obsahovala pouze devět scén. Bohužel nedošlo k plánované inscenaci s legendárním filmovým režisérem Sergejem Ejzenštejnem, která se měla konat ve Velkém divadle v Moskvě roku 1943. Definitivní verze „poslední“ ruky pak byla premiérována v Moskvě roku 1959 ve skvělém obsazení v čele s Galinou Višněvskou jako Natašou. Při uvádění v zahraničí se inscenátoři musí vyrovnat s menší znalostí předlohy, která v Rusku stále patří k povinné četbě, a i průměrný občan zápletku zná alespoň v hlavních obrysech. Na zahraničních jevištích tak vznikla celá řada úprav, někdy dokonce s použitím mluveného slova z Tolstého románu (buď s doplněným slovem, které přednášejí operní pěvci, nebo častěji s využitím vypravěče), které mají divákům doplnit potřebné historické a společenské souvislosti zejména napoleonských válek v Rusku. Norimberští inscenátoři využili promítané slovo, které jednak diváky seznámilo s jednajícími osobami a také uvedlo historické události probíhající na jevišti. Čestné místo v inscenační historii této Prokofjevovy opery mají i české a moravské inscenace.

František Jílek nastudoval dílo v československé premiéře v Brně roku 1962, se kterou brněnský soubor hostoval i v Praze v rámci festivalu Pražské jaro 1963. Úpravu pro menší scény provedl a dílo mohlo být uvedeno v Liberci roku 1962 a na základě této úpravy bylo dílo inscenováno i v pražském Národním divadle roku 1971.  Tuto inscenaci považují pamětníci za nezapomenutelnou, jak pro úroveň hudebního nastudování, pro strhující režijní koncept (hostující režisér Georgij P. Ansimov) a v neposlední řadě i výkony, mj. René Tučka a tehdy mladičké Gabriely Beňačkové jako Nataši a všech představitelů.

Vojna a mír – 06.11.1970, Gabriela Beňačková (Nataša), René Tuček (Andrej Bolkonski) © Jaromír Svoboda, zdroj archiv Národního divadla Praha

Vojna a mír – 06.11.1970, Gabriela Beňačková (Nataša), Ivo Žídek (Pierre Bezuchov) © Jaromír Svoboda, zdroj archiv Národního divadla Praha

Opera je součástí stálého standardního repertoáru v Moskvě a Petrohradu i jiných ruských scén. V zahraničí pak její uvádění patří mezi prvořadé kulturní události. Mezi nejvýznamnější mimoruské inscenace patří uvedení na festivalu Maggio musicale ve Florencii v létě 1953 (verze v 11 scénách), scénická britská premiéra na festivalu v Leedsu (1972) a americká premiéra v Bostonu (1974). Rostropovičovova snaha uvádět dílo na předních zahraničních scénách vyústila ve vynikající inscenace v Paříži (poprvé 1962 pouze koncertně) a ve Vídni (1967). Opera ale například otevírala i provoz nové operní budovy v Sydney a diváci celého světa obdivují pařížskou inscenaci z Opery Bastille (2000, režie Francesca Zambello, dirigent Gary Bertini, která je dostupná na DVD. Stejně tak mezi operními fanoušky je dostupná videonahrávka dirigenta Valerije Gergijeva, který dílo propagoval nejen v Rusku, ale také na obsáhlém zájezdovém turné v Evropě i zámoří.

Eleonore Marguerre, Jochen Kupfer © Ludwig Olah

Dílo samo představuje gigantický úkol pro operní soubor. Původní partitura předepisuje takřka 70 hlavních, vedlejších a epizodních postav. Samozřejmě řada epizodních postav se dá spojit jako úkol pro jednoho představitele. Dílo ale vyžaduje i mohutný sbor a taneční složky pro plesové scény. Norimberské nastudování redukuje počet jednajících postav na cca 45 a počet představitelů sólových rolí je 24. Vzhledem ke konkrétním událostem z ruských dějin i historickým postavám, např. Napoleona nebo vojevůdce Kutuzova (které nejsou ale hlavní charaktery) nelze dílo přeložit do jiné doby. To neprovedl ani režisér a místní intendant Jens-Daniel Herzog, který se ale společně se scénografem Mathisem Neidhardtem až obsesivně orientoval na vojenské reálie 2.světové války, čímž vizuální vyznění celého díla oslabil. Současné detaily zavlečené do inscenace (např. botulotoxinová party v ruském salónu) spíše vypovídají o názoru tvůrců na současné Rusko, než aby dodaly dílu větší nadčasovou platnost. Celé inscenaci vládne estetika ošklivosti. I taneční scény plesů vypadají chudě a zanedbaně, a zásadním problémem inscenace zůstává minimální kontrast mezi ruským světem v době míru a za války. Inscenace nevyniká v žádném případě vizuální krásou. Oprýskaná šedočerná variabilní scéna v žádném případě neevokuje nejbohatší petrohradské šlechtické salóny, stejně jako nepříliš padnoucí kostýmy (Sybille Gädeke) v současném výtvarném klíči v kombinaci s vojenským stylem a vybranými historizujícími detaily. Zcela chybí empírová elegance podle francouzského vzoru, převládá nevkus a optická vulgarita, která v původním Tolstého románu nemá místo. Tolstoj (sám z hraběcího rodu) znal velmi dobře zdobnost šlechtických sídel a až otrocké napodobování francouzské kultury u vyšší šlechty, jež mluvila převážně francouzsky. Druhá polovina představení naštěstí přináší lepší scénická řešení a celkovým dramatismem odpovídá lépe hudebně razantnímu nastudování, z něhož se v podstatě vytratily lyrické a poetické momenty. Inscenace navíc obsahuje několik až trapných scén předstíraného sexu na scéně, které se jeví jako zbytečně ilustrativní a samoúčelné.

Zejména na třech hlavních postavách příběhu spočívá tíha tlumočit proměny citů a doby. Individuální osudy Knížete Andreje Bolkonského, komtesy Nataši Rostovové a Pierra Bezuchova se opakovaně proplétají (opera neobsahuje závěr Tolstého románu, kde se ovdovělý Bezuchov ožení s Natašou a oba v novém vztahu nalézají naplnění). U norimberského publika nesmírně oblíbený lyrický barytonista Ks. Jochen Kupfer, nedokázal dodat roli elegantního Bolkonského potřebné charizma a romantický pel. Ač by mu k tomu mohl dopomoci atraktivní vzhled (umělec v masce připomíná amerického herce Mela Ferrera, představitele Bolkonského z americké filmové verze Vojny a míru) iluze romantického milovníka se prostě u diváků nedostaví, a to i z důvodů vokálního výkonu, kterému chybí plynulost frázování a dokonalejší kantiléna. Německá pěvkyně Eleonore Marguerre, původně etablovaná v koloraturním sopránovém oboru, se potýká v lyricko-dramatickém partu Nataši s příliš násilnými výškami a vůbec nadměrnou forzí v nejvyšším rejstříku. Po zklidnění hlasových prostředků dokáže dát postavě v závěrečném obrazu i potřebnou něhu. Herecky jí sice nechybí dívčí vyzařování, ale celkově postava působí příliš současně a chemie mezi její Natašou a Andrejem Bolkonským působí jen slabě (což je zvláště patrné v klíčové scéně vzájemného okouzlení ve 2. plesovém obraze). Nejvýrazněji pak z trojice protagonistů zapůsobil Gruzínec Zurab Zurabishvili v tenorovém partu Pierra Bezuchova. Pracoval velmi přesvědčivě s proměnami výrazu tak, jak ho překvapují utrpení války. S velmi pěkným frázováním a srozumitelností zpívaného slova i kvalitním hlasovým materiálem bez násilného vedení tónu vytvořil velmi lidskou postavu. Pojetí Kuragina jako zženštělého baviče, libujícího si v prodejném sexu, se neopírá o předlohu a působí vlastně nefunkčně (protože divákovi není jasné, jak mohou Natašu současně okouzlit tak dva rozdílné typy mužů jako jsou Bolkonskij a Kuragin). Tadeusz Szlenkier se v hereckém pojetím Kuragina pohybuje až na hraně karikatury, což neprospívá v souhře s ostatními. Naopak zaujali někteří představitelé vedlejších postav. Sangmin Lee vokálně výborně vyjadřuje Napoleonovy pocity vítězství a pak i hořké prohry z velkých ztrát vojska, i když režie spíše tuto postavu karikuje. V pevných vokálních a hereckých konturách drží postavu Achrosimové Martina Dike, naopak matně a málo profodním tónem působí Nicolai Karnolsky jako vojevůdce Kutuzov. Atraktivním vzhledem zaujme Irina Maltseva v roli krásné Helene Bezuchovové, ale hlasu chybí nutná větší smyslnost, a tak se svádění odehrává spíše v optické rovině. Řada epizodních postav je kvalitně obsazena, ale režie někdy nutí představitele ke krkolomným nebo naopak příliš ilustrativním akcím.

Zleva: Alexey Birkus, Sangmin Lee © Ludwig Olah

Chor des Staatstheaters Nürnberg (sbormistr Tarmo Vaask) se plně dokázal vyrovnat s rozsáhlými nároky pro sbor, kdy zejména v druhé polovině večera se sbor stává jedním z rozhodujících činitelů na jevišti. Drobná zaváhání a ne zcela sehrané nástupy byly i zásluhou dirigenta rychle napraveny. Dirigováním recenzované nedělní odpolední reprízy nebyla pověřena Joana Mallwitz (jež dílo nastudovala), ale druhý dirigent inscenace Björn Huestege )s orchestrem Staatsphilharmonie Nürnberg). Přes profesionální přístup a slušnou nástrojovou souhru je třeba vytknout malou práci s dynamikou a intenzitou zvuku. Zvolená razance a hlasitost se spíše hodily k druhé válečné části večera, ale zbavily zejména scény Andreje a Nataši poetického oparu, kouzla noční romantiky nebo vzájemného okouzlení v plesové scéně. Výsledkem inscenace je pak Vojna a mír spíše válečná než milostná, zbavená rovnováhy poetičnosti na úkor hrubší, tempově stereotypnější, byť razantní dramatičnosti. Inscenace vyjadřuje také malé pochopení pro specifičnost ruské kultury a ruského ducha.

Sergej Prokofjev: Vojna a mír (Krieg und Frieden), hráno v ruském originálu.

Staatstheater Nürnberg, 11. XI. 2018, 15.30 (hráno s jednou pauzou po 7. obrazu). Délka představení 3 a ½ hodiny.

 

2. obraz – Ples u kateřinského velmože © Ludwig Olah

Zleva: Martina Dike, Eleonore Marguerre © Ludwig Olah

V popředí Zurab Zurabishvili jako Pierre Bezuchov © Ludwig Olah