Souboj dvou barcelonských Giocond – Semenchuk vs. Hernández

La Gioconda od Amilcare Ponchielli je neochvějnou stálicí světového repertoáru, kterou vyhledávají zvláště diváci se zálibou ve velkých dramatických hlasech – právě těm toto dílo nabízí zcela mimořádné příležitosti. Vášnivý italský příběh, komponovaný ve stylu francouzské grand opéra a mnohými považovaný za předzvěst nové vlny tzv. verismu, si navzdory četným výhradám k problematickému libretu Arrigo Boito, vytvořenému podle dramatu Victor Hugo Angelo, tyran de Padoue (Angelo, padovský tyran), trvale udržuje oblibu návštěvníků operních domů. Gioconda je navíc operní postavou, podle níž se měří výkony dramatických (nejen) sopranistek. Své první renomé na italské půdě si s ní např. vybudovala Maria Callas (1947, Arena di Verona), často jí zpívala Zinka Milanov, zato Renata Tebaldi ji vytvořila teprve v závěru své operní kariéry. Nejrůznější hudební a obrazové nosiče zachycují  rovněž skvělé výkony Anity Cerquetti, Renaty Scotto, Gheny Dimitrovy, Évy Marton či Giovanny Casolly. Také pro Evu Urbanovou znamenala Gioconda velký zlom ve vývoji její mezinárodní kariéry, když titulní roli ztvárnila při tradičním zahájení sezony 1997/98 v milánské Teatro alla Scala.

SEMENCHUK NEBO HERNÁNDEZ?

Barcelonská opera Gran Teatre Liceu v únoru letošního roku nabídla premiéru nové inscenace La Giocondy, která vznikla na základě koprodukce s Teatro San Carlo, o které jsme psali v minulém roce na našich stránkách mj. v souvislosti s debutem Anny Netrebko v hlavní roli. Barcelona nabízí v poměrně rychlém sledu sérii několika představení, a to hned ve dvou obsazeních, přičemž vzhledem ke špičkové úrovni obou je těžké rozhodnout, které je to první a druhé.  19. února vystoupila v ústřední roli ruská mezzosopranistka Ekaterina Semenchuk, jinak vysoce žádaná v italském a francouzském repertoáru např. jako Amneris, Eboli, Azucena, Dalila, Dido a také v četných ruského repertoáru. Bezpečná technika a jistota ve vysoké poloze přivedla pěvkyni na chuť k několika sopránovým „výletům“, jako je Líza v Pikové dámě a titulní Turandot. Part Giocondy však nestojí pouze na několika exponovaných výškách; jeho těžiště spočívá především v nosné střední poloze a v plně znělých, dramaticky zatížených hloubkách, jimiž Semenchuk disponuje s patřičnou jistotou. Zásadní je ovšem také mimořádná délka a náročnost role, která vyžaduje zralou interpretku schopnou si promyšleně rozvrhnout hlasové síly tak, aby měla dostatek sil na závěrečné čtvrté jednání, ve kterém tkví jádro role a ve které také zazní slavná árie Suicidio! Postava prochází postupnou psychologickou gradací a s ní se stupňuje i vokální nárok partu. Interpretka si musí také vedle výrazného dramatického akcentu zachovat dostatečnou flexibilitu hlasu: po plně nasazených hrudních tónech je nezbytné udržet tónovou lehkost pro závěrečnou koloraturu. Všechny tyto nároky Ekaterina Semenchuk bohatě splňuje a barcelonskému publiku nabízí obdivuhodnou komplexní vokální, výrazovou a hereckou studii titulní postavy. Neméně skvělou alternantkou je španělská pěvkyně Saioa Hernández, která na sebe značně upozornila před několika lety mj. velkými výkony v přetěžké roli Verdiho Abigail. Hernández beze sporu disponuje jedním z největších hlasů, které v současnosti můžeme v italské opeře zažít. Vyniká velice osobitým zabarvením a objemností ve všech polohách. Pozoruhodná je u Hernández rovněž plynulost přechodů mezi rejstříky i schopnost dlouze a plasticky modelovat frázi. Pěvkyně zpívá s výraznou kultivovaností a technickou suverenitou, přičemž její italština působí zcela idiomaticky. Stejně přesvědčivá je i v hereckém uchopení role, které organicky vyrůstá z hudební výstavby partu. Po zhlédnutí dvou repríz je obtížné jednoznačně určit, která z interpretek podala přesvědčivější výkon. Obě disponují mimořádnou technickou jistotou i promyšlenou interpretační koncepcí; výsledný dojem tak zůstává především otázkou individuálního vkusu a preference konkrétního hlasového typu.

DALŠÍ INTERPERTI

To volba lepšího představitele Enza, tenorového partnera Giocondy se však jeví jako jednoznačnější. Premiérový večer patřil Martinu Muehlemu, dobře známému též z pražského Národního divadla, kde vytvořil mj. Andreho Chéniera. Muehle nabídl krásně vedený průrazný hlas, který se báječně nesl v ohromném barcelonském stánku a navíc disponoval oslnivou pevnou výškou jako pravý spinto-tenor. Mediálně známější americký pěvec Michael Fabiano byl podobně jako Muehle herecky tvárný, měl krásnou barvu, ale ve vyšší a vysoké poloze nevyzařoval potřebnou jistotu; exponované vrcholy partu řešil spíše opatrně a nejvyšším tónům se vyhýbal (aniž by byla nijak ohlášená jeho indispozice). Mezzosopránový part Laury Adorno v prvním večeru ztvárnila Varduhi Abrahamyan, pěvkyně s nádherným hlasem a ušlechtilým frázováním, plným bohatého výrazu. Ksenia Dudnikova ve stejné roli nabídla rovněž krásný hlas velkého objemu, její interpretace však postrádala jemnou rafinovanost Abrahamyan. Obsazení nabídlo i dvě zajímavé alternativy pojetí La Ciecy, Giocondiny slepé matky. Violeta Urmana, v zenitu své zářné kariéry, ji vykreslila jako zralý portrét osudem stíhané ženy, s jistou, ale vzhledem k charakteru role ještě akceptovatelnou hlasovou opotřebovaností. Maďarská pěvkyně Anna Kissjudit, stále na počátku své mezinárodní dráhy, roli vynikajícím způsobem podpořila bohatým a omamným altovým hlasem. Plnokrevným a výrazným Barnabou byl Gabriele Viviani, zatímco Àngel Òdena se představil poněkud obhroublou interpretací; navíc jeho nerytmičnost občas způsobovala nesoulad s orchestrem. Ze dvou představitelů Alvise Badoera je třeba upozornit v první řadě na Alexandera Köpecziho, jehož impozantní bas a vytříbená interpretace převyšovaly úroveň výkon amerického basisty Johna Releyho, který sice také nabídl mohutně znějící hlas, ale poněkud zastřený.

DANIEL OREN – MISTROVSKÁ LEKCE V DIRIGOVÁNÍ

Oba večery v Gran Teatre de Liceu řídil mistrovsky dirigent Daniel Oren, s neobyčejným citem pro specifický styl italské grand opéra a s obdivuhodnou dynamikou i plasticitou. Orquesta Sinfónica del Gran Teatre del Liceu pod jeho taktovkou doprovázela sólisty velmi tvárně, vždy jim poskytujíc dostatek prostoru, aby mohli naplno vyjádřit obsah zpívaného textu. Oren zároveň citlivě respektoval skutečnost, že většina hlavních rolí byla svěřena velkým těžkým hlasům, které pro své plné a výrazné vyznění potřebují značný prostor pro svoji rezonanci a frázování.

Špičkový výkon podal sbor barcelonské opery, Coro del Gran Teatre del Liceu, pod vedením Pabla Assanta. Jeho preciznost a cit pro výraz umožnily souboru doslova okouzlit publikum vysokou kulturou provedení. Sbor zpíval s výjimečnou soudržností, čistotou intonace a výrazovou přesností, přičemž dokázal vtáhnout posluchače do dramatického dění a podtrhnout emocionální náboj každé scény.

INSCENACE PRO KONZERVATIVNÍ PUBLIKUM

Koprodukční inscenace La Gioconda je dílem režiséra Romaina Gilberta, který – neobvykle vzhledem ke svému mládí – vytvořil scénu, jež by mohla „zdobit“ jakékoliv operní divadlo už před více než padesáti lety. V inscenaci se výrazně uplatňuje popisná scéna Etienne Plusse a opticky působivé kostýmy Christiana Lacroix, jež jsou sice efektní, ale místy spíše dekorativní než dramaticky motivované. Gilbert vede interprety především v intencích děje a příliš se nezabývá občasnými nelogickými místy libretistova textu. Příchod některých postav (zejména titulní Giocondy) na jeviště v určitých okamžicích působí spíše náhodně a bez jasné motivace; režie tuto nelogičnost řeší prostým jevištním trikem, kdy postavu do scény „zavádí“ mim, jehož role se prolíná celým dějem. Režisér nehledá nové psychologické či dramatické vrstvy postav, ponechává je nezřídka dělat jen to, o čem právě zpívají. Součástí tradiční inscenace ve stylu tzv. velké opery je klasický rozsáhlý balet ve třetím jednání. O konvenční, přesto vizuálně atraktivní provedení Tance hodin se postarali vynikající sólisté baletu Gran Teatre de Liceu v choreografii Vincenta Chailleta. Celkově lze říci, že obrazový dojem inscenace byl uspokojivý. Režie dílo nikam násilně neposouvala a poskytla přinejmenším solidní rámec pro hudbu a zpěv – což je u La Giocondy vždy prvořadé. Na druhou stranu inscenace nenabízí výraznější režijní nebo interpretační inovaci a působí spíše bezpečně, téměř konzervativně, což jistě ocení značná část publika.

A konečně – to mohou posoudit i diváci v České republice, neboť Gran Teatre del Liceu pořídí z inscenace stream, který bude ke shlédnutí od 9. března letošního roku.

Amilcare Ponchielli – La Gioconda, Gran Teatre del Liceu – psáno z repríz 19. a 20. února 2026