Ve dvou lednových večerech se představil Symfonický orchestr hlavního města FOK s dirigentem Tomášem Braunerem v jednom z vrcholných děl duchovní literatury, Verdiho REQUIEM. Dirigent Tomáš Brauner se zhostil nastudování tohoto monumentálního díla s jasnou představou o jeho dramatickém vyznění. Výsledkem bylo provedení vystavěné na promyšleném oblouku, v němž měly dominantní postavení především vypjaté, expresivní pasáže, zpracované s výraznou monumentalitou. V několika částech působil orchestrální zvuk až příliš hutně, s menším důrazem na detailní práci jednotlivých nástrojových hlasů. Přesto šlo o soustředěné a stylově přesvědčivé nastudování, které dokázalo výstižně zprostředkovat skladatelův záměr. I přes drobné intonační nejistoty či nepřesnosti v souhře (trumpety, flétny) symfonici odvedli práci na velmi solidní profesionální úrovni. Český filharmonický sbor Brno přistoupil k náročnému úkolu s maximální odpovědností a výrazovým nasazením; nicméně v menším obsazení než tomu u toho díla zvykem. Sbor celkově disponoval poměrně velkým zvukem, nicméně chyběla mu kompaktnost, a to především u mužských hlasů, alespoň pokud to mohu posoudit ze svého místa v přední řadě Obecního domu v Praze. Jinak Český filharmonický sbor Brno podal výkon vysoké úrovně, navíc podpořený i dobrou srozumitelností textu.
Organizátoři měli velice šťastnou ruku i ve velice kvalitním výběru vokálního kvartetu. Sopránový part byl svěřen umělkyni velkého mezinárodního věhlasu, bulharské sopranistce Krassimiře Stoyanove, jejíž zodpovědně a postupně budovaná kariéra — od lyrických rolí až po vrcholné ženské postavy oper Giuseppe Verdiho, Giacoma Pucciniho a především Richarda Strausse — může být inspirativním příkladem pro mladé umělce. Její systematicky rozvíjená dráha, bez výrazného mediálního ohlasu, přinesla pozoruhodný výsledek: Stoyanova ve věku, kdy už mnohé pěvkyně uvažují o pěveckém důchodu, disponuje mimořádně dokonalou technikou a neobyčejně mladistvým, svěžím timbrem hlasu. Stoyanova přednesla náročný sopránový part s vysokou kulturou projevu, překrásným frázováním a obdivuhodnou jímavostí, jež vytvářela působivý kontrast k poněkud chladnějšímu projevu Esther Pavlů. Neuniklo mi ani to, že Stoyanová byla jako jediná z vokálního kvartetu po celou dobu produkce hluboce ponořena do Verdiho hudby; z tohoto niterního spojení pak pramenil její krásně procítěný zpěv, bohatý na výraz i vnitřní napětí. Mezzosopranistka Ester Pavlů se strhujícím způsobem doslova zmocnila mezzosopránového partu, který přednesla s velkým smyslem pro styl, s pěveckou jistotou a impozantním velkým zvukem. Svým dramaticky procítěným vystoupením potvrdila svoje výjimečné postavení mezi nastupující generací českých operních pěvkyň. Vedle suverénního a objemného hlasového projevu Pavlů působil tenorista Pavel Černoch spíše introvertněji; jeho kultivovaný, ušlechtilý lyrický tón byl však plně legitimní a stylově odpovídající verdiovské interpretaci. V konstelaci ostatních členů vokálního kvartetu však jeho pojetí vyznívalo zdrženlivěji; v souboru hlasů směřujících k obdobně lyrickému výrazu by byl zcela přirozeně jedním z nich. Emocionální rovina jeho projevu přesto působila poněkud jednostranně, s převahou trvale teskného, místy až „plačtivého“ zabarvení. Německý basista Patrick Zielke naopak zaujal plným, objemným hlasem, který nejlépe uplatnil v pasážích svého partu vyžadujících výrazný a nosný zvuk; méně přesvědčivě však vyznívaly pasáže založené na mezza voce a zpívané v pianu.
Verdiho Requiem v podání pražských symfoniků nabídlo harmonické spojení duchovního obsahu díla a hudby. Vokální kvartet i orchestr a sbor pracovali sehraně a s citem pro detail. Celkový dojem byl přesvědčivý, díky čemuž si každý mohl odnést svou hudební zkušenost.
Giuseppe Verdi – Requiem, Obecní dům v Praze 14. ledna 2026
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.