Zahájení nové pražské divadelní sezóny 2025/2026 se neslo ve Státní opeře Praha v duchu několika debutů v obnovené inscenaci RUSALKY Antonína Dvořáka.

Jako titulní Rusalka se představila moldavská sopranistka Olga Busuioc, kterou diváci Národního divadla v Praze znají z předchozích vystoupení – jako Madama Butterfly a zejména jako vynikající Desdemonu v loňské nové inscenaci Verdiho Otella. V italském repertoáru pěvkyně září: její frázování je příkladné, dokáže citlivě pracovat s přirozeným rytmem italštiny, věnuje pozornost každé slabice a fráze naplňuje barvitými glissandy a portamenty. Bohužel tyto kvality se v její interpretaci Dvořákovy Rusalky zpívané česky téměř neprojevily. Čeština je pro zahraniční pěvce tradičně náročná, nicméně v posledních desetiletích se díky častějšímu uvádění Janáčkových oper i Dvořákovy Rusalky na světových scénách úroveň výslovnosti výrazně zlepšila. Skvělým příkladem je Corinne Winters, která se češtinu dokonce učí a dokáže proniknout do významu, barvy i výrazu jednotlivých slov – její interpretace Janáčka je tak strhující nejen jazykově, ale i výrazově. Olga Busuioc však Kvapilův text interpretuje velmi slabě. Její Rusalce je těžké rozumět – nikoli kvůli přízvuku, který by byl akceptovatelný, ale kvůli nečitelné artikulaci. Souhlásky jsou sotva rozpoznatelné, samohlásky často vyslovuje nesprávně – například místo českého „e“ téměř vždy zaznívá „a“. Místy její zpěv působí jako čistá vokalíza bez výrazového obsahu. Pěvkyně disponuje krásnými, bohatě znějícími výškami, ale její střední poloha je slabší. Tu by mohla zachránit pečlivější výslovností, která jí však v této roli chybí. Výsledkem je, že její hlasové polohy mimo špičkových vysokých tónů znějí matně, nezvučně a mdle. Ani stylisticky příliš neoslnila, romantického Dvořáka nelze zpívat jako italskou operu.

Martin Šrejma v roli Prince předvedl vynikající pěvecký výkon. Jeho nádherná legata uchvacovala a jeho výslovnost byla naprosto impozantní – bezpochyby šlo o nejlepší pěvecký výkon večera. Druhým debutem večera byla Tamara Morozová jako Cizí kněžna. Pěvkyně ovládla jeviště Státní opery svým výrazným osobním charismatem a roli Rusalčiny sokyně v lásce zvládla pěvecky velmi přesvědčivě, snad jen s výjimkou několika ostřeji znějících vysokých tónů. Její interpretaci nechyběla rafinovanost; a podobně jako Šrejma i ona věnovala velkou pozornost práci s textem – její dikce byla srozumitelná a výrazově bohatá. Bohužel zbytek obsazení snad s ještě výjimkou „standardně“ kvalitního zpěvu Jiřího Brücklera jako Lovce byl průměrný až nedostatečný. Trio lesních žínek působilo bohužel nevýrazně a postrádalo potřebnou jiskru. Především sopranistka Yukiko Smetáčková Kinjo nedokázala svým hlasem vytvořit potřebný lesk a třpytivé kouzlo – její tón postrádal hlavovou resonanci, což se negativně odrazilo na celkovém zvukovém mixu ansámblu. Mezzosopranistky Sylva Čmugrová (Druhá žínka) a Šárka Hrbáčková (Třetí žínka) sice přispěly k celkové souhře, ale výsledný dojem z jejich společného vystoupení zůstal matný a bez výraznějšího diváckého dojmu.

Ivo Hrachovec se v uplynulých sezónách skvěle etabloval jako dominantní interpret oper druhé poloviny 20. století – jeho výkony v inscenacích Kleider machen Leute, Le Grand Macabre či Lear byly herecky přesvědčivé a interpretačně silné. V romantickém repertoáru, jakým je Dvořákova Rusalka, však jeho hlas působí méně vhodně. Chybí mu schopnost vytvářet rozsáhlé legatové plochy s plným hlasovým objemem a barevností, což je pro roli Vodníka klíčové. Přesto je třeba ocenit jeho výbornou dikci, která dodávala jeho projevu alespoň výrazovou přesnost a artikulační čistotu. Tenorista Jan Ježek vtiskl postavě Hajného potřebnou lidovou bodrost a přirozenost výrazu, ale jeho pěvecký projev místy působil spíše jako polomluvený s absencí vyšších tónů, což ubíralo na hudební barevnosti jeho partu. Jarmila Vantuchové v Kuchtíkovi působila křečovitě, bez kouzla a jímavosti  v hlase ale hlavně bez schopnosti zpívat legato. Sbor Státní opery podal při 231. představení Dvořákovy Rusalky tradičně dobrý výkon. To se bohužel nedá říci o vedení Orchestru Státní opery pod taktovkou Ondreje Olose. Jeho interpretaci chyběla výraznější hloubka, barevnost i dynamická pestrost. Největší slabinou všem byla nedostatečná citlivost vůči pěvcům – orchestr téměř neustále „předbíhal“, což zpěvákům komplikovalo plynulé frázování a znemožňovalo jim plně rozvinout výraz.  Výsledkem byla hudební nesouhra, která narušovala celkový zvukový obraz inscenace. Tento problém byl zvláště patrný u Ježibaby Jany Sýkorové, jejíž už těžší altový hlas nedokázal obstát proti málo ohleduplnému tempu orchestru.

Troškova Rusalka, premiérovaná v roce 2005, dnes působí jako muzejní exponát – patrně poslední dochovaný příklad čistě pohádkové interpretace Dvořákovy opery na světových scénách. Zatímco doma i v zahraničí se Rusalky proměňují v prostitutky, dcery drogových dealerů, bývalé baletky nebo postavy trpící stockholmským syndromem, pohádková verze ve Státní opeře by však stále mohla mít své místo – zvlášť když Národní divadlo alternativně nabízí v historické budově „modernější“ zpracování téhož titulu. Nicméně inscenace Zdeňka Trošky dnes působí už značně vyčpěle. Vizuální stránku – filmové dotáčky a kostýmy Josefa Jelínka – lze ještě chápat jako dobově podmíněnou, ale režijní vedení interpretů a úroveň herecké interakce jsou v roce 2025 již naprosto nevyhovující. Režie nenabízí novým představitelům žádnou hlubší motivaci k jednání svých postav – místo toho jim předepisuje jen věčné bezduché máchání rukama (Rusalka, žínky) či bezcílný samoúčelný pohyb na scéně. Vrcholem je manýristické chození Cizí kněžny po schodech nahoru a dolů, doprovázené otřepaným klišé ovívání se vějířem. Celkově působí herecká akce účinkujících, vedená vesměs na forbíně, málo přesvědčivě a je plná manýr a čistě efektních póz.

Obnovená Rusalka ve Státní opeře tak zůstává spíše přehlídkou kontrastních výkonů než soudržným divadelním zážitkem. V představení zazářily prakticky jen výkony Prince a Cizí kněžny, a to je málo, zvláště když inscenace jako celek působí více než zastarale a operní dirigent nedokáže řídit orchestr s ohledem na zpěváky.

Antonín Dvořák – RUSALKA, Národní divadlo v Praze ve Státní opeře – psáno z 231. představení dne 31.8.2025