Ctižádostivá Vitellia, mondénní Anaide ve Florentském slaměném klobouku, smyslná Lola, která si jediným pohledem umí obtočit kolem prstu Turiddu, a nakonec vroucí a zároveň nešťastná Nedda – takovou širokou paletu hned čtyř velmi rozmanitých, ale bohatých a plnokrevných postav nabídla během 16. ročního Festivalu hudebního divadla sopranistka Barbora Perná. Naposledy se tak stalo při závěrečném představení festivalu – večeru oblíbených aktovek Sedlák kavalír a Komedianti, které 18. dubna 2025 ve Stavovském divadle uvedlo Moravské divadlo Olomouc.
Byla to teprve má třetí inscenace olomoucké opery, kterou jsem měl možnost zhlédnout v období působení Veroniky Kos Loulové v jejím čele. Opět jsem musel ocenit její osobitý režijní rukopis a neokázalou, přesto promyšlenou ideovou i scénickou koncepci. Při podrobnější analýze její (režijní) práce by se bezpochyby našly postupy, s nimiž by znalci obou veristických aktovek mohli nesouhlasit – a někdy snad i takové, které jdou proti duchu původního libreta. Přesto jí nelze upřít odvahu k novému pohledu, smysl pro jedinečnost a zřetelnou snahu vyhnout se unylým, šablonovitým inscenacím, jichž je v často stojatých vodách našich operních domů víc než dost.
Kos Loulová netradičně, avšak dramaturgicky docela logicky, zahájila večer slavným prologem z Komediantů, po němž následoval plynulý přechod do světa Sedláka kavalíra. Z diváckého pohledu na mě Cavalleria Rusticana působí méně propracovaně – sice inscenace využívá originální a neotřelé postupy, místy se výrazně odchyluje od zavedené provozovací praxe, aniž by však pro tento odklon nabízela přesvědčivější výklad. Např. přítomnost baletu působí v některých momentech poněkud dekorativně až povrchně – vztahy mezi postavami sice inscenace naznačuje, ale jejich výstavba není vždy zcela přesvědčivá, takže jim publikum ne vždy uvěří. Režie se navíc nevyhnula ani schematickým momentům, jako je například scéna svádění Loly skupinou tanečníků. Přitom právě výtečná Barbora Perná v roli Loly už v předchozí scéně silně naznačila, jakými výrazovými prostředky a silným charismatem její postava disponuje. Následující němohra s baletní složkou tak nejen ztrácí na smysluplnosti, ale spíše tlumí a rozmělňuje výrazové gesto i účinek zpěvu a hry samotné interpretky.
Za inscenačně jednoznačně zdařilejší považuji Komedianty, do nichž se inscenátorům podařilo velmi účinným způsobem zakomponovat téma samotných umělců a jejich přímého apelu na publikum. Druhá část večera se odehrává v duchu divadelní zkoušky, což je prostředí účinkujícím dokonale známé, a tak v něm působí naprosto přirozeně. Tomuto pojetí odpovídá i rozvíjení vztahů mezi postavami, které tentokrát vyznívají přesvědčivě a s hlubokou vnitřní logikou. Zajímavým aspektem je způsob, jakým jsou vykresleny vztahy Neddy k Toniovi, Silviovi a Caniovi – zůstávají částečně zastřeny „zkouškovou“ stylizací a vlastně se divákovi nikdy plně neodhalí. I klíčový moment, kdy Canio symbolicky „odhazuje“ svoji hereckou masku, zůstává pořád jen součástí hry na divadlo. A právě v tom může spočívat i jeho síla – v neurčitosti, v neuchopitelnosti hranice mezi rolí a skutečností. Pohádkově stylizované, až do grotesky vystavěné postavy v závěrečném „harlenkýnském“ obrazu pak překvapivě dodávají celému dramatu nečekaný tah a hlubokou emocionalitu. A samotné finále opravdu nepřináší „předvídatelné“ rozřešení Leoncavallovy aktovky, ale strhující „přetahovanou“ mezi diváky, kteří chtějí vidět, co se děje za oponou, která byla náhle stažena a umělci, kteří tuhle část vnitřního dramatu už nechtějí sdílet. Skuteční festivaloví diváci ve Stavovském divadle mohou odcházet z obou představení možná znechuceni, znepokojeni, roztrpčeni, zklamáni nebo dokonce naštvaní – rozhodně však ne lhostejní. A právě to je jeden z největších přínosů olomouckých inscenací poslední doby.
Jak bylo již řečeno na začátku mého příspěvku, veristický večer z Olomouce znovu potvrdil mimořádnost pěveckého a hereckého mistrovství Barbory Perné, z jejichž výkonů se nyní může častěji těšit i pražské publikum, neboť Perná je novou členkou souboru Národního divadla v Praze. Vedle Loly sršící intenzivní smyslností a divokou energií vskutku uchvátila jako výborně zpívající a hrající Nedda s výtečnou italskou intepretací, která pěvecky nesnadnou árii „Qual fiamma avea nel guardo“ ještě „vyšperkovala“ zcela v jednotě se situací, když ji doplnila gymnastickým cvičením. A která jiná česká operní zpěvačka je schopna na jevišti metat hvězdy? První část večer patřila dvěma výrazným mladým umělcům – Zuzaně Jeřábkové jako Santuzze a Ramanovi Hasymau jako Turiddu. Asi bych měl poznamenat, že oba by tak dramaticky vyhrocené partie ve svém mladém věku zpívat neměli, k tomu jim chybí větší pěvecká zkušenost a nemají také zatím dostatečně rozvinutou střední polohu. Nicméně Moravské divadlo je malé divadlo, kde nemusí svoje hlasy výrazně přepínat; oba především stylisticky odvedli velké výkony a za to jim patří velké uznání. Vedle nich zazářila svou silnou pěveckou a hereckou osobností Jitka Zerhauová v roli Mammy Lucie, která působila jako antická postava, v níž se neúprosně střetávala láska k vlastnímu synovi a zároveň povinnost chránit svou snachu. Roman Vlkovič jako Alfio nabídl krásný znělý baryton, ale přeci jenom tento part je trochu nad jeho současné pěvecké možnosti, což se ukázalo ve vyšších polohách, které zněly v tenzi a málo barevně. V Komediantech z mužských představitelů více než Canio zaujal Silvio Daniela Kfelíře; byl to opravdu požitek poslouchat roztoužený zpěv Silvia v plné zvukové intenzitě, barevnosti a krásného fázování plného působivých legát. Minsoo Ahn byl výrazným a stylově výtečným Toniem. José Ansaldi jako Canio spíše vsadil na mohutnost tónu než na detailnější intepretaci, ten mu vycházel velmi slušně ve střední poloze, výšky však vytvářel s jen námahou. Méně charismatický Ansaldi měl také problém se prosadit mezi výraznějšími osobnostmi druhé části večera jako byli byl Kfelíř, Perná či Ahn. V neposlední řadě se v Komediantech dobře uplatnil i Luis Carlos Hernándes Luque jako Beppo.
Orchestr Moravského divadla Olomouc řídil dirigent Petr Šumník. Zvuk orchestru bohužel postrádal stylovou vytříbenost a zvolená tempa byla tu a tam natolik svižná, že zpěváci neměli dostatek prostoru pro rozvinutí svých frází. Pouze průměrný dojem z výkonu orchestru pak potvrdily i technická nejistota a nedostatek plasticity. Problémy trpěl i Sbor Moravského divadla, přičemž zejména pánská část byla často nesourodá – málokdy zněla jednotně a chyběla jí potřebná kompaktnost. Na inscenaci se se zdarem podílel Dětský pěvecký sbor BoDo centrum, o.s. pod vedením Hany Vyroubalové a také členové baletu Moravského divadla.
Pietro Mascagni – Sedlák kavalír; Ruggero Leoncavallo – Komedianti; Moravské divadlo Olomouc; pohostinské představení ve Stavovském divadle v Praze dne 18.4.2025 v rámci 16.ročníku Festivalu hudebního divadla
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.