Zandonai zvítězil nad Verdim

V Berlíně se Vám často poštěstí, že během prodlouženého víkendu můžete za sebou vidět třeba hned tři naprosto žánrově a stylově odlišná operní představení, a to díky tomu, že v metropoli našich severních sousedů fungují tři operní domy. A druhý listopadový víkend letošního roku se tenhle malý zázrak podařil dokonce na půdě jediného domu – Německé opery Berlín.

14. listopadu letošního roku měla v Deutsche Oper Berlin (DOB) svoji derniéru strhující veristická opera italského skladatele Riccarda Zandonaie (1883-1944) FRANCESCA DA RIMINI. Ta měla svoji „On-line“ premiéru v době netvrdších hygienických opatření proti šíření COVID-19, 14. března 2021, nicméně před „reálné“ diváky se vrátila ještě v sérii představení v květnu 2023 a nyní na podzim 2025. O repríze z května 2023 jsme již jednou podrobně psali na našich stránkách, nicméně zcela ojedinělý dramaturgický počin DOB, umocněný vynikajícím hudebním a scénickým provedením mě inspiroval k tomu, abych představení ještě jednou navštívil.

Po dirigentech Carlu Rizzim (2021) a Ivanu Repušičovi (2023) nastoupil za dirigentský pult v poslední sérii představení mladý nesmírně talentovaný dirigent Iván López-Reynoso, který s neuvěřitelnou magickou silou ovládal skvostně hrající Orchestr Německé opery v Berlíně. Pod jeho rukama orchestr doslova prýštil bohatým spektrem barev a plností výrazu. Neobyčejná plasticita projevu a vždy absolutní jednota orchestru a zpěváků byla v posledním představení Francescy naprostou samozřejmostí. Částečně nové bylo i obsazení hlavních rolí. Francescu měla původně ztvárnit premiérová Sara Jakubiak, nicméně zřejmě náhlé onemocnění způsobilo, že při prvním představení vystoupila pouze herecky, zatímco sopránový part zazpívala Ekaterina Sannikova. Najít za indisponovanou představitelku náhradu jistě nebylo snadné, neboť se jedná o operu uváděnou bohužel jen výjimečně. Sannikova však měla roli dobře zažitou, protože ji nedávno spoluvytvářela v produkci římského Turína. Pokračující zdravotní potíže Sary Jakubiak nakonec vedly k tomu, že Sannikova v rekordně krátkém čase převzala roli i po jevištní stránce. Za to jí náleží velká poklona, neboť režie Christopha Loye – o níž jsme psali již v roce 2023 – pracuje nesmírně detailně s mezilidskými vztahy a spíše než na vizuálně atraktivní scénické obrazy se soustředí na jemné nuance: každý pohyb, gesto či výraz tváře, jimiž postavy sdělují své myšlenky a postoje. Sannikova naštěstí představuje typ fyzicky velmi blízký Sáře Jakubiak; její štíhlá až křehká silueta výborně podtrhuje hlubokou vnitřní rozvrácenost titulní hrdinky. Po pěvecké stránce prokázala mimořádný cit pro dramatický tah – extrémně náročnou roli, v mnohém překonávající i požadavky Pucciniho Toscy, zvládla s úctyhodnou jistotou, byť v závěru představení již na samé hranici svých možností. Témbrem svého hlasu však Sannikova není ideální představitelkou italského repertoáru. Její pěvecký projev působí poněkud chladně, s minimem vnitřní vroucnosti, a postrádá plnou libozvučnost. Místy se navíc objevuje typický ruský „pazvuk“, který může být velmi účinný u postav, jako je Taťána či Líza z Pikové dámy, avšak k italské operní hrdince se přece jen hodí méně. Prvního představitele berlínského Paola il Bello, hvězdného tenoristu Jonathana Tetelmanna, nakonec podle původního plánu nahradil Rodrigo Garull, o němž jsem před několika týdny psal v souvislosti s jeho vynikajícím vystoupením v koncertním provedení Bergova Wozzecka v Madridu. Mexicko-německý tenor je pro tuto roli předurčen svým mimořádně atraktivním zevnějškem i přirozenou hereckou intuicí. Upoutal krásným tenorovým hlasem tmavšího, až barytonového zabarvení, s nímž si s náročným partem poradil velmi přesvědčivě. Pro skutečně světovou kariéru mu však zatím chybí větší lesk a průraznost celkového pěveckého projevu. Z původního obsazení zůstal Ivan Inverardi (Gianciotto), který opět zazářil neobyčejně bohatým, místy až strhujícím výrazem a přesně zacílenou hereckou akcí.  Mladého Malatestina ztvárnil Thomas Cilluffo, jemuž k plně přesvědčivému podání této negativní postavy chyběla větší rafinovanost a práce s nuancemi italského textu. Na mimořádně vysoké úrovni byly představeny i menší role Francesčiných družek (Biancofiore, Garsendy, Adonelly aj.), které s obrovským zaujetím nejen hrály, ale také výborně zpívaly. Strhující výkony orchestru i jednotlivých sólistů navíc umocnil famózní zvuk Sboru Německé opery v Berlíně, který – přestože většinou zpíval za scénou – fascinoval obrovskou vnitřní energií a neobyčejnou plasticitou svého projevu.

Riccardo Zandonai – FRANCESCA DA RIMINI, premiéra 14.března 2021, psáno z reprízy 14.11.2025

Následující den po posledním představení Francescy da Rimini následovala 9. repríza SIMONA BOCCANEGRY Giuseppe Verdiho.

Opera Simon Boccanegra se odehrává v Janově 14. století a opírá se o skutečné historické postavy, ale většina příběhu je vlastně vymyšlená. Verdi si z historie bere hlavně kulisu, aby mohl mluvit o problémech své doby – o bouřlivém znovu-sjednocování Itálie a o tom, co politika dělá s člověkem. Je to do jisté míry podobné jako u dnešních historických filmů: pár faktů je pravdivých, ale příběh slouží hlavně k tomu, aby ukázal hlubší téma. V centru stojí politik, který změnil svůj stát, ale sám naráží na to, že osobní štěstí a moc jdou jen těžko dohromady. Tvůrci inscenace režisér Vasily Barkhatov, výtvarník scény Zinovy Margolin a výtvarnice kostýmů Olga Shaishmelashvili se snaží ukázat, že být dobrým politikem znamená vzdát se hodně věcí, skoro jako kdyby šlo o nějaké mnišské poslání. Právě tenhle vnitřní tlak vytváří hlavní drama – postavy se stále snaží skloubit rodinu a veřejný život, i když je to téměř nemožné. Verdi navíc sám v této kompozici mění zaběhnutá operní pravidla: třeba když nechá sbor přejít od realistických reakcí obyvatel města k jakémusi „řeckému chóru“, který komentuje dění shora. Díky tomu není „Boccanegra“ jen historický příběh, ale i obecná úvaha o tom, jak vysokou cenu může mít politická moc. V duchu nadčasového vyznění Verdiho opery posouvají inscenátoři děj ze 14. století do současnosti tak přirozeně, že tím nenarušují logiku příběhu ani jeho vazbu na libreto. Scénograf Zinovy Margolin rozvrhuje inscenaci do tří hlavních prostředí: prvním je otevřený prostor evokující různé podoby veřejného života i politického zákulisí během debat či večírků, druhým intimní zázemí – byty či sídla Boccanegry a jeho dlouholetého protivníka Fiesca – a třetím jakási veřejná zóna připomínající ochoz, která zachycuje bezprostřední atmosféru a proměnlivé nálady společnosti. Tento poslední prostor však v inscenaci působí spíše okrajově, a ne vždy dostatečně přesvědčivě.

Reprízu 15. listopadu řídil italský dirigent Paolo Arrivabeni s rutinní jistotou, avšak bez mimořádného napětí a vzruchu, které provázely předchozí představení. Hře orchestru Deutsche Oper tak tentokrát chyběl obvyklý náboj a jiskra, i když po technické stránce zůstávala hudební složka inscenace na solidní úrovni. Ani pěvecké obsazení – až na několik výjimek – tentokrát nenabídlo skutečně strhující výkony. Kanadský barytonista Étienne Dupuis, kterého čeští diváci znají například z přenosů Met HD (Don Carlos), disponuje mimořádně tvárným, spíše měkčím hlasem, ideálně vhodným pro titulní roli. Neohromuje sice objemem hlasu, ale jemnou modelací charakteru a výrazovými finesami, jimiž obohacuje interpretaci italského textu. Velmi přesvědčivý je i herecky, byť v souladu s koncepcí inscenace volí výrazně civilní pojetí svého Boccanegry. Jacopo Fiesco v podání Lianga Li působil jako plasticky vystavěná, vnitřně rozporuplná postava. Přestože jeho herecký výkon měl potřebnou hloubku, hlas už nese znatelné známky opotřebení a jeho projevu chybí legato. Postava Paola Albianiho, jakéhosi předobrazu budoucího Jaga z Verdiho Otella, je v produkci pojata jako zákulisní manipulátor, kterému Boccanegra vděčí za svou politickou kariéru – a který se proti němu nakonec obrátí. Michael Bachtadze tuto rovinu role herecky dobře vystihl, avšak jeho pěveckému projevu chyběl ostřejší tah a větší výrazová naléhavost, které by lépe zdůraznily Albianiho zákeřnou povahu. Tenorista Attilio Glaser (Gabriele Adorno) zaujal pěkně znělou střední polohou, ve výškách však narážel na intonační potíže. Jedinou výraznou ženskou postavou opery je Maria/Amélie, kterou ztvárnila Nicol Car, životní partnerka Étienna Dupuise. Sopranistka disponuje krásným vokálním materiálem, představila působivé frázování i jisté výšky s pěkným hlavovým tónem. Charakter jejího hlasu se však přirozeněji pojí s Mozartem či francouzskou operou než s Verdim.

Jinak vždy spolehlivě připravený Sbor Německé opery tentokrát vedl Jeremy Bines.

Giuseppe Verdi – Simone Boccanegra, Deutsche Oper Berlin – premiéra 29.ledna 2023, psáno z reprízy 15. listopadu 2025