Jméno skladatele a dirigenta, vídeňského rodáka s česko-rumunskými kořeny Emila Nikolause von Reznicka (1860–1945) není poučenému českému opernímu publiku neznámé. A to především díky vzácnému koncertnímu provedení jeho snad nejslavnější opery Donna Diana ve Fóru Karlín v r. 2018. Reznicek, který byl současníkem jiného rakouského skladatele, Felixe Weingartnera, zkomponoval podobně jako jeho spolurodák značný počet jevištních děl, a to převážně v novoromantickém stylu. Podobně jako hudba Weingartnerova, i ta Reznickova je pozoruhodným dobovým příkladem hledání nových cest hudebně-dramatického umění pokoušejícího se odpovědět na zásadního otázku „Jak dál po Wagnerovi?“. I když se nakonec tato vývojová větev hudby období Fin de siècle a začátku „krátkého“ 20. století ukázala jako slepá a její popularita měla jepičí život, představuje dnes v případě svého občasného provedení na koncertních pódiích a jevištích vítané dramaturgické zpestření.
Takovouto zajímavostí je nejnovější uvedení Reznickovy opery Till Eulenspiegel na scéně Divadla pro Dolní Sasko (Theater für Niedersachsen) v Hildesheimu. Mimochodem, děje se tak v rámci originální enšpíglovské trilogie uváděné na této scéně, kde operní verzi příběhu doplní v lednu 2026 činohra Moritze Nikolause Kocha a následně v dubnu stejnojmenný „participativní taneční kus“.
Reznicek si libreto k opeře napsal sám podle díla Johanna Fischarta Eulenspiegel reimensweiß (Zveršovaný Enšpígl) ze 70. let 16. století. Kniha mohla posloužit jako vzor poněkud archaizujícího jazyka libreta. Nicméně ještě zřetelnějším inspiračním zdrojem byla románová verze Eulenspiegela z roku 1867 z pera belgického spisovatele Charlese de Costera, kde Till poprvé žije v době německých selských válek a prožívá milostný příběh. Toto dílo vyšlo také česky v r. 1969 pod názvem Pověst o Ulenspieglovi.
Pokud jde o hudbu samotnou, jakýmsi Tillovým hudebním „podpisem“ je trojice rytmů: osminová nota s tečkou, šestnáctina a osmina – poskočný motiv vystihující neklidnou povahu tohoto antihrdiny. Z něj se následně vyvíjí leitmotiv, který se vrací v různých variacích. Reznicek také v partituře využívá četné historické materiály. Jedná-li se o autobiografické souvislosti opery se životem skladatele, nutno upozornit, že se svým mottem „Bláznovství je svoboda“, který se v libretu objeví, je Till Eulenspiegel odmítnutím maloměšťácké společnosti vilémovské éry v tehdejším Německu. Paralely mezi Tillem a Reznickovým pojetím hudby jsou však zjevné: umění si má ponechat veškerou svobodu, aby nastavovalo světu zrcadlo.
Vzhledem k tomu, že tato Volksoper (lidová opera), jak zní její oficiální podtitul, světově premiérovaná v r. 1902 v Karlsruhe, nepatří ke známým kusům (na rozdíl např. od slavné Straussovy symfonické básně Enšpíglova šibalství; něm. Till Eulenspiegels lustige Streiche), přibližme si stručně její děj.
1. jednání
Kneitlingen v Dolním Sasku, rok 1525. Mladý Till Eulenspiegel se po delší době vrací k matce a oznamuje jí, že se chce stát potulným šaškem. Když jí ukáže první výdělek, uklidní se. Na tržišti se Till setká s mlékařkou Gertrudis, které nejprve provede žert. Když jí však zaplatí rozlité mléko a ona zjistí, že se jmenuje stejně jako její hrdina Eulenspiegel, oba se rychle sblíží. Mezitím soudí „Vogt“ (tj. zástupce panovníka nad vymezeným územím disponující také soudní a policejní mocí) Uetz ve vesnici různé spory a nechá Tilla za jeho šprýmy odsoudit k smrti oběšením. Till si vyprosí bizarní poslední přání – aby Uetz a také Doktor, toužící po Gertrudis, museli po popravě tři dny líbat jeho mrtvé tělo. Pohoršený rychtář rozsudek změní na tříleté vyhnanství.
2. jednání
Na Uetzově loupežnickém hradě Ambleben uplynuly tři roky. Gertrudis tu čeká na Tilla, ale místo něj ji pronásleduje neodbytný Doktor, který prokládá svá vystoupení četnými latinskými citáty. Do hradu se jako zajatec dostane i Till převlečený za mnicha. Pod záminkou strážní služby zmate Uetze a jeho družinu, umožní povstalcům vniknout do hradu a s pomocí Gertrudis přelstí doktora. V závěru jednání jsou Uetz a jeho kumpáni přemoženi a Till s Gertrudis míří k společnému životu.
Epilog se odehrává o něco později v nemocnici, kterou provozují Uetz a Doktor. Sedlácké povstání je dávno poraženo a země zpustošena. Objevuje se těžce nemocný Till. Nabízí, že všechny pacienty zázračně vyléčí a přenechá své jmění, pokud ho nechají v nemocnici pokojně zemřít. Jeho „léčba“ ovšem spočívá v tom, že nemocné přesvědčí, aby sami odešli. Uetz a doktor v jeho truhle místo pokladu najdou jen kameny a začnou se vzájemně podezírat. Till se tak loučí svým posledním žertem, s vědomím, že za sebou zanechává duchovní odkaz –bláznovství, které osvobozuje.
Ději po celou dobu dominuje titulní postava, po níž je celé dílo pojmenováno. Tenorový part mrštného kejklíře Enšpígla (abychom užili standardizované české verze tohoto jména) s úspěchem zazpíval Portorikánec David Soto Zambrana. Obdiv si zaslouží už jenom za zvládnutí obrovského množství archaicky působícího textu a uvěřitelnému „převtělení se“ do postavy, která téměř neslézá z jeviště. Pěvec navíc disponuje flexibilním světlým hlasem s jasnými, průraznými a znělými vyššími tóny; o něco menší znělost má jeho střední poloha. Menší prostor v opeře má Tillova milá Gertrudis. V tomto mladodramatickém sopránovém terénu se pohodlně pohybovala litevská umělkyně Gabrielė Jocaitė. Co se výrazu týče však zůstala poněkud ve stínu svého pěveckého partnera. Vzácně matně-tmavý a pevný materiál přímo předurčený k rolím typu krále Markeho či Vodníka převedl uhrančivý a nepřehlédnutelný basista Tobias Hieronimi v roli Uetze von Ambleben. Jeho výkon patřil společně s tím Zambranovým k vrcholům večera. Úspěšně mu sekundoval barytonista Andrey Andreychik, který svého Doktora kreoval jako roztomile nemožnou a místy až upjatou figurku, jejíž láska ke Gertrudis zůstává neopětována. Poněkud nevděčnou mezzosopránovou roli Tillovy matky, která má prostor pouze na začátku prvního jednání, po pěvecké stránce uspokojivě předvedla Neele Kramer. Nicméně se domnívám, že mladá pěvkyně, ačkoli adekvátně „zestařená“ a „zešedivěná“, přece jen není tak celkem v této roli uvěřitelná.
Významné místo má v celém průběhu opery smíšený sbor, u něhož tu a tam probleskují i menší role s povinností prvního oboru. Rozsáhlé výstupy pečlivě se sborem nastudoval sbormistr Achim Falkenhausen. Velké uznání směřuje také orchestru dolnosaského divadla pod dirigentským vedením Floriana Ziemena. Disciplinovaná souhra, zejména prvních houslí, fléten a harfy, se stala při takto neznámém díle nárožním kvádrem a předpokladem jeho adekvátního přijetí. Které bylo – jak ukázal premiérový potlesk – více než vřelé. Jak navíc zaznělo z úst intendanta ještě před začátkem představení, notový materiál opery se musel rekonstruovat z ručně psaných záznamů. Za zhotovení partů vedení divadla ve zdarma (!) distribuovaném programu poděkovalo přátelům dolnosaské scény a za užitečnou a informativní výměnu směřoval dík Editio Reznicek & Reznicek Society.
Na závěr zmiňme scénické pojetí režie Jana Langenheima vycházející ze žánru již zmíněné „lidové opery“; zjevně proto bylo pojato jako svého druhu insitní představení. Tomu odpovídala jak velmi prostá scéna s pár kulisami a cáry jakýchsi velkých plachet v pozadí (scénografie Lars Linnhoff), tak i „fundusově“ působící kostýmy (kostýmní výtvarnice Amelie Müller), které nebyly jednotné: místy evokovaly svou zemitostí „dobový“ kolorit německých zemí poloviny 16. století, jindy se zas zcela nekoncepčně přikláněly k hyperbolické nadsázce; stříbrný a zlatý oblek dvou sboristů či tmavý dlouhý kabát Uetze v tmavých šortkách (evokujících minisukni) doplněný „vodníkovskou“ šedivou dlouhovlasou parukou apod. Herecké vedení postav, jak sborového tělesa tak i sólistů, spoléhalo patrně na přirozené dramatické danosti, což občas vedlo k přehrávání, máchání rukama a nekoordinovanému hopsání.
Za nepříliš šťastnou a zbytečně zdržující vložku považuji mluvené slovo vybraných sólistů přednesené mezi 2. aktem a epilogem. Zde každý ve své mateřštině (s ukrajinskými a německými titulky na monitorech, jako rovněž celé libreto) přednášel uvolněným stylem širší historické souvislosti Německého selského povstání, vč. Enšpíglova bájného života. Kdo byl autorem oněch redundantních proslovů (kromě explicitní odvolávky se na Wikipedii), není známo. Domnívám se nicméně, že změnu scény mezi druhým jednáním a epilogem (která nebyla natolik technicky složitá), bylo možné řešit před oponou i jinak. Scénická složka inscenace tedy do značné míry zaostávala za jinak zdařilým hudebním nastudováním.
Emil Nikolaus von Reznicek – Til l Eulenspiegel, Theater für Niedersachsen Hildesheim – psáno z premiéry 30. 8. 2025
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.