Již po dvacáté se přírodní areál Divoké Šárky proměnil v divadelní amfiteátr, kde se v sobotu 6. září 2025 konalo unikátní provedení Smetanovy slavnostní opery LIBUŠE. Orchestr a sbor Národního divadla v Praze pod vedením Jana Chalupeckého doprovodil sólistické obsazení, které v současné době představuje absolutní špičku smetanovské intepretace, včele s Eliškou Weissovou v titulní roli a Svatoplukem Semem jako Přemyslem.
Uspořádání operní produkce pod širým nebem s sebou vždy nese určitá rizika i stinné stránky. Letos se po páteční prudké průtrži mračen počasí nakonec umoudřilo a divákům nabídlo svoji přívětivou tvář. Hlavním problémem odpoledne se ukázalo ozvučení. Zesilování zvuku na velkých open-air scénách je dnes běžnou praxí – například na berlínské Waldbühne či sopotské Lesní opeře. V rakouském Grafeneggu se však spoléhají na přirozenou akustiku, neboť tamní scéna je koncipována jako obrovská zvuková mušle, která směřuje tón přímo k posluchačům a zajišťuje tak vynikající slyšitelnost. Zastřešení zde funguje jako rezonující kopule, a tím umožňuje, aby zvuk orchestru i sólistů plynul do auditoria v přirozené podobě – téměř ideální podmínky. Je známo, že ozvučování klasických koncertů je velmi citlivou disciplínou, která vyžaduje zkušeného odborníka s hlubokým porozuměním specifikům klasické hudby. A že může vést k uspokojivým výsledkům, dokládají například koncerty na zmíněné berlínské Waldbühne. Naopak ve veronské Aréně, na festivalech v Martina Franca či v Maceratě se na technické zesílení rezignuje – a přesto zde akustika obstojí, byť si posluchač musí zpočátku zvyknout na tišší zvukovou hladinu. I v pražské Divoké Šárce se již ve 20. letech 20. století konaly operní a dokonce i činoherní produkce. Lze předpokládat, že akustické podmínky tohoto amfiteátrálního prostoru – rozlehlé mýtiny lemované stromy – musely být pro tehdejší publikum příznivé. Jak to asi tehdy znělo bez ozvučení?
O to problematičtější byl výsledek sobotní produkce Smetanovy Libuše v pražské Divoké Šárce. Zvuková režie bohužel potlačovala přirozenou dynamiku hudebního toku. Namísto ponechání kontrastu mezi pianem a forte docházelo k neustálým zásahům do hlasitosti – tišší pasáže byly zesilovány, zatímco silnější úseky byly naopak stahovány. Výsledkem byl uniformní zvukový obraz postrádající kontrast a plasticitu. Každý sólista měl sice vlastní mikrofon, avšak jejich nesourodé vyvážení vedlo k disproporcím – například v tercetu prvního jednání působila lyrická Kateřina Jalovcová výrazně dominantněji než dramatická Eliška Weissová. Podobné potíže postihla i orchestrální čísla. V předehře zanikl veškerý dynamický oblouk – tajemné pianové pasáže zněly stejně intenzivně jako velkolepé vrcholy. To vše vedlo k deformaci přirozené akustické podoby díla. Zesílení navíc podstatně narušilo barevnost jednotlivých hlasů. Zkušený posluchač zpravidla rozezná zpěváky po několika taktech právě podle jejich charakteristického témbru; tentokrát však byla jedinečnost hlasových barev téměř nerozpoznatelná. Nádherný, zrnitě zbarvený témbr Jiřího Hájka i ocelová síla Elišky Weissové splynuly v uniformní kulatý tón, v němž se individuality ztrácely. Interprety tak bylo možné odlišit spíše podle jejich frázování než podle osobitého zvukového charakteru. Výsledné ozvučení tak zásadně limitovalo možnost objektivně posoudit pěvecké výkony a jemné interpretační finesy se v něm zcela vytrácely. Nutno však podotknout, že zvučení se v průběhu představení postupně zlepšovalo.
Inscenaci připravilo režijní duo Jany Divišové a Renée Nachtigallové s velkým citem pro Smetanovu operu a překvapivým režijním i výtvarným vkusem. Tvůrkyně přirozeně vycházely z prostředí přírodního plenéru, do něhož volně zasadily jednotlivé obrazy. Jevištním vrcholem odpoledne se stalo nezvyklé, avšak v daném prostředí mimořádně působivé ztvárnění Libušina proroctví, kdy mezi diváky vstupovali slavní čeští rekové – například kníže Břetislav, Jaroslav ze Šternberka, Přemysl Otakar II., Jan Žižka či Jiří z Poděbrad – o nichž se v proroctví zpívá. Inscenační tým se v omezeném zkouškovém čase spolehl na skutečnost, že všichni účinkující, včetně členů Sboru Národního divadla, mají své party důkladně zažité z kamenných scén, a tudíž nevyžadují detailní vedení. Snad i díky tomu působily interakce mezi jednotlivými interprety velmi přirozeně a s velkou přesvědčivostí. Celkový výtvarný zážitek podtrhly kostýmy Josefa Jelínka, které dokázaly skloubit estetickou působivost s funkční praktičností.
Šárecké představení se stalo velkým triumfem Elišky Weissové v roli bájné kněžny. Od svého debutu v Ústí nad Labem roli postupně zdokonalovala, dnes ji má zcela pod kontrolou a podává ji s obdivuhodnou samozřejmostí, vznešeností a lidskou a pěveckou zralostí. Cenné je, že právě v této roli dokáže vedle majestátního vladařského výrazu nabídnout i jemnější polohy – znělé piano ve střední poloze jako např. ve skvostně provedeném prvním obrazu třetího jednání („Mír zjednán…“) a nečekané odstíny výrazu. A když její hlas šplhá do výšek, je to pokaždé skutečný svátek dramatičnosti, síly, objemu a krásy. Občas by si však posluchač přál i jasnější a přirozenější dikci; zdá se, že Weissová vždy všechno tvaruje z dokonale kulatého tónu, který si vypracovala. Vrcholné Libušino proroctví, náročné nejen technicky, ale především emočně, zaznělo v jejím podání natolik suverénně, že jeho závěrečnou pasáž ještě zopakovala jako přídavek. K úplně dokonalému obrazu Weissové Libuše by ještě patřila inspirativní režijní ruka, jakou například vtiskl režisér Jiří Heřman netradiční inscenaci v Národním divadle v Brně (která zbavila nejen titulní představitelku obvyklých klišé), a jeviště Národního divadla v Praze, kam její Libuše stejně tak jako její Kostelnička neoddiskutovatelně patří.
Zkušený Přemysl Svatopluka Sema opět zazářil velkou hlasovou kantabilitou a pozoruhodnou dávkou jímavosti. Druhý barytonový part Radovana (nicméně technicky velmi náročný) byl svěřen Jiřímu Hájkovi, který se i přes drobné potíže ve vyšší poloze zaskvěl v obdivuhodných elastických legatech plných nádherného šťavnatého zvuku. Technicky výtečně zněl tenorový Šťáhlav na Radbuze v podání Aleše Brisceina, stejně tak jako Chrudoš Františka Zahradníčka, který vynikal neobyčejnou průrazností a výrazovostí svého projevu. Velice kvalitní výkon, podpořený především vynikající hlasovou dispozicí, podal i Pavel Švingr jako Lutobor. Ze ženských postav, vedle titulní role, upoutala nejvíce pozornost Alžběta Poláčková, a to spíše uměleckou přesvědčivostí a citovou intenzitou svého projevu než čistě pěveckou stránkou, která nezřídka trpěla zpíváním pod tónem a nedostatkem legata. Postava Radmily je v Libuši spíše pasivní, přesto ji Kateřina Jalovcová ztvárnila s důslednou péčí a krásně vedeným barevným hlasem. Kvarteto čtyř ženců – Jana Sibera, Lucie Hájková, Yvona Škvárová a Josef Moravec – se tentokrát sympaticky objevilo přímo před zraky diváků při provádění zemědělských prací. Sbor Národního divadla pod vedením Pavla Vaňka se představil ve vyrovnané formě. Hra Orchestru Národního divadla v Praze pod vedením Jana Chalupeckého zanechala vcelku pozitivní dojem, nicméně kvůli zkreslení zvuku způsobenému technicky nedokonalým ozvučením si divák sotva mohl orchestrální finesy jen stěží vychutnat a orchestr vnímal spíše jako doprovod pěveckých sólistů.
Díky nasazení umělců Národního divadla v Praze, hostujících interpretů a díky precizní organizaci ze strany Městského obvodu Prahy 6 se v Divoké Šárce opět podařilo vytvořit neobyčejně působivou a sugestivní atmosféru, která výrazně umocnila celkový dojem z celé produkce.
Bedřich Smetana: Libuše – Divoká Šárka Praha, 6. května 2025
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.