Po Fortnerově Krvavé svatbě, jejíž recenzi jsme nedávno přinesli, se Opera Frankfurt může pochlubit dalším méně uváděným titulem, tentokráte výrazně starším. Jedná se o „hrdinný melodram“ o dvou jednáních Gioachina Rossiniho Tancredi (česky někdy též Tankred). Jak uvádí Carolyn Abbateová a Roger Parker v jejich monografii „Dějiny opery: Posledních 400 let“ (s. 219), jde o Rossiniho první slavnou vážnou operu, která měla svou premiéru v roce 1813 v benátském Teatro La Fenice. Autor ji zkomponoval ve svých pouhých dvaceti letech, vycházejíce z Voltairovy divadelní hry z roku 1760. Pouze pár týdnů po této světové premiéře Rossini dílo přepracoval pro uvedení ve Ferraře.
Až do poloviny 19. století se opera hrála po celém tehdejším operním světě, dnes však stojí trochu ve stínu Rossiniho komických kusů. Jedním z důvodů byl konec éry kastrátů, kvůli němuž se titulní role stala tzv. kalhotkovou, kterou zpívá mezzosopranistka. Partitura plně vychází z ideálů belcanta a vyzařuje klasickou vznešenost a eleganci, a to i ve chvílích, kdy postavy na scéně prožívají drama nebo tragédii. Zároveň se však již vydává novými kompozičními směry. I přes tragický vývoj děje v ní převládá téměř bezstarostný tón.
Děj opery se odehrává v obléhaných Syrakusách. Dva znepřátelené patricijské rody chtějí vynutit mír prostřednictvím nuceného sňatku. Argiriova dcera Amenaide si má vzít rivala Orbazzana, zatímco si na ni činí nárok také vůdce Saracénů Solamir, který se nicméně v opeře fyzicky přímo neobjevuje. Amenaide však miluje vyhnaného rytíře Tankreda a v tajném dopise ho volá k záchraně města. Dopis bez konkrétního adresáta je však zadržen a Amenaide je označena za strůjkyni zrady, jelikož se má za to, že dopis napsala Solamirovi. Následně je odsouzena k smrti. Mezitím se Tankred inkognito vrací. Přestože je i on přesvědčen o její vině, bojuje za ni – nejprve v souboji proti Orbazzanovi, poté ve válce proti Solamirovi. Když konečně vyjde najevo Amenaidina nevina, katastrofu už nelze odvrátit a těžce raněný Tankred pomalu umírá.
Renomovaný rossiniovský expert, dirigent Giuliano Carella vzal serióznost díla doslovně. Již u předehry bylo patrné, že Carella dbá na dynamickou vyváženost. Orchestr neexhiboval samoúčelnou zvukovou mohutností, ale pracoval s kultivovaně tlumenými dynamickými hladinami a jemně cizelovanou expresivitou. Povedlo se dosáhnout typického rossiniovského zvuku s jeho jemnými ostinati, pružnými smyčci a slavnými crescendy, a to včetně transparentnosti, uvážlivosti temp a zdrženlivého výrazu přesně v duchu partitury. Tomuto dirigentskému plánu odpovídal také kultivovaně vedený pánský sbor (sbormistr Manuel Pujol).
Režisér Manuel Schmitt, jehož inscenaci Marschnerova Vampýra v Radebeulu jsme před časem představili na našich stránkách, přenesl děj do anonymní německé (jak se lze dočíst v bulletinu) provincie v současnosti. Ani Manuel Schmitt se nevyhnul dnes rozšířenému zvyku scénicky „ilustrovat“ předehru. Nehrála se před zavřenou oponou – dnes již marná touha tradičněji cítícího publika –, nýbrž jej ilustroval boxerským zápasem, který se pak zopakoval během 2. jednání, aby tím poněkud přímočaře ilustroval zápas proti nepříteli, v tomto případě Saracénům, kteří reprezentují „neznámého Jiného“ (unknown Other), vůči němuž je nutno se vymezit a bránit. Podobně, jak se dnes někteří, nejenom němečtí, politikové vyhraňují vůči imigrantům, jak Schmitt upozorňuje v programové brožuře.
Jako místo setkávání vesnické komunity scénograf Bernhard Siegl vytvořil multifunkční společenský sál či jakousi klubovnu umístěnou na točně s rustikálními židlemi. Tomu odpovídaly i poměrně strohé kostýmy (kostýmní design Raphaela Rose): členové komunity a Orbazzano spíše v loveckém, maskáčovém ošacení, Argirio v jednoduchém modrém obleku, Amenaide v prostých tmavě modrých šatech (resp. prostých svatebních šatech) a v holínkách, Tankred v ošuntělém tričku a mikině. Členové „hrubozrnné“ komunity si krátí čas lukostřelbou, sledováním boxu, přečerpáváním vody (nebo snad piva?), příp. zabijačkou a stahováním dobytku z kůže, jenž je explicitně znázorněna na začátku 2. jednání. Celý inscenační tvar je tak sice srozumitelný a lze jej vyložit jako umělecký protest proti zpolitizovanému strachu z neznámého, nicméně zůstává poněkud jednorozměrný až plochý. Konflikty poněkud bezkrevných postav se smrskly na pouhé funkční role a děj se rozmělnil do podoby paraboly o polarizované společnosti.
Hudební věda ví, že Rossini od protagonistů svých oper vyžaduje, aby ve virtuózních kabaletách, krkolomných skocích a bohatých ornamentech, ale i v kantabilní zdlouhavosti až pateticky vyjadřovali svou vnitřní rozervanost a zoufalství. To se brilantně povedlo dvěma představitelkám v hlavních rolích. Cláudia Ribas v titulní roli efektně předvedla svůj temně zabarvený, sametový mezzosoprán. Úchvatnou byla v jejím podání již slavná árie „Di tanti palpiti“ z 1. jednání, která byla v 19. století doslova hitem, a kterou decentně zparodoval Richard Wagner ve 3. dějství své opery Mistři pěvci norimberští během scény na Festwiese při nástupu cechů, konkrétně u krejčích. Dramaticky mrazivým bylo finale tragico ferrarské verze, kde režie umísťuje pozvolna umírajícího Tankreda na holou plochu proscénia, přičemž z provaziště se spouští jehličnany obrácené kořeny vzhůru spolu s pouliční lampou, pod nimiž předtím hlavní hrdina prodlíval. Krátké oblouky, váhavá melismata v dialogu s postupně se ztišujícím orchestrem, to vše protkané pomlkami, v nichž harmonie tají dech, se Ribasové povedly se sugestivní intenzitou.
Bianca Tognocchi po jejím boku vytvořila křehkou Amenaide jako čitelný lyrický protipól. Bez větších obtíží zvládala virtuózní koloratury s hlasem, který by ještě časem postupně mohl nabírat na objemu. Theo Lebowov v roli Argiria zanechal rozporuplný dojem: jeho úzký spinto tenor postrádal adekvátní pružnost, měl místy problémy zejména v koloraturách a s postupujícím druhým jednáním se občas zdálo, že je na pokraji svých sil a roli nestačí. Orbazzano jakožto vůdce klanu v podání Kihwana Sima byl poměrně plasticky modelován se zlověstným podtónem. Příjemným překvapením byly výstupy ve vedlejších rolích. Jako Isaura se americká mezzosopranistka Ruby Dibble, členka místního Operního studia, zaskvěla zejména v melodické árii „Tu che i miseri conforti“ z 2. jednání. Roli Roggiera bývá v inscenační praxi obvykle bývá obsazována mezzosopranistkami; frankfurtská režie postavu přejmenovala na Loredanu a svěřila ji sopranistce Claře Kim, která v témže jednání kultivovaně předvedla árii „Torni alfin ridente“. Posílením ženského prvku v opeře inscenátoři vytvořili jasný kontrapunkt vůči patriarchálnímu mužskému světu, který zatahuje komunitu do konfliktů a bojů.
Nejnovější frankfurtské nastudování Tancrediho sice nepatří k nejpozoruhodnějším produkcím zdejší opery, přesto zaujme mimořádně kultivovaným hudebním nastudováním a připomíná hodnoty dnes poněkud opomíjeného Rossiniho „vážného“ odkazu. Pro české publikum je zajímavou zprávou, že Manuel Schmitt uvede za dvě sezóny v Praze Chaussonovu vzácně hranou operu Le roi Arthus, vznikající v koprodukci s Operou Frankfurt.
Gioachino Rossini – Tancredi (Tankred), Opera Frankfurt, psáno z reprízy 17. června 2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.