Dialogy karmelitek v Drážďanech – tradice, ale málo emocí

DIALOGY KARMELITEK Francise Poulenca, jedno z nejpozoruhodnějších operních děl 20. století, se pravidelně objevuje na repertoáru operních scén a brzo se též poprvé objeví na jevišti Národního divadla v Praze. Pro nedočkavce však v současné době nabízí nedaleké Drážďany dílo ve své nejnovější operní produkci v hudebním nastudování Marie Jacquot.

ZAKÁZKA PRO SCALU

Když v roce 1953 Guiido Valcarenghi z nakladatelství Casa Ricordi vyhledal Francise Poulenca a požádal jej o složení baletní hudby pro operní dům La Scala v Miláně, skladatel námět odmítl s tím, že je pro něj nezajímavý. Nicméně místo toho navrhl, že připraví novou operu podle novely Die letzte am Schafott (Poslední na popravišti, 1931) německé spisovatelky Gertrudy von le Fort, ve které autorka zpracovává historický námět odehrávající se v karmelitánském klášteře v Compiègne za Francouzské revoluce. V červenci 1794 bylo šestnáct karmelitánek z Compiègne popraveno na gilotině; byly pohřbeny v masových hrobech na hřbitově Picpus a jako mučednice byly v roce 1906 blahořečeny papežem Piem X.

Poprvé byla opera publiku představena italsky v la Scale 26. ledna 1957 v hlavní roli s Virginiou Zeani, francouzská verze měla premiéru o pár měsíců později 21. června 1957 v pařížském Théâtre National de l’Opéra, tentokrát v titulní roli s Denise Duval.

DRÁŽĎANSKÉ DIALOGY

Doménou Staatskapelle Dresden je německý repertoár, především hudební svět Richard Wagner, Richard Strauss či Carl Maria von Weber, kde orchestr tradičně těží z hluboce zakořeněného stylového cítění i historické kontinuity. Zdaleka však nezůstává uzavřen jen v tomto okruhu – s jistotou a profesionalitou dokáže vstoupit i do repertoáru italského či francouzského. To se naplno potvrdilo při nastudování nastudování opery Dialogues des Carmélites. Ke spolupráci byla přizvána francouzská dirigentka Marie Jacquot, která má Poulencův jazyk doslova pod kůží – jeho křehkou spiritualitu, civilní dikci i jeho dramaticky vzrušené pasáže. Tento styl dokázala přirozeně přenést i na tradičně „německy“ znějící těleso, aniž by potlačila jeho charakteristickou zvukovou identitu.Výsledkem bylo mimořádně citlivé vedení orchestru v celé dynamické šíři partitury – od sotva slyšitelných, vnitřně napjatých pianissim až po dramatické vrcholy. Dirigentka udržovala pevnou jednotu mezi orchestrem a pěvci, s nimiž doslova dýchala. Zvláštní pozornost věnovala doprovodu zpívaného slova: v partituře, která postrádá výraznější ariózní plochy a je z velké části vedena v parlandu, je právě cit pro rytmus řeči a její podbarvení klíčový. Orchestr zde nebyl pouhým doprovodem, ale citlivým partnerem, jenž podtrhoval význam každé fráze a nechával text plně vyznít.

TRADICE BEZ EMOCÍ

Režisérka Jetske Mijnssen je českému publiku známa díky inscenaci opery Kleider machen Leute Alexander Zemlinsky v pražském Národní divadlo (sezóna 2023/2024). Dialogy karmelitek vytvořila původně pro curyšský operní dům nyní byla tato inscenace přenesena k našim saským sousedům. Mijnssen setrvává u tradiční, místy až konzervativní režijní poetiky. Ve spolupráci se scénografem Benem Baurem a kostýmním výtvarníkem Gideonem Davym, jehož převážně unifikovaná řeholní roucha potlačují individuální charakter postav, nabízí především ilustrativní výklad děje. Režie se soustředí na vnější rovinu dialogů, zatímco jejich vnitřní, spirituální a existenciální rozměr zůstává dlouho upozaděn. Teprve v závěru inscenace se objevují podnětnější momenty, například v náznaku duchovní spřízněnosti Blanche s uvězněnými chovankami. O to výrazněji však vystupuje do popředí slabina předchozího průběhu: motivická a symbolická rovina, která by mohla překročit hranici pouhého realismu, zůstává po většinu večera nerozvinutá. Ošidným místem každé produkce bývá závěrečná scéna popravy, jež má být nejen dějovým vyvrcholením, ale především osobní katarzí Blanche, která se zde zbavuje celoživotního břemene strachu a svobodně přijímá smrt. Režisérka volí v zásadě citlivý symbolický náznak odchodu řeholnic ze světa; účinek této metafory však oslabují poněkud těžkopádně organizované přesuny karmelitek, jež rozmělňují jinak koncentrovanou situaci. Ani hudební složce se nepodařilo plně vyvážit obraz s interpretací závěrečných taktů partitury Francise Poulenca, do nichž jsou neúprosné údery gilotiny vepsány s až brutální pregnantností. Režijně byl závěr promyšlený a obrazově kultivovaný, v souhře s hudbou však nedosáhl očekávané emocionální intenzity.

MIMO HERLITZIUS BEZ VÝRAZNÉ OSOBNOSTI

Titulní roli Blanche vytvořila v drážďanské opeře finská sopranistka Marjukka Tepponen, herecky tvárná, přesto spíše subtilní než dramaticky strhující. Hlasově se s náročnou rolí vyrovnala; nejlépe jí vycházela vyšší položená místa. Ve střední poloze a zejména v převážně parlandovém stylu zpěvu však její hlas však působil málo zněle a průbojně a také její interpretace francouzštiny postrádala hlubší výraz. Pravé strhující divadlo nabídla pouze Evelyn Herlitzius v nevelké, přesto efektní roli Madame de Croissy. Pěvkyně dokázala i na omezeném prostoru obdivuhodně rozkrýt složitý charakter umírající převorky. Škoda jen, že francouzština jí není tak vlastní jako rodná němčina, kde její interpretační výkony patří k naprosto nedostižným. Velice pěkný výkon předvedla kanadská mezzosopranistka Julie Boulianne jako Mère Marie, ve které mohla uplatnit výraz ve francouzštině, přesvědčivé parlando doprovázené vždy působivým legatem. Sinéad Campbell Wallace jako Madame Lidoine občas produkovala ostré, místy až nepříjemně znějící tóny, zatímco mladá Rosalia Cid (Sœur Constance) sice disponovala krásným lyrickým hlasem, ale jinak působila celkově málo výrazně a osobitě než ostatní ženské role, a to i po herecké stránce. Z méně početných mužských postav zaujal nejvíce Julien Dran (Le chevalier, bratr Blanche) s lyrickým a krásně kantabilním tenorem.

Nová inscenace Dialogů karmelitek je určitě vítanou podívanou pro ty české diváky, kteří dosud neměli zkušenost s tímto pozoruhodným dílem opery 20. století a kteří ji mohou vnímat jako zajímavý inspirační zdroj. Inscenace nabízí především po stránce orchestrální kvalitní hudební produkci; přesto tak věhlasný operní dům jako Semperoper nabídnout dovolit lepší a výraznější představitelku hlavní role. Představení uspokojí diváky, kteří upřednostňují tradiční pojetí; nicméně zkušenější divák může pocítit, že i v takto konzervativně pojaté produkci by šlo dosáhnout hlubšího emocionálního a dramatického účinku.

Francis Poulenc: Dialogy karmelitek (Dialogues des Carmélites), Semoperoper Drážďany, premiéra 31.1.2026, psáno z reprízy 15.2.2026